klidně bychom se mohli na celou restauraci vykašlat zalézt na pokoj dát si flašku vína trochu sušené šunku kousek ovčího sýra pár oliv jen tak bychom seděli na posteli čekali až do nás město znovu vnikne pomalu bychom zpracovávali a transformovali všechny ty ťukanečky z prvních dvaceti čtyř hodin a vůbec bychom nelitovali že nejsme někde venku na pláži v restauraci odkud jsou ty nejlepší výhledy na západ slunce kde cítíte na kůži sůl protože moře je tak strašně blízko jako váš partner při milování blízko tělo na tělo někdy i duše na duši nelitovali byste že neochutnáte skvěle připravené ryby čerstvé opravdu čerstvé dokonale nachlazené víno neužijete si ten restaurační šelest to flow to šumění spokojenosti vznášející se mezi stoly ne jen byste seděli na posteli to všechno by vám bylo volné protože jste malátní z moře ze slunce chcete jen město poslouchat těšit se z toho že nikam nemusíte sledovat pomalé prolínání pozdního odpoledne do večera a večera do vlahé rozkošné noci ve které budete sladce spát se snovými přeludy slunce za víčky 

ale to byste nesměli být posedlí využitím každého okamžiku to byste nesměli být posedlí restauračním klokotáním a milovat dobrou autentickou kuchyni a víno které vibruje zemí a sluncem to je přece vaše parketa to si nenecháte ujít celý ten proces od příjezdu na místo no jo zase do auta a zase na pobřežní cestu ale už po patnácti minutách sjedete nenápadnou ulicí padáte dolů k moři vystupujete čerství a voňaví no tak ještě pár schodů a jste na pláži s tmavě šedými drobnými oblázky restaurace už svítí je to velká terasa nad pláží  vše vypadá jako zázrak v téměř podzimním západu slunce ale abych se vrátil k procesu k celému tomu procesu návštěvy restaurace který máte tak rádi je to opravdu tak a je to takto : sotva vejdete ujme se vás servírka se slovinskými rysy opět tentokrát mladá tak víte že to bude skvělý ta předtucha většinou nikdy nezklame vede nás ke stolu tak to na ní zkusíme jestli nemůžeme k zábradlí blíže k moři blíž k západu slunce blíž ke klokotajícímu energickému tanci středomoří jen se trochu pousměje řekne ne to už rezervováno ale i tak jsme spokojeni hned si dáváme pivo a sekt a pomalu upíjíme cítíme se čím dál tím lépe slunce zapadá rozplýváme se jak v nás pomalu působí alkohol démon jeden ten první ťukaneček je vždycky nejlepší nalačno to máme my alkoholici rádi taky ten příjemný pocit ze zaplňující se restaurace pomalu studujete jídelní lístek je to krásný dejte mi to všechno ale to nejde něco si musíme vybrat tak si dáme marinované ančovičky a slávky jako předkrm sbíhají se nám sliny jaj úplně vybuchujeme nadšením rozkošnicky polykáme a roztahujeme bránici potom si poručíme vždyť jsme si to slíbili vždyť si to zasloužíme vždyť je to tady všechno pro nás že nic jiného jíst nebudeme tak si dáme velkého mořského vlka pro dva s pečeným bramborem dušenou čekankou k tomu bílé výtečné minerální víno Vitovska do vinaře Lupinc taky Slovinec jak dlouho tady žijí ty dva národy pospolu musí mít prorostlé duše možná ale je to zajímavé slovanský a románský národ vedle sebe tedy řeknu vám že už u předkrmu jsme úplně vyřízení jídlo je plné čerstvých chutí plné nepopsatelné dokonalosti výbušné esenciální harmonie jako vždy ve výtečné restauraci ano už to poznáme je tam ten nepatrný rozdíl mezi výborným a výjímečným ve chvíli kdy nám donesou rybu máme lahev téměř vypitou voní jemně solí a bylinkami každé sousto je malým příjemným okamžikem slunce to už je pryč náhle se setmělo ale pořád nám moře olizuje lýtka a příbory cinkají díkybohu že nehraje hudba protože cinkání příborů je ta nejsladší hudba řeknu vám že mám rád tlumené hlasy hostů když si objednávají všechny ty báječné pokrmy a lahodná vína a číšníci nabízející mušle a kambaly najednou jsme sytí na stříbře před námi leží ohlodaná kostra ryby a zbytek čekanky dopíjíme poslední hlt vína a blaženě se na sebe usmíváme protože nás to všechno to prostředí uvolňuje a sytost nám přecvakla drátek tajný energetický spoj s mozkem ty jemné mořské chutě milá servírka se slovinskými rysy má hranatý obličej do kterého jakoby bylo propašováno trochu slovanské jemnosti ty přívětivé oči spíše mdlé než pronikavé spíše měkké než výbojné je milá a dává nám dostatek času na trávení jen mlčky hledíme kolem sebe vychutnáváme i tuhle část celého toho procesu návštěvy skvělé restaurace ale nejradši mám tu první fází kdy hned po aperitivu přinesou předkrm máte hlad alkohol už vám stoupl do hlavy jste uvolněný připravený vysát z jídla všechnu jeho nejskrytější esenci ano je jasný že téhle chvíli se nic nevyrovná protože po hlavním jídle už jste už vláční také trochu unavení a kdybyste byli doma natáhnete se na otoman ale tady raději vstanete jdete se projít na toaletu kolem velkého baru s masívního dřeva evokujícího kýl lodi a prohlížíte si obrázky na zdi celá historie místa je tam zdokumentována sto let staré snímky rybářů a jejich úlovků trochu se protáhnete tím to nekončí hezky zpátky na židličku hezky zpátky na místo ještě jsme se sebou neskončili dorazíme se moučníkem celou hostinu zazdíme kořkou to je jasný potom si necháme na krk hodit smyčku s konopného provazu za který nás potáhnou Jadranem až k Benátkám abychom trochu vytrávili necháme se pokousat od žraloků popálit od medúzy pokecáme s delfíny rozložíme se jako puzzle a znovu složíme vnitřnosti si vycpeme mořskými řasami vole to všechno zvládneme v několika vteřinách hlavně proto že chceme být znovu hladoví a lační všeho

jak by řekl můj kamarád tahle trattoria Belariva je strop když přijde naše milá servírka s rovnými blond vlasy na mikádo v rukou černou tabulí s nabídkou zákusků tak si hned vybereme to je jasný čokoládový dortík s tymiánem protože dneska na pláži v tom svahu nad námi ho tam byly celé trsy hned jsme od něj dostali pár ťukanečků skrz nosní sliznici dáme si taky jednu porci ananasu na trávení ano musím říct že jsme trochu plní  stejně to tam natlačíme narveme je to tak dobrý hlavně kombinace čokolády s trochou soli s chutí zemité možná i trochu živočišné byliny to je fakt šupa teď už jenom čekáme až nás někdo popadne za pačesy a odtáhne do kutlochu to teda ne panáčku naše dobrotivá slovinská duše nám doporučí Pelinkovac hořký polibek na dobrou noc černý a silný dotek čerta no a to je téměř poslední fáze celého toho procesu návštěvy skvělé restaurace mám je rád všechny už je to tady poslední volný stůl u moře které není vidět ale jen cítit je obsazen my už mysleli že nám ho nechtěli dát protože jsme moc obyčejní moc východní ale to To jsem chtěl říct že jsme přece výjímeční mohli jsme teď klidně sedět na posteli v pokoji s dřevěnou almarou a velkým zrcadlem ve kterém se vždycky mihne postava chlapa zahlédnu tam vždy kousek zoufalství z pomíjivosti i naděje že jednou dosáhnu věčnosti v přítomném okamžiku mohli jsme klidně dopíjet lahev vína otevírat další ano to vše my si můžeme dovolit koukat se z okna poslouchat večerní ruch města ale ne to by fakt nešlo to by nám bylo líto jsme zde tak krátce ne nemyslím na světě ale to vlastně taky je to všechno jako sirka co vyhoří ein zwei to staří to taky furt omílají jak to furt letí a za chvíli už budou zase vánoce a vzpomínáš na tohle a na támhleto to to uteklo nemůžem si přece nechat ten čas proklouznout mezi prsty jsme budeme v Terstu tak krátce a kdo ví kdy bude naše příště pořád příště příště všechen přítomný čas rozmělníme vyšmelíme za myšlenky na budoucnost máme pečlivě naplánovaný každý další okamžik a nepřestáváme spekulovat milujeme středomoří starý dobrý románský vzduch chceme cítit ťukaneček za ťukanečkem nebo třeba i ty hrubě tělesné ťukance v  restauracích nejsou úplně od věci ach ta lidská poživačnost furt žereme a žereme až sežereme celou planetu milujeme i tu poslední fázi celého toho procesu tím je placení ano s téměř dětskou radostí odevzdávám své poctivě vydřené staré dobré papírové děngi pankovi u pokladny který stejně jako včera celý podnik vachuje a dohlíží na svoje nevolníky ostřížím zrakem oblečený v civilu šibalským pohledem střídavě pozoruje tlačítka kasy a nás dva jak se celí šťastní tetelíme u baru šťastní ale zároveň smutní že to celé skončilo že celá ta sranda trvala jen dvě hodiny a že ráno všechnu ty lahodné pokrmy pošleme do odpadového systému města Terst ale snad z hmoty která je jen nosičem něčeho jiného stihneme vytáhnout esenci života královský lektvar jenž ducha povznáší který odlišuje šlichtu a hmotu bez obsahu od zázračných pokrmů a působí jako rozbuška schopná rozmetat v nás všechnu tu energii absurdně stlačenou v atomech těla uchovat v krvi v nervech v koulích a vagínách dravou sílu divokost čerstvost tajemství zrození a zániku zázrak moře ještě po několik dní

loučíme se s naší slovinskou servírkou budu si ji pamatovat dlouho jak dlouho si to budu pamatovat je jedna věc jak dlouho si uchovám ten pocit královský dar cítit se jako car je věc druhá totiž často si vzpomínáme jak jsem si hráli jako děti vzpomenout si však na pocit bývá horší celý ten dvouhodinový zážitek nejen kvůli západu slunce ještě si vyfotíme láhev Pelinkovace jeho hořkost si zamilujeme panko majitel je rád že dostal cash kdybych mohl se nějakým kouzlem vyprázdnit a znovu se vrátit do první fáze opojení a zdravého hladu znovu bych mu za tu krásu nasytit se takovýmto ušlechtilým způsobem rád zaplatil znovu bych celý ten proces a furt a basta a žhavíme

máme za sebou druhou večeři tedy předposlední trochu se ještě projdeme naboso po kotníky ve vodě po pláži už nás pomalu volá pokojíček jako klícka ve kterém jsme dnes mohli zůstat ale vzhledem k naší nenapravitelné touze po zážitcích a vášni vášni? pro vše co se zmítá v nádherných křečích života může to být klidně třeba restaurace ale stejně si říkám co by se bývalo stalo kdybychom to nezažili byli bychom o něco chudší proměnilo nás to nějak co?

klidně bychom mohli  zalézt pod kámen jako ještěrky počkat až se přes nás převalí dějiny světa schouleni v brlohu šťastně nasávat sekundy minuty dny jež se v nás rozmělňují  a splétají tak historii našich životů tak a máme co jsme chtěli jsme sytí a malátní vlahou nocí se blížíme k městu tak a co jako budeme dělat teď? co uděláme pro to aby zážitek trval co nejdélé dáme si ještě někde pivo na doražení na finální usmrcení celého toho proklatého drastického tolik chtěného zážitku ale vždyť to byla jenom obyčejná večeře naše zhypnotizovaná mysl z toho dělá bůhvíjaké drama chceme protnout cílovou pásku dne s chladnou hořkostí v ústech? zkoušíme v nočních ulicích centra najít ten správnej bar ale restaurace už zavírají celý to nějak skomírá chcípá odumírá noční Terst se k nám obrací zády chce se nám na záchod toužíme po pivu znovu kroužíme jak supi nad mršinou ale ne tak trpělivě jupí je tady krásný nárožní bar celý ve dřevě nablýskané lahve na policích září číšník se neusmívá v tuhle pozdní hodinu ale to nevadí už v tom máme přece jasno horší je že ten bar nemá hajzly ách to je podraz rychle vdechnem dvě deci piva a pelášíme na cimru za svatým Spyridonem do postele s tlustou matrací která se ani nehne když na ni složíme svá těla zmlácená a uřícená tou dovolenkovou jízdou tím ztřeštěným veselím tou záplavou smyslových ťukanečků..

ťuk ťuk ťukťuk ryba se převaluje v břiše a potom je ráno

venku už je od sedmi hodin divný kravál zvuky stěhování pokřikování dělníků někdo něco šroubuje do toho moji milí přátelé racci kňourají jak hladová mimina to je po ránu kdy ještě pod víčky doznívají rozcupované cucky snů pomalu ustupující pod tyranizujícím útokem spekulativní mysli to je po ránu ten dětský křik racků osvěžující protože mi to hned připomene že moře je blízko vstávám jsem jako zmlácený ono po čtyřicítce už to jde prej z kopce co teprve po padesátce odestírám opatrně těžký hnědý závěs abych nechal ženu ještě spát prohánět se po pastvinách s jednookým Spyridonem dívám se dolů do světlého mírumilovného rána už je to jasný parta chlapců v montérkách staví prodejní stánky natahují kabely kolem kašny stojí dodávky se zbožím trhovci vytahují zboží skládají je na pulty zase to na nás ušili krucinál pane štábní voni po nás budou chtít peníze protože já už vím jak to bude když tam uvidím toho staříka v ošuntělém oblečení před ním na dřevěném pultu vyskládaný krásné tlusté sušené klobásky obalené ušlechtilou plísní měkké a plné voňavého vepřového masa v tom nejsprávnějším poměru s tukem tak neodolám, to je jasný nejsem tady přece kurva od toho abych něčemu odolával vždyť jsme krásní a rozkošní a všechno na světě si zasloužíme a nejlépe odolám pokušení když mu podlehnu říkal ten starej homouš a geniální anarchista a dandy Oscar Wilde

udělám si svoje klasické ranní kolečko chtěl bych to takhle dalších tisíc let pokud by to šlo Vaše Výsosti  to znamená vzbudit se čerstvý v místech někde mezi žaludkem a ohanbím cítit jemné chvění být připraven na vše neočekávat nic napiju se vody obléknu vyběhnu s jasným cílem smočit tělo hned po ránu v chladných vodách Jadranu na plovárně Lanterna ale nejde mi jen o tu koupel chci také znovu vidět celé to všední osazenstvo je to tady paní u turniketu mne zdraví jako starého známého nádherný mrož s bílou hřívou se prochází u břehu po kolena ve vodě zajisté moji krásní přátelé staříci sedí na plastových židlích vytočeni zády k moři a čelem k městu za kterým jsou vidět slovinské hory a hustá bílá poleva ze které se klube kotouč ta zpropadená věc aha vědci zjistili kolik měří a kolik váží a kolik je tam stupňů ale jak to sakra že tam jen tak visí a my visíme kousek několik světelných let od ní všechno visí a všechno je to jen velká iluze

nicméně první paprsky hřejivé pohlazení po ranní koupeli jsou blahodárné ale ještě něco vám řeknu proč se mi tam líbí tak ti lidé jsou obyčejní a nedokonalí staří s velkými břichy ochablým svalstvem s řídkými chomáči vlasů na lebce  přiznám se vám že jsem už unaven z dokonalosti ze všech těch báječných postav pohupujících se v mondénních kulisách našeho života začínáme vypadat všichni stejně všichni stejně dobře občas to naruší instalatér nebo cigoš v příkopu jinak ti všichni manažeři podnikatelé ajťáci právníci střiženi dle poslední módy s bezdrátovými sluchátky odění do dechberoucích parfémů ta konformita vyzařující z usměvavých ksichtů kteří jsou ale občas i šťastní mají dokonalou masku vtisknutou blahobytem někdy i nespavostí do výrazu tváře úsměv na počkání když opustí místnost nebo uhnou pohledem tak však se zachmuří znovu upadnou do prázdnoty která je naším pravým domovem zdá se že mnoho z nás předstírá štěstí jakmile se ho jen zlehka dotkne drží se ho zoufale s útrpností kazatele kterého opustila víra ale stále trvá na svatých obřadech drží se jich protože nic jiného už na světě nemá no to se pak nedivme vašnosto že když narazím svraštělého týpka který už nic nepředstírá protože nemusí jen se vystavuje slunci mžourá nebo na strejdu s vysokým čelem se sušenými klobáskami na dřevěném pultu bez ubrusu nebo na drobného mužíčka Stanislava v pohoří Karst o kterém bude ještě řeč působí to na mně občerstvujícím dojmem jako koupel jako facka ve správnou chvíli více než všechny návštěvy restaurací procházky po honosných třídách a výstavních ulicích protože už Havel ve svých úvahách hovořil o počínající pandemii stejnakosti jděte se podívat do kanceláří významných firem nebo do obchodních center ale dobře samozřejmě tam také někdy narazíme na neupravenou babiznu z předměstí nebo na týpka smrdícího potem s odrbanou igelitkou plnou lahváčů ale to jen ohrneme nosánek máme mondénní styl vytříbený vkus nejsme jako ostatní odvrátíme zrak všechnu tu jinakost která není na naší úrovni prostě zameteme do kanálu tedy tam kam patří

po koupeli musím tedy chci pořádně rozpumpovat srdce rozechvět nervy musí být připraveny na další den kavárna Bar Caffe Fabiani je plná Tersťanů  působí dojmem jako že jsou trochu namyšlení no jo mají nosánky nahoru ale jsou to asi stejní lidé jako všude pijí kávu tluče jim srdce klábosí chystaj se do práce nebo taky ne hmm je to všechno zvláštní člověk si udělá dojem jen ze střípků vjemů jen z několika nervních matoucích doteků s lidmi s městem jak jsme domýšliví pak poslední den v kavárně jako bychom toho týpka přivolali českého emigranta bývalého veksláka ten drobný štíhlý pepík s obličejem hranostaje nám vmete do tváře že tady je už dvacet let a že Tersťané jsou zmrdi stejně mu nevěřím ale to trochu předbíhám to vám řeknu až ve grande finale to vám povím věci to bude zážitek

je to s náma možná stejné jako u turistů co přijedou do Prahy motají se chudáci mezi Václavákem a Staromákem a Hradčany jejich jediný kontakt z městem je skrz ty úchvatné staré kamenné domy skrz všechny ty bizarní podniky a atrakce co jim chtěj udělat ze zážitku ještě větší zážitek ze všech těch šmelinářů a otroků co je obsluhují a prodávají jim neviditelnou tvář prahy za rozumnou cenu přistupte blíže dámy a pánové

ale kdepak my se nenecháme napálit prvotním dojmem zkusíme se zakousnout trochu hlouběji do tepny místa ale to neznamená že dneska nepojedeme k moři to chceme tím žijeme pro to jsme byli stvořeni alespoň v našich představách v tuhle chvíli máme ten pocit je úterý už nevím co všechno jsme přesně dělali o čem jsme spolu mluvili na co jsme mysleli kolik krátkých a kolik dlouhých výdechů jsme vytvořili ale cítili jsme se skvěle než jsme nastoupili do auta zaparkovaného u Teatro Romano a znovu s chutí kávy a pálenky v ústech jsme nastartovali otevřeli okýnka dali se vstříc dalšímu dni dalších nádechům a výdechům dalším myšlenkám a dalším rozhovorům i činům

já vím co jsem dnes chtěl totiž dnes se má odpoledne zatáhnout a my chceme totiž máme cukání jet na pláž pod hrad Duino tyčící se na skalisku kousek za Sistianou tak jedeme a nehodláme promarnit ani jeden kubický centimetr slaného vzduchu výživné smetany  jedeme již se samozřejmostí hledíme do leva na širou plochu moře osvícenou sluncem už jsme tady tak dlouho že nám to připadá že jsme nikdy nebyli nikde jinde než zde že nám nikdy nechybělo slunce a moře protože nám připadá jako bychom to všechno měli stále nadosah od počátku věků chápete ne? všechno co bylo předtím se smrsklo na jakýsi neurčitý vzdálený sen obligace vystavené na náš živoucí život teď stouply na burze o tisíc procent neboť se cítíme živí živí živí tryská z nás ten klid nebo se nám to alespoň zdá

“co to tam je nahoře za barák?” ptám se a ukazuji nahoru na pravou stranu kde se na posledním výběžku pahorkatiny tyčí zvláštní dům vysoká pyramida z betonu “kde” zeptá se ale to už ten barák zmizí za dalším pahorkem v tuto chvíli ještě nevíme že o několik hodin později budeme žasnout s údivem svatých vagabundů se procházet tam nahoře v té budově kterou jsme před chvíli zahlédli dovede nás k němu vůle či prozřetelnost nebo je to jedno a totéž?

přijíždíme do Duina a parkujeme kousek od hradu je vedro je po poledni bereme s kufru tašky s osuškami a já protože jsem naivní a chrabrý zároveň přibírám i rybařinu totiž pruty a batoh s náčiním když si na to teď vzpomenu je to směšné připadám si jako šašek nebo dítě chodíme kolem vstupu na hrad sem a tam tam a sem v bezmocné snaze najít stezku vedoucí k moři moje představa je jasná divoké pobřeží velké balvany a malá oblázková pláž přímo pod hradem dokonce i na mapě v telefonu je ta pláž označena ale ne motáme se kolem hradu a míjíme figury turistů kteří hledají také hledají ale na rozdíl od nás vstup na hrad ale ten je dnes zavřený kiškilišky takže si navzájem strouháme mrkvičku hledáme pláž doprdele nechápu proč jsme se nezeptali těch policajtů kolem kterých jsme třikrát prošli nechtěl jsem vypadat jako idiot raději jsem zůstal idiotem jen ve svých vlastních očích a tak je to se mou celý život líná huba holý neštěstí že ano

několikrát vejdeme omylem do areálu koleje UWC Adriatic která je hned vedle hradu všude se motá plno aristokratických dítek z osmdesáti zemí světa všechny lavičky s výhledem na moře jsou obsazené studenty chystající se zde na krásný a pohodlný život zrovna obědvají  stačilo obejít tu jejich noblesní zahrádku vyjít na pobřežní stezku Rilkeho, která se táhne po útesech několik kilometrů a končí právě v Duinu najít strmou cestičku vedoucí dolů k divokému pobřeží s trochou šikovnosti slézt prudký sráz k moři a bylo by to

ale to se dozvím až o týden později zcela náhodou v práci při rozhovoru s klientem který se zrovna z Terstu vrátil znovu mne to namíchlo jaký jsem diletant s nepromyšleným jednáním nic na světě mne nedokáže vytočit víc ale já vím jak to bylo byli jsme nervní a nevyrovnaní neurotičtí nedopití

takže tedy ještě jednou pro vás pro všechny co se budete chtít koupat slunit rybařit na divoké pláži pod hradem Duino – ze stezky Rilkeho vede přímo dolů krkolomná a dlouhá pěšina byli jsme do ní asi sto metrů smůla tak někdy příště ono možná někdy příliš mnoho ťukanců uvede mysl do chaosu že Bharátovče mocných paží, neboť je psáno:

“ten, kdo přemítá o smyslových předmětech, vytváří si k nim pouto; z připoutání povstává touha, z touhy se rodí hněv, z hněvu pochází klam, z klamu umatení paměti, ze zmatené paměti zánik Rozpoznávání, ze zániku Rozpoznávání pochází záhuba člověka.”

no a co dyť žijeme jenom jednou možná doufám že je to tak nebo by bylo lepší kdyby to tak nebylo a z čeho má mít člověk radost když ne ze smyslových potěšení existuje nějaká radost nad smysly?

když se tedy projdem šestkrát po Duinu tam a zpět dojde nám trpělivost tedy spíše ženě než mně kdyby to záleželo na mně hledám to ještě teď hledám to tak dlouho dokud tam nechcípnu totiž ještě teď mně hryže ten pocit že mi TO uniklo jako o ten pomyslný vlásek jako když zabere kapr a naviják se rozjede crrrrrrrrrrrr pak to seknete hned cítíte tu sílu na vlasci toho mastodona chvíli se sním přetahujete kdo z koho pojď chlapče jen pojď na pečenáče sežeru tě proženu tě svým trávicím traktem ale pak to udělá neslyšné a přitom ohlušující pink a kapr je pryč s bušícím srdcem vytahujete prázdný háček kiškilišky cingiling smekám výsosti nesmířil jsi se s osudem život zavelel kupředu!

a tak teď tedy už nám samozřejmě pracují nervy protože je vedro taky ten zpropadený chlast že jo hodnota alkoholu v krvi se přiblížila nule od Slovinska sem táhnou mraky žena mlčí jsme u moře jsme na dovolené najednou však někdo přepnul vypínač vnímání přestřihl drátky uvolňující serotonin přijíždíme do Sistiany sjíždíme serpentinami dolů do maríny zaparkujeme krásně dva metry od moře na náplavce dva němci nafukují noblesní červený kajak z drahé gumy chtěl bych si ho pohladit ale stydím se mezi jachtami plavou dvě labutě chvíli přemýšlím jestli jim ta slaná voda nevadí probleskne mi hlavou vzpomínka na Vltavu a na to že už nám zbývají jen dva dny

navrhuji pláž hned vedle maríny ale žena chce jít dál jo má pravdu dál je to hezčí i s lehátkama nás to vyjde na dvacet euro možná víc je to hezká malá pláž vlevo je dlouhé molo a vpravo balvany naskládané nahodile jeden na druhém kde se tam vzaly všechny ty šutry to je tam dotáhly jeřábem? vidím kluky rybařit sakra dnes mi to nevyšlo máme krásné a pohodlné lehátka no jo to je všechno jako fakt moc pěkné ale hned vedle nás je mladá rumunská rodina s dítětem to řve a řve od Slovinska se začíná zatahovat taková bílá mlhovina to je pořád mlčíme začíná to být melancholické je to určitě tím chlastem zkurveným podívám se k pohoří Karst ten poslední pahorek je obnažený  hnědo rudá skála tmavne a tmavne stejně to moře ale podojím i když je trochu chladno slunce se zahaluje do bílé mlhoviny žena je trochu naštvaná to dítě řve a rumuni jsou hlasitý lidi jako jsme my s bušícím srdcem taky chtějí ťukanečky hovět si spokojeně v pohodlí uspokojených smyslů všichni to chceme a nejen to já například bych chtěl být nesmrtelný stále však nemohu uvěřit stále vzdoruji madoně s dítětem rumuni teď dostávají ťukance od malýho skrz dítě snáze spatřujeme to božské v našich životech tak neposkvrněné tak nevinné kdo by odolal?

nemluvíme spolu jako by se něco stalo ale ono se nic nestalo jen všechno nevyšlo podle plánu mračí se to nasere to neznamená že nejedeme dál a basta

třikrát se vykoupu chvíli si čtu snažím se nic si nedělat z toho že lehátka za dvacet euro jsou úplně na hovno protože vedle ječí dítě a rumuni nezavřou hubu to ještě netuším že den nám chystá ten den řítící se do hajzlu ohromnou rychlostí připravuje očistnou lázeň duševní něžné pohlazení sedím na nahřátém balvanu ležím na akumulačních slunečních kamnech snažím se z něj dostat všechnu hřejivou milost hledím do dálky na Terst kde slunce ještě svítí ta bílá mlhovina ho ještě nedostihla je totiž nedotknutelný třpytí se a leskne v dálce představuji si jak živo je na mojí plovárně a na nábřeží u sochy Josefa Ressla no tak třikrát se vykoupu a třikrát uschnu  jdu si převléct mokré plavky do převlékárny protože dnes na mně rozhodně neuschnou tak to je paráda konečně uvolním koule z vlhkého sevření zapomenu tam čepici tak se zase vracíme u vchodu zdravím mládežníky co nám prodali plné vstupné za ta zpropadená lehátka za rumuny za rudo hnědou skálu za třpytící se terst za chladnoucí moře

tak co budeme dělat? co jako bude he? probíráme se po kapkách ze své nevrlosti ale stejně by to chtělo stříknout trochu benzínu do žil najednou je vše takové trochu smutné když to slunce zmizelo v bílé mlhovině nic nevyšlo podle plánu zasraný plánování furt jedeme a žhavíme posedlí scénařem jež nám zaručí prej pohodu a zážitky navrhuji tedy návštěvu Osmice totiž jednoduchého podniku který provozují malí vinaři u sebe doma prodávají tam své víno a domácí sýry šunky to zní dobře říká žena a zaleskne se jí v očích stejný třpyt nebo alespoň podobný jako jsem viděl v dálce svítit Terst když pláž už byla zahalena bílou mlhovinou a moře najednou ztmavlo a vypadalo chladněji a vše posmutnělo

ve vesnici Sgonico najdeme Osmicu Stanislao MIlic i se Stanislavem vetchým staříkem s drobnou hlodavčí tváří na pravé líci má velké znamínko a umí jenom slovinsky a italsky  má svého pochopa hromotluka s velkou hlavou a kymácivým postojem trochu shrbený a s bradkou vláčný z vína s retkem v koutku úst na nás čumí trochu překvapivě na dvoře Osmice tedy vlastně u někoho doma vejdu tam a stojím a stojím ze dveří vyjde babizna s kastrolem v něm nějaká šlichta jenom po nás šlehne pohledem a zaleze pak vyjde ten čahoun změří si dva fakany posunkovou řečí se znalostí pěti německých slovíček nás vypoklonkuje ze dvora jako že mají zavřeno jako že nic nebude že jako máme vycouvat vysmahnout znovu projít celou ztichlou liduprázdnou vesnicí nebo jak vypadnout odsud zpátky do Tatarstánu odkud jsme se vyloupli zpátky do bílé mlhoviny v níž jsme byli stvořeni jako že si máme na svůj dnešní účet připsat další neúspěch

nedám se odbýt nemůžu jeden neúspěch už deska kurva stačil ještě chvilku stojím na prahu postávám ve vjezdu do dvora až se čahoun vrátí a zeptá se “wein kaufen?” “ja, ja ich möchte flaschen kaufen” povídám a už si to hrnem do malé hostinské místnosti do zavřené Osmice se židlemi na ježka protože je po sezóně a teď se lisuje víno a není tolik turistů a tak se to nevyplatí verstehen?

ten velkej chlap hrbáč je trochu přiopilý kouří balenou cigaretu nalévá nám štědře z lahve Vitovske jediného vína které jim po sezóně zbylo je na něm vidět že už jsme tady jaksi navíc ale snaží se ukáže mi lis a tlačí své dlaně jako lopaty k zemi blábolí něco slovinsky potom zase německy “viel arbeit”

“jo jo lisujete” říkám mu pak se objeví ten vetchý stařík s řídkými vlasy na patičku Stanislav je na svou Vitovskou patřičně hrdý ukazuje na nemoderní etiketu a opakuje pořád dokola “hundert dreisick…meine weine…gold medal…”

ano chápu chlape loutko vyřezaná ze dřeva ty jsi další zástupce jinakosti a originality vím že jsi tím svým statkem prolezlý máš ho pod kůží jde z tebe cítit půda jablka vepřová pečínka z tvých prdů by se nasytili milovníci zemitých vůní člověče jo vím že máš na vinici pár zapomenutých stoletých keřů víno máš dobré slušné trochu neohrabané selské rustikální ale upřímné neoddělitelné od tvé osobnosti celým domem se line vůně hroznů proces kvašení startuje

Stanislavův pochop nám znovu dolévá už je nám lépe lidská hřejivost obyčejnost jinakost a hlavně ty dvě deci vína ze stoletých vinic nás znovu přešaltovalo do módu “beztrestné opojení přítomností” je nám dobře mlhovina v srdci i nad terstským zálivem se rozpouští ty hlasy těch dvou podivínů ze staré grotesky nám potírají nervy balzámem laskavosti i když je vidět že je tady všude “ viele arbeit” přesto do nás hustí protože když už jsme tady jsme jejich hosté chtějí z nás taky něco mít trochu se potěšit z přítomnosti cizího člověka slastně si potom uvědomit v přítmí své světnice že host do domu Bůh do domu

“á Trieste!…Stanislavův hlas připomíná pluh zařezávající se do matky země je přirozený “baden?” přitakáváme “ja ja baden, baden..” s hřejivým úsměvem cítíme jak se nám ze žaludku rozlévá po celém těle krásný pocit rychle nám proběhne hlavou naše trochu nepovedené koupání uvědomíme si sůl na kůži i krásný nádherný svět který znovu vyplul z mlhoviny a posloucháme

“mussen sie gucken grotte, grosse grotta, Grotta Gigante..” Stanko je rozhodnut že od něj neodjedeme pouze s několika lahvemi vína ale i s doporučením na výlet na další zážitek

hrbáč se vrací ze zázemí s prkýnkem prvotřídní šunky rozpouští se na jazyku a zanechává živočišnou slanost “meine” dotkne se hrudi tlapou doleje nám znovu víno a vysvětluje co je Grotta Gigante “jama. velikaja jama, hundert meter” ukazuje rukama do země jakoby je chtěl někam zabodnout možná nás chce poslat do horoucího pekla ale směje se u toho on i stařík se na nás usmívají jako dva staří přátelé jsou to vůbec tersťané?

“á..” tvářím se chápavě “ grosse jama…” smějeme se do jeskyně se nám teď nechce protože mlhovina je pryč slunce znovu vysvitlo Stanislav se však nevzdává tajnou znakovou řečí nám dává tip na vyhlídkové místo na pahorku odkud budeme mít celý Terst a okolí jako na dlani “kirche..” dlouhán s retkem v hubě před sebou tvaruje hypotetický kopec a na něm kostel “nicht weit, funf kilometer, must sehen..” přikládá si tu svou lidskou pracku k vysokému čelu a hledí do dálky teď to vypadá že tam opravdu něco vidí na okamžik hledí skrz nás jakoby se ponořil do té bílé mlhoviny odkud jsme vzešli a kam se znovu vrátíme ale až to všechno prožijeme

“styky s hmotou jsou synu Kuntí přinášejí chlad a horko, potěšení a bolest, přicházejí a odcházejí, jsou nestálé; snášej je statečně, Bharátovče”

hrbáč hledí do dálky asi tam bude nějaká vyhlídka mrknu na ženu napiju se dám si šunku napiju se už je čas jít koupíme si pár lahví Stanislavův pochop znovu dolévá prohlížím si fotky na stěně je tam panko vinař na různých soutěžích ochutnávkách na všech těch fotkách je tak o třicet let mladší teď už to máš skoro za sebou no ještě že jsem se nenechal odradit tou babiznou s kastrolem Stanislave mužíčku s velkým znaménkem na pravém líci s dvěma kaštánky místo očí děkujeme i tobě bezejmenný soudruhu čahoune s bradkou neboť bez doteku vaší přítomnosti by těch našich 96 hodin v Terstu nebylo úplných celistvých bez návštěvy mariánského poutního kostela Santuario di Monte Grisa ten pocit u našeho pobytu by nebyl tak harmonický plnokrevný dodávající jemný prožitek útěchy z něhož pak po všech těch dovolených čerpáme sílu my všichni turisté povaleči darmošlapové gurmáni tedy všichni co cestují nejen proto aby si odpočinuli nebo aby zapomněli na všední stejnakost svých dní aby rozpustili bílé mlhoviny svých životů ale aby také nalezli ve svých nitrech něco nového a občerstvujícího svěžího jako mořský vánek nezničitelného jako briliant něco co má sílu nás zahřát přesvědčením že to má cenu jako co má cenu? přece všechno vy marnotratníci

teď si poslechneme Stanislava mužíčka se znaménkem oblažujícího svět minerálním vínem a zemitými prdy co svou existencí sděluje: když ze všech bran těla vyzařuje moudrost, tehdy lze poznat, že je na vzestupu Soulad

tak co tady pohledáváte chásko odkud sem připluli tihle dva ale jsou docela sympatičtí ne jako ty davy němčourů v létě co jste si sem přijeli prohlédnout třtinu ve větru vlající? prohodím s nimi pár slov no co pár minut ho nezabije stará vaří šlichtu prasatům a Vlado je zase ožralý a to je ještě světlo promluvím s nimi ať ví s kým mají tu čest moje Vitovska je poctivé víno to by měli vědět jsou příjemní tak mladí opálení taky jsem byl mladý ale co krásný život měl je důležité aby si na mně vzpomněli až budou doma pít moje víno v pohodlném gauči musí si vzpomenou na starého pána jsou tak plni života a slunce a ta moje stará vypadá jak strašidlo ale co mám svoji osmicu víno je jako já skromné ale poctivé hudrtdreisik ja? rozumíte lidičky už můj děd to tady sázel chápeš to chlapče pojď se podívat no vypadá že to chápe asi se mu to líbí dám jim pár tipů ať vidí tady je jeskyně tady ten kostel to betonové strašidlo co tady postavili s sedmdesátých letech nebo kdy to vlastně bylo ale je tam pěkný výhled to něco uvidí tak už dopijte a jděte a Bůh vás provázej mám ještě tolik práce sklizeň je v plném proudu já vím že vypadám ošumtěle seschle vždycky když se vidím v zrcadle říká si jseš to ty Stanislave? jsem tak starý ale taky budete nebojte než se nadějete dejte si ještě hlt ať na mne nezapomenete mám takový tušeníčko že vždycky když si na mně někdo vzpomene prodlouží mi to život nejmíň o minutu už zase vylezlo slunce to budou mít pěkný výhled to jim docela závidím už dlouho sem tam nebyl už dlouho sem nebyl nikde sklizeň je sklizeň to by mně zajímalo jakou šlichtu tam stará  klohní ale sklizeň bude dobrá jenom kdyby mladej tak nechlastal tak se mějte s pánem Bohem

znovu mne napadá simsalabim že Stanislavovu prostotu si odvezu jako suvenýr neviditelný ale o to hodnotnější jen si to uchovat v té makovici cožpak to tam mohu ukládat do nekonečna cožpak nemá mé úložiště žádný limit co…co?

a vskutku idea lidského ducha jakožto věci myslící, nerozestřené do délky, šířky a výšky a nemající ani nic jiného společného s tělem, je pro mne mnohem zřetelnější než idea nějaké hmotné věci.

“vsadím se že ten kostel je ten barák, který jsme viděli cestou na pláž, pamatuješ jak jsem ti říkal ať to najdeš na mapě” mám tušení to je vám takový krásný pocit jistoty že to ani nejde vysvětlit a jakpak to víte jemnostpane?

“myslíš opravdu že to tak funguje jako že se zeptáš na barák a vesmír ti pošle staříka co tě tam pošle?” směje se A. a vsází se se mnou že to nemůže být ono jelito kopyto platí to

“tak nevím jestli vesmír” zvednu obočí a cynicky se usměju, “ale fakt je že kdyby v té první osmici, kterou nám poradila Valentina neměli svatbu nebo kdyby jsme se  nechali odradit tvým pojď deme pryč hned když jsi viděla tu babu s kastrolem tak bysme Stanislava nepotkali…a hele je to ono, dívej se!”

a bylo to ono po deseti minutách jízdy  mezi řídkými listnatými lesíky jsme mírným stoupáním přijeli do borovicového lesa parkujeme zíráme na betonovou pyramidu za kterou už nic není nic jenom nebe v dálce pod námi moře a Terst jako na dlani tak to je místo kde si šlukneme čisté krémové smetany to je zážitkový tapas talířek to je TO proč jsme se dnes vzbudili to je To proč jsme dnes dýchali jedli pili spekulovali o možném lepším nádherném jiném

a navíc se z jemné mlhoviny znovu klube slunce tak pojď mi tak už je tady jemně vyklouzlo visí nad mořem vpravo od Terstu a po prvním polaskání se výhledem obcházím kostel pevnost Boží najednou jsme na terase stále nevím jestli se mám dívat na záliv na město pod sebou nebo na pyramidu betonových trojúhelníků pyramidu s useknutou špičkou jako sýr Valencay kterému usekl špičku Napoleon když se vrátil s neúspěšného tažení z Egypta je to jeden trojúhelníkový profil se stranami velkými necelý metr na druhém a vedle sebe od spodu až nahoru a ze všech stran té krásné duchovní obludy jsou profily trojúhelníků s prázdným prostorem uvnitř aby mohl duch proudit bez omezení ten kontrast betonu a vzdušného pocitu to je spojení síly a svobody takže stojíme na terase před hlavním vchodem a užíváme si ano užíváme si posilnění Stanislavovým vínem znovu nalezené slunce zářící přímo na nás také na kovovou sochu Krista který ve svém měděném provedení vyzývá slunce vyzařuje ho zpět s rozpřaženýma rukama a výrazem na tváři no tak nějak si představuji sám sebe cha chá jednou až i ke mně přijde Milost Boží nebo snad když si šlehnu dobrej hérák ten kostel to je tentononc brutalistní architektura ale působí opravdu majestátně nevím jestli je to tou deckou vína ale cítím pokoru takové teplíčko někde u srdeční komory  je to jiné než u Svatého Antonína myslím v té naší bazilice jak bydlíme když se dostatečně pokochám výhledem na Terst jdu konečně dovnitř znovu ta vzdušnost čistota provedení znovu všechny ty trojúhelníky poskládané na sobě špičky nahoru špičky dolů až nahoru na zdech je jen pár obrazů a jednoduchých soch žádné stovky let stará díla ta by se sem nehodila ale čerstvá moderní zpracování Krista a Bohorodičky já jsem instantní křesťan na bohoslužby chodím dvakrát ročně přitahuje mne to tajemství obřadu jistě čtu si občas i v Novém Zákoně

po schodech scházím no po schodech se dá i vycházet proto říkám že scházím do suterénu kde je další kostel nebo spíše kostelní kulturní místnost s uměleckými díly s fotkami z historie potom uslyším předčítání monotónní hlas linoucí se s vedlejší místnosti kde je malá kaple tak pro čtyřicet věřících je to spíše místnost připomínající učebnu vpředu u stupínku stojí kněz a káže von káže monotónním hlasem je hodně vážný já vím že ve smutku se musíme stále radovat probíhá tady mše tak si stoupnu úplně dozadu a poslouchám italštinu které nerozumím když zavřu oči zní to jako latina věřící s vážnými tvářemi vstávají a zase si sedají znovu se zvedají na neviditelný povel křižují se jako ten pán přede mnou to je jistě horlivý věřící přijde mi to vše příliš vážné a příliš ceremoniální přesto mne to baví jsem podvodník ale něco na tom mne přitahuje něco jako třeba když kněz posvěcuje víno v poháru a oplatky a jeho sloužící klečí potom udělá cink cink to je magické kdyby člověk opravdu věřil celým svým srdcem a celou svou duší tak není možné že nepřijme zrovna v tuto posvátnou chvíli tělo Boží a mě to cink cink připomíná ty chvilkové mikrosekundové návraty k mládí mé duše někdy to cítím jemné pohlazení cink cink když se vykoupu v moři nebo když koukám na obraz nebo když jsem sám v lese a dokáži alespoň na chvíli utišit všechny ty myšlenky cink cink které mám i teď když se u kněze tvoří fronta což o to na mše chodím ale pro oplatku jsem si ještě nebyl připadal bych si jako lhář ale co zkusím to protože ještě stále nedokáži věřit celým svým srdcem celou svou duší to jsme my posttotalitní bezvěrci hledající v materiální racionalitě světa něco co udělá cink jezdíme na retreety a pojídáme houby ale v hloubi našeho srdce toho racionalitou mozku znetvořeného hlavonožce stále nemůžeme uvěřit že duch dokáže existovat i bez těla teď vám tady zarecituji něco z mé oblíbené knihy vždycky když si z ní čtu uklidňuje mne to stejně jako pohled na moře nebo vzpomínka na babičku

“ Pane, můj Bože, předejdi svého služebníka požehnáním své sladkosti, abych mohl čistě a zbožně přistoupit k tvé vznešené svátosti! Rozněť mé srdce pro tebe a vytrhni mě z mé tupé netečnosti. Navštiv mne svou spásou, abych okusil tvé duchovní slasti, která se přehojně skrývá v této svátosti jako ve zřídle. Osvěť mé oči, abych mohl patřit na tak veliké tajemství, a mou víru v ně zbav všech pochybností, abych v ně uměl uvěřit.”

jdu postavím se do fronty na oplatku když se octnu tváří v tvář knězi podívá se mi do očí čeká provrtá mne pohledem čeká snad nevidí těch tisíc démonů v mém nitru vypadá to jako by mne prokoukl asi vidí že jsem jenom takový ochutnávač že nevěřím úplně a zcela bez výhrad bez toho aniž bych musel mít jako celé tohle rozumem prokleté pokolení všechno dokázáno přístrojem nebo nějakou tajnou dohodou vědců kteří se svým směšným empirickým výzkumem dohodli na společné pravdě civí na mně na trochu unaveného trochu stříklého muže v krizi středního věku čeká až se pokořím až uznám vládu jediného Boha čeká až si kleknu to je ťukanec kleknu si sním oplatku a odcházím nic se nestane potom zavelí pozdravte se navzájem pán ten horlivec přede mnou se na mne otočí jeho oči vyjadřují neochvějnou víru možná mu trochu závidím rozcházíme se do svých kutlochů naplněni pocitem že jsme zase o krok blíže spáse můžeme otevřít lednice a začít hodovat několik hltů vína zastoupí možná alespoň na chvíli Milost Boží ta se nám stejně nedostává stále se před námi někde skrývá ale všichni ti svatí muži opravdu zkrotili svou smyslnost co kdybychom opravdu uvěřili celým srdcem a celou duší a zkrotili svou poživačnost stane se něco co by jako bylo he?

vylezu ven kde čeká A. naplněná svátostí okamžiku nebo něčím jiným a obyčejnějším nebudu už tolik hřešit se slovem svátost kostel nebocotoje ten betonový monument zasvěcený Panně Marii má nafocený celý skrz naskrz prohnala ho objektivem digitálního fotoaparátu značky Canon tím pádem snad i svou éterickou jemnou a nestálou existencí cítíme se povzneseni cha chá co to jako má být vždyť už se těšíme na večeři na další žranici to nešťastné koupání dnes je vynahrazeno dostali jsme do rukou znovu trumfy pan Stanislav se svým nohsledem a mohutné betonové trojúhelníky pohled přísného faráře s námi zůstanou déle než všechny večeře světa která bude ta poslední snad to nebude nitrožilní strava někde v hospicu ale poctivá pečeně s burgundským ten zážitek s tímhle kostelem mi připomíná i jiné zážitky prodchnuté křesťanskou esencí příjemným lektvarem z něčeho posvátného sakra zase to slovo možná něčeho co chybí ochutnávka transcendentna tomu říkám a třeba v Řecku jsme jich taky pár zažili nejsilnější byl ten farář v severořecké Edesse s tím svým starodávným hlasem měl dlouhý vous bílý a velké černé oči a tím hlasem starým tisíc let se nás ptal a bylo to jako když mručí nějaký starý moudrý lev bylo to jako by nám žehnal“ a jak to je možné, že nevěříte..?” projela námi husí kůže jako injekce pervitinu nebo ten mentálně zaostalý obr s neforemnou hlavou a hustým obočím v malé kapli v řeckých horách něžný nemotora  ze kterého byla cítit prostota či blahoslavenost jako pach ze starého kozla tedy na sto honů ani nemusel promluvit prodal nám dva náramky a kadidlo nebo ta euforie za hranou když se v Meteoře rozezněly zvony všech kostelů najednou opravdu nepamatuji se na to co jsme ve vesnici Metsovo jedli ale toho zaostalého hlídače malého chrámu na úpatí pohoří Pindos nezapomenu nikdy holt není ťukaneček jako ťukaneček a taky cink cink zní pokaždé jinak

je úterý slunce znovu zapadá nad terstským zálivem se nebe halí do ocelově modré až ztmavne do tmavě modré černoty nás dnes ještě čeká zážitek dámy a pánové a vy všichni ostatní cha chá na řadě je večeře se vším všude v restauraci Menarosti v boční ulici nedaleko centra s kudrnatým číšníkem vysmátým od ucha k uchu s kulatou tváří ale o tom si povíme teď už jsme ze všech těch ťukanců fakt unavení unaveni sluncem a to ve mne možná proudí ta no víte co ta věc z té oplatky už to slovo nechci omílat jenom mne mrzí že už je zase večer stále se máme na co těšit jakmile přestaneme co bude pak?

vstřebali jsme za posledních čtyřiadvacet hodin opravdu všechno? nasákli jsme bezstarostností rozdrásali jsme staré rány ve svých srdcích skrz které se do nás vrací svoboda? jsme propíchnutí zážitky jako fakíři dýkami jsme jsi jisti že ten náš živůtek má zase jednou smysl? jsme zase jednou přesvědčení že to všechno bude navždycky? 

vrtá mi hlavou proč udělal Joyce z Molly takovou nymfomanku