Tak a teď dobře poslouchejte co vám řeknu. 

Sotva uběhlo pár měsíců od “onoho” výletu, je čím dál tím těžší si vybavit pocity středomořského jasu, slunce, duševní čerstvosti a svobody, jež se nám lepily na duši jako mořská sůl a dodávali  skvostnou náladu kvůli které přemisťujeme svá těla a měníme časoprostor svého žití.. 

Teď, po prvním adventu už se téměř zdá, že náš pozdně letní výlet do Terstu byl jen jakýmsi roztržitým, horečnatým snem; ano, z toho mála fotografií se můžeme stále snadno vrátit ve vzpomínkách na místa, jež nám ta učarovala, dokážeme si však vybavit Ten Pocit, to jabadabadů!, to jiskřivé šálalálaLa! otupělosti ze slunce a mořské vody, tu jásavou Radost ze středomořské atmosféry města, jež ve svých budovách a mondénních třídách ukrývá také kus středoevropské kultury, dokážeme si teď, když vzduchem poletují první vločky sněhu, vzpomenout na ty krásné chvíle letní rozmařilosti tak, aby nás střípky vzpomínek povzbudily na té naší seriózní a dospělácky racionální cestě Životem a znovu nám načechraly peří a nabrousily drápky a vdechly do nás královské nadšení z vlastní existence, ze kterým si budeme vískat a protančíme celou zimu s úsměvem na rtech?

Nebo snad všechno to cestování a honbu za zážitky absolvujeme pro ten onen příslovečný přítomný okamžik, pro tu jednu chvíli, co vyšlehne jako plamen a za chvíli vyhoří, jen pro tu chvíli, kdy svými nervy srdcem myslí kůží vstřebáváme vjem za vjemem? Až jsme z toho všeho celý rozmlácený a zbitý jako koťata a těšíme se domů na gauč, ke svému teplíčku, k intimní blízkosti svých masových prdů, k prohnilé pohodlností každodenní rutiny, ke knedlíkům a ke všemu tomu žrádlu a chlastu, co nám dodává naději, k bledým, myším obličejům, k žabomyším válkám našich politiků, k magickým hlubinám středoevropské duše.

Snad se také vracíme k jasnému pocitu, vibrujícímu kolem srdeční krajiny, že jsme na správném místě, na tom nejsprávnějším na celém širém světě, že svým tělem a hlavně duší obýváme časoprostor, kam zapadáme svou existencí přesně na mikro milimetr, k jasnému uvědomění si skutečnosti, že jsme Doma. Máte také někdy ten nádherný pocit uprostřed všech těch sraček a smradlavé rutiny svých vybydlených pelechů, že jste v absolutním souznění s místem, kde žijete, kde projevujete svou existenci, kde se snažíte rozkvést? Všechno cestování je krásné a nádherné, střípky zážitků pod opálenou kůží mají však tu největší cenu, když se máte kam vracet. Ne jen do ledajakého domova, který byl vykonstruovaný vaším životem a do kterého patří pohodlné zařízení bytu, práce, partner, děti, auto a přátelé.

Ale Domů, kde cítíte až milostné chvění při pohledu na krajinu, kde k vám z nitra země proudí tiché poselství, naplňující vás až po okraj sladkým nektarem uvědomění si své vlastní podstaty.

Ale tak samozřejmě Vašnosto, jde přece o to jednou za čas vycestovat, prožít si  svěžest nových pocitů, potěšit se změnou prostředí, načerpat sílu. A ve víru krutopřísně ubíhajícího času se snažit v sobě uchovat drobátko všech těch vzruchů a rozkošných okamžiků. Ale opravdu to jde, oblažovat se vzpomínkami? Vysát z nich skelety dávných pocitů, snažit se  šlehnout si do žíly něco mrtvého a rozkládajícího se v mozkových receptorech jako uschlé tělíčko čmeláka, zapadlé prachem na půdě.

Se vzpomínkami na dovolenou to může být podobně jako s intenzivním prožitkem živého snu. Hned po probuzení je to zázračné a okouzlující, naplňující celou naší existenci, jak den ubíhá ve své nic nedarující plíživosti, ten opojný pocit prostupující celý náš duchovní svět uvadá, odkvétá, pomalu nás opouští, jako vůně z vonné tyčinky, jako utichající zpěv ptáků v letním podvečeru.

A pak najednou BUM! Jdeme po ulici a rozkvetlá lípa nám dá tvrdý vzpomínkový direkt pravačkou přímo na solar plexus. Je to jen záblesk podobný předtuše, ale někdo vám při něm mačká pumpu koženou rukavicí. Dříve než se vzpamatujeme, tak je to pryč, dříve než se do toho pořádně ponoříme, je již naše mysl znovu roztěkaná, neschopná pod palbou všech vnějších podnětů, atakujících nás ze všech stran, se plně SOUSTŘEDIT.

Pokud je však opravdu ve vzpomínkách ukrytý diadém, mající tu zázračnou vlastnost potěšit zmrzlou dušičku pouhou svou existencí – tedy ne pouze jako vzrušující představa a nervní pobídka k dalšímu uspokojování tužeb – pak je nutné vzpomínky, ty coury proradné a pomíjivé, podrobit chladnokrevné a seriózní myšlenkové práci. Ponořit se do nich celým svým srdcem, celou svou duší.

Jinými slovy, aby všechno naše cestování a rozmařilé nakládání s penězi a časem mělo ještě jiný efekt než jen to zprofanované “užívání si přítomného okamžiku”, bylo by dobré si někdy opravdu udělat čas – tím myslím na chvíli se soustředit – a v klidu, bez jakýchkoliv jiných vnějších podnětů, vzpomínat na vzácné okamžiky prchavého štěstí, vnímat všechny jemné nuance pocitů, vynořující se odkudsi z nitra naší vzpomínkové laboratoře, sledovat jak se vzdouvá vlna za vlnou, vynořující se z našich buněčných membrán a převaluje se přes náš současný emoční stav, přes naši náladu, kterou máme Teď, v tomhle radostném čí bolestném přítomném okamžiku, pozorovat jak se momentální nálada mísí s tím co bylo, jak sladká voda našich vzpomínek prostupuje slanou nekonečnost Přítomnosti.

Soustřeďte se. A možná také spatříte v brakických vodách mysli celá hejna rozdováděných delfínů.

Můžeme také nechat pocity v čekárně a vzpomínat zcela bez emocí.

Naše hmotné cesty vším tím prostorem popsat bez zbytečných keců a upatlané sentimentality. Ten prapodivný bedekr a zpatlaninu zážitků píšu hlavně pro sebe. Proč? Protož jsem lakomec a za své peníze, čas a úsilí chci trochu více než jen pár prchavých zážitků. Vše, co ještě alespoň trochu dýchá, co ještě dosud nevykrvácelo jako posvinče, zabité ne z lidského hladu, ale z jeho nebetyčné poživačnosti, vše, co se stále chvěje, tepe a sálá, sežeru a vyloučím, zrecykluji a znovu vystavím světu. A znovu. A znovu,  miláčkové. Pak se nad tím vším budu vznášet jako paša, oděný v bavlně oslnivé jasnozřivosti a usmívající se nad tou špetkou času, kterou si svou šálivou hrou vzpomínek připsal k dobru.

Píši zde také pro duchy mých čtenářů, jež ztraceni v tajemné a rozlehlé říši zážitků, plují ke mně pomalu, ale jistě, jako Old Shatterhand na děravé kánoi.

Tak jedeme, třetí dvacetčtyřka se už nemůže dočkat až se vám zakousne do krční tepny a vysaje všechnu vaši touhu po..kdo ví po čem všichni furt tak touží…že by po lásce? A kde je nějaký příběh? A proč je moře v okolí Terstu tak křišťálově čisté? Kdy uvidím znovu moře? Kdo vyhraje MasterChefa? Co mám koupit matce k Vánocům? A vůbec, je tady někdo kdo četl Joyceova Odyssea?

Proč jsem se v předškolním věku počůrával? Nenávidím Rusko? Koho, kromě sebe samotného, ještě miluji? Kolikrát si ještě vyčistím zuby než odezním ve Věčnosti? A jak hluboko budu muset ještě kopat než se mi v očích znovu zaleskne diadém Života? 

Za již zdomácnělého skřípění podlahy jsme opustili apartmán a vydali se na svou před – poslední večeři. Jsme  příjemně občerstvení horkou sprchou a několika doušky vína, máme skvostnou náladičku, ne, že bychom už za ty dva dny sežrali celý Terst i s chlupama a teď ho jen v klidu trávili a užívali si ho jako součást sebe samých – to ne – ale troufám si říct, že naše prvotní roztěkanost a jakási trapná roztržitost, ten podivný pocit, že jsme tady jaksi navíc, že překážíme všem a hlavně sami sobě, je pryč a my, s městem již zarytým pod kůží,  dovolujeme si!, cítit se dnes opravdu svobodně, omámeně, jako jakoby vlastně šťastně, asi, kurva, do prdele. Hugačaga hugahuga!

Pane vrchní, prosíme! Ještě na okamžíček oddálit podzim, servírujte středomořské menu se všemi chody. Máme hlad, jsme žízniví, praskáme touhou po vzduchu. Chceme si přivlastnit slunce, jež má jako jediné to privilegium zahánět melancholii a bezdůvodný smutek z prvních příznaků podzimu v našem rodném kraji, ve Středozemi – v teritoriu bledých pivních úsměvů, zakřiknutého veselí a integrální duchovnosti, jež dosud dřímá jako neprojevená síla v srdcích našeho lidu.

Prosíme ještě jeden obložený talíř taliánů pocákaných starorakouským dresinkem. Ať nám ten mišmaš zaplaví žaludek střeva krev srdce a nervy a vymaže ještě na chvíli obrazy, které jsme před několika hodinami dny opustili – první suché listí nesměle dopadající na Zem, dosud vyhřátou letním sluncem, první ranní mlhy, jež nás nutí přemítat o tom co bude, odlet našich bratří, ptáčků zpěváčků do teplých krajin…

Malým dřevěným výtahem s prosklenými stěnami jsme sjeli do suterénu. V prostorné hale s vysokým stropem bylo ticho, ale sotva jsme otevřeli masivní dveře na ulici byli jsme pohlceni večerním rejem města, které se již před necelou hodinou proměnilo modravým soumrakem v briliantový náhrdelník třpytící se v lůně noci na šíji zralé ženy.

Změť večerních zvuků – živé rozhovory chodců, smích a výkřiky dětí, klaksony aut, nervní chrchlání mopedů, cinkání příborů a zvonivé pobídky číšníků – to vše se ve vlhkém a teplém vzduchu, prosyceném aromatem bezstarostnosti, vznáší v líbezné harmonii Rossiniho předehry k Lazebníku Sevillskému.

Před bazilikou svatého Antonína stojí kejklíř a točí kolem sebe ohnivým řetězem. Několik dětí na něj z bezpečné vzdálenosti s údivem hledí, (ano, to je ono, chci na vše civět s dětským úžasu, protože když se neobrátíme a nebudem jako děti, nikdy nevstoupíme..), ohnivé koule vytváří ve tmavomodrém vzduchu fantaskní obrazce. S pozadím dórských sloupů baziliky, nasvícenými silným světlem linoucím se z chodníku, vypadá ten chlapec, hrající si s ohněm jako pierot. Jsme stále prodchnutí atmosférou betonového kostela na pahorku za Terstem a dnes večer se zdá být vše magickým, vše se třpytí nadpřirozeným světlem a leskne skrytým významem, byla snad v té oplatce, kterou mi dnes ten farář s vážnou přísností vložil do úst, dávka psylocibinu, kyseliny lysergové nebo že by snad nakonec opravdu ždibíček Ducha Svatého? Svatej ťukaneček?

Jdeme podél zdi kostela, pak zahneme doleva na Via San Lazzaro, chodník z velkých kamenů se leskne a na útulné zahrádce pizzerie………. je živo. Z hlavní ulice Via Giosué Carducci, jenž je dopravní tepnou, lemovanou širokými chodníky s vitrínami obchodů, kaváren, kanceláří, míříme k Via Cesare Battisti, kde procházíme sloupovím Chiozza, jež bylo navrženo stejnojmenným architektem. Z těch starých dobrých časů, kdy se zde procházel Italo Svevo s dýmkou v ústech a přemýšlel, jestli se nevysrat na psaní, na tu zcela zbytečnou a nevýnosnou činnost, stravující hodiny a hodiny života,  zde zůstala ze dvou arkád jen jedna – i ta nám dnes večer stačí k tomu, abychom ucítili nehmatatelnou eleganci přelomu 18 a 19 století, vdechnutou do kamenných kvádrů novorenesančních oblouků.

Celé město se svými budovami, ulicemi, promenádami uspokojuje náš smysl pro estetiku, dělá nám dobře jen tak se v něm bezcílně toulat. Dnes však cíl máme. Je jím Trattoria Menarosti. Menarosti! Zní to krásně i když nevím co to slovo znamená? Menarosti! se jmenuje můj dnešní pocit, je vybroušený z lesklé oceli, je jemný jako mušelín, je cítit po rozkvetlém sadu broskvoní, je kluzký jako chobotnice. Jak se dnes cítíte Roberte? “Menarosti!, příteli, navýsost skvěle!”

Restaurace je v zapadlé, tmavé uličce, zahrádka plná uvolněně se bavících, jemně a s grácií gestikulujících lidí s tvářemi ze žlutého světla z luceren, působí v prázdné a temné ulici jako pobídka k tanci. Smím prosit? Ale já přece netančím. Ale když ten farář.. Tak dobře, pro mne za mne, budeme tančit klidně celou noc! Menarosti! Podívej se na toho čašníka, ten už má něco za sebou, ale stále má v očích lesk, je to chlapík, jistě bude dobrým tanečníkem..

Kučeravý chlapík v bílé košili a černých kalhotech, usměvavý s hladce oholenou, kulatou tváří, do které je vryto s grácií čtyřicet křížků, nás vítá. Brilantina v jeho vlasech se leskne a to je dobré. 

“Máte rezervaci?” Uctivým mandlovým pohledem si nás bleskurychle prohlédne a s chlapeckým úsměvem vyčkává na odpověď, kterou už dávno zná.

Rezervaci nemáme, ale místečko se pro nás najde, na zahrádce ale určitě ne, tam si své místo každý poctivý gurmet zamluví minimálně den předem, protože Menarosti, Menarosti! je zatraceně dobrá hospoda se starosvětským feelingem a opravdu autentickou kuchyní založenou na rybích specialitách a mořských plodech.

Kudrnáč nás vede kolem pultu v první místnosti, kde je několik prázdných stolů, až úplně dozadu, na nejzazší konec restaurace, asi abychom si uvědomili, že do Menarosti! se chodí zásadně s rezervací. interiér je přesvícen, jsme až oslepeni silným světlem, jehož posláním je možná zabránit intimním náladám a romantickému snění a upřednostnit soustředění na jídlo, ano jsme ve starosvětské jídelně – stoly jsou pokryty tlustým bílým ubrusem, na stěnách, vymalovanými pastelovými barvami visí oleje na plátně, na policích se vystavují staré vázy, karafy na víno, nádoby na mouku, na stropě visí šestiramenný křišťálový lustr; atmosféru antikvariátu pak doplňují dva číšníci v letech a jídelní lístek v měkkých kožených deskách. Nic však nepůsobí kýčovitým dojmem, naopak, vše do sebe zapadá a když si objednáme jako aperitiv Valdobbiadene a v menu si prohlédneme první stránku s pěti předkrmy, hned víme, že jsme zde správně, hned si naše žaludky srdce mozky zatońují na Krásném Modrém Dunaji, hned se cítíme útulně a rázem ustávají všechny protiklady a hned i silné světlo, nekompromisně odhalující každou drobnou vrásku, každou krůpěj potu ve tváři našeho Kudrnáče Laskavého a najednou i starostvětsky zařízená místnost připomínající obývák babičky se pro nás stávají chvilkovým domovem, chvilkovým komfortním úkrytem, Menarosti!

Poručíme si salát z mořských plodů jako předkrm a to je dobré, kudrnáč se potutelně usmívá jako by tušil, že jsme celí žhaví a nedočkaví, toužící schlamstnout svět. Už třetí den jsme celí nenasytní a Všechno nám zdaleka nestačí..

Jako hlavní chod jsme si poručili ryby, ano zase ty zpropadené ryby; a to mořský jazyk s blitvou, co zní jako nějaká blitka, ale je to vlastně dušená čekanka a žena si objednala rybí polévku. Ale proč jsme si nakonec dali červené víno netuším, zřejmě jsme toho večera toužili po krvi víc než je zdrávo. Jak se nakonec ukázalo, nejvíce po své vlastní. Bylo to Terrano z vinařství Kante, jemné s pikantní kyselinou, se zvláštní trpkostí, kterou si po několika hltech zamilujete. V duchu děkujeme Valentině, která byla nakonec ve své povýšenosti tak laskavá, že nám na lísteček napsala těch několik tipů. Ten lísteček. Má cenu zlata. Vždyť bez něj bychom byli ztraceni jako námořníci bez kompasu bychom bloudili po  Via Cavana a orientovali se jen čichem a zrakem a zbytkem šestého smyslu, jež se ještě stále ve chvílích naléhavosti občas vynoří z propadliště dějin a pošle nás správným směrem. Co jsme?

“Nyní však vím netoliko že existuji, pokud jsem myslící věc, ale mimoto též mám ideu tělesné přirozenosti a tu se ocitám na pochybách, zda myslící přirozenost, která je ve mně, nebo spíše která jsem já sám, je něco jiného než přirozenost tělesná nebo zda obě jsou totéž.”

Jsme uvolnění i nažhavení, krystaly soli se zcela volně a bez ostychu pohybují v našich tepnách, město a jeho okolí do nás již proniklo a rozkládá se nám v nervech.

On: “ale tohle jsem si neobjednal..”

Ona: “ale objednal.”

On: “to né, langustýnky jsem neříkal.”

Ona: “a vadí to tedy nějak moc?”

On: “ no nevadí, vypadá to totiž skvěle, podívej se na ně, jak si tam leží, jedna vedle druhé..”

Ona: “kudrnáč to poplet.”

On: “ díky Bohu!”

Marinovaná těla langustýnek ležely na porcelánovém talíři jako by odpočívala, bílá a narůžovělá. Zakousnout se do nich bylo jako pochovat právě narozené dítě. Čerstvá chuť, nasládlá a zároveň upomínající na mořské hlubiny. Mořský jazyk byl jemný a zcela bezbranný – pošírovaný ve víně a olivovém oleji klouzal do chřtánu s nedbalou elegancí rybího aristokrata.

 Rybí polévka odhalovala všechna tajemství rybích chutí a koření, konzistence zpěněné mořské vody, lehce načervenalá barva  a malé kousky ryb a zeleniny byly příslibem sytosti, po které můžete jít tančit nebo se potápět.

Trattoria Menarosti mi zůstane ve vzpomínkách díky starobylému, trochu antikvariátnímu vzhledu restaurace, připomínající doby, kdy hrál Michel Platini za Juventus – na druhou stranu je tak příjemné a vzbuzující komfortní pocit, mít na stole bílý ubrus, pod kterým je multon a koukat do dřevěné vinotéky, ve které jsou vystavené staré lahve Barola – , dlouho nezapomenu na syčivé bílé světlo silných žárovek, odhalující vše a nic neskrývající, zvýrazňující lesk na tvářích číšníků, bezchybný vzhled pokrmů na bílých porcelánových talířích a rozpalující nás jakousi starosvětskou touhou po dokonalé harmonii.

Dlouho mi bude v nervech rezonovat autentická, jemná chuť pokrmů, jež upřednostňovala výraz základní suroviny, byla vznešená, ale pokorná, bez snahy se zalíbit extravagancí v podobě nějaké zbytečné provokativní kombinace nebo přílišné intenzity chuti. Decentní, ušlechtilé a vzbuzující samozřejmou úctu jako starý baron s úhledným černým knírem v perfektně padnoucím obleku se skleničkou šampaňského v ruce, na tváři lehký úsměv přesvědčující nás, že vše na světě je uspořádano Absolutně správně, včetně toho, co se nám nelíbí. Potom vypustí do večerního namodralého vzduchu oblak kouře z tlusté cigarety bez filtru – proužky dýmu se vznáší prostorem jako pohyblivé pavučiny velkého architekta, jsou potvrzením všeho, co je. Rozplývají se pomalu s nenucenou noblesou. Vědí, že nás mohou upoutat a okouzlit svou prostou existencí, trvající několik vteřin. Ne nevědí nic, protože stejně jako my ve skutečnosti neexistují, jsou jen prchavým zdáním, tak sakra, řekne mi někdo, co je to za prapodivný mechanismus, který v nás doopravdy existuje a vnímá a potom vzpomíná, přitom všem se obluzuje, kalkuluje, spekuluje a nakonec ještě pevně věří, že to vše dopadne dobře?

“Zač jsem se tedy dříve pokládal? Ovšemže za člověka. Ale co je člověk? Rozumný živočich? Ne, to neřeknu, poněvadž později by bylo nutno zkoumat, co je živočich a co znamený být rozumný, a tak z jedné otázky bych se dostal k několika těžším. A já teď nemám tolik volného času, abych jej promarnil takovými podrobnostmi.”

A tak se s námi s námi kudrnáč loučí jemným pokývnutím hlavy, brilantina se mu ve vlasech leskne a my chceme více.Více lesku, svobody a kdo ví čeho všeho ještě. Hrdina našeho večera se již také těší až hosté vypadnou, sytí a snad i trochu šťastní.  Spočítá se tržba, prostřou se stoly na na další den, doplní se lednice s vínem a potom se půjde konečně domů, do pelechu. Tam si s úlevou hraničící s rozkoší vyzuje prochozené kožené mokasíny, vysvobodí nohu se sevření a sundá ponožky, dusící nohy celý den v zajetí potu a námahy. Sprcha ho vrátí do hry, ale jen na chvilku. Po dvou sklenkách červeného upadne do komatu, ve kterém si tělo i mysl odpočine a nabere síly na další dny služby svým bližním. Šťastný to lokaj, jež nic netuší o s vém otroctví. Ještě šťastnější ten, jež skrz službu svým pozemským pánů, slouží svému Otci v nebesích.

A co my, co bude s námi? Nemáme dost, samozřejmě. Chceme víc. To se stává, když je člověku skvěle, až blaženě; jsme jako feťáci toužící v největší špičce po další lajně, rozhodnuti se jen tak nevzdat a položit sami sebe na lopatky, dorazit se, katapultovat svou spokojenost, vyšlehat z ní mateří kašičku a tu si pak vlít rozžhavenou jako zlato přímo do hrdla jako oběživo neklesající na ceně.

V láhvi Terrana nám zbyla asi polovina, je jasné, že na potulku nočním městem vyrazí spolu s námi. Pomalu míříme do přístavu po stopě vlahého vánku. 

Zastavíme se až na molu u sochy Josefa Ressela, rodáka z Chrudimi.  Hledí zadumaně do tmavých vod zálivu. Právě zde před sto lety poprvé zkoušel (byť s neúspěchem), svůj největší vynález – lodní šroub. Ressel byl výjimečný člověk, pracovitý a neustále přemýšlející nad svými zlepšováky a vynálezy, jejichž seznam je dlouhý a zajímavý. V Terstu byl oceněn za své zásluhy při zalesňování pohoří Karst, mezi lety 1820 a 1836 zde vykonával práci lesmistra. Ressel svou inovací v podobě lodního šroubu sice předběhl dobu, ale jak už to na světě bývá, na vynálezech pracuje nezávisle na sobě vždy více lidí a jen jednomu z nich se podaří svůj patent představit včas a zaregistrovat se jako jeho první majitel. Cena za skutečného vynálezce lodního šrouby byla nakonec přiznána pěti Britům v roce 1852. Teprve až v roce 1866, jedenáct let po Resselově smrti v Lublani, uznala oficiálně vynález lodního šroubu jako jeho počin akademie věd ve Washingtonu.

Ressel kouká na moře, Čech, který uplatnil své nadání v rámci celé rakouské monarchie, vedle jeho bronzové levé nohy leží ona věc – lodní šroub – a my pomalými doušky, usazení na betonové náplavce, dopíjíme lahev. Tmavěmodré moře třpytí ve světlech pouličních lamp, kolem se prochází hloučky lidí, kteří s námi sdílí opojení letní nocí. Zadívám se nad město, ke Slovinsku. Hvězdná obloha se tam propadá do temnoty. Zítra nám bude slunce vykukovat přes rameno jen sporadicky, většinu dne bude schováno ve světle šedé mlhovině, jež je přípravou na déšť, stejně jako je první žloutnoucí listí břízy předzvěstí dlouhé zimy.

Hledím do  starosvětského bronzového ksichtu s hrubými, výraznými rysy a mohutnou bradou, s tenkými rty surovce a velkým orlím nosem a přemýšlím, jestli bych neměl pociťovat cosi jako národní hrdost. Snažím se v sobě vzbudit k tomu našemu Čecháčkovi, hrdě upínajícímu svůj zrak k jihozápadu, cosi jako obdiv a kupodivu mne na chvíli popadne vzletný pocit zdravé pýchy. Hned vzápětí si představím město Chrudim a ozve se ve mně středoevropská řehtačka. Zhluboka se nadechnu. A svým nacvičeným pitím nutkavého rázu dorazím lahev Terrana.

Hledáme bar, kde bychom všechny naše dnešní zážitky rozmělnili ve sklence dobrého moku. Nechali je bez milosti zapadnout mezi ostatní, rozmašírovat je chlastem na cimpr campr, abychom byli připraveni na ty nové, co se na nás již teď připravují v neuchopitelných sférách bezčasí..

 Bezstarostně se marinovat v rychle ubíhajícím času, čechrat si nervy peřím.. Jsme zde a koupeme se v moři jsme zde a držíme slunce ve dvojitém nelsonu jsme zde a trylkujeme v kostelech jsme zde a jíme bílé maso a pijeme půdu jsme zde a protínáme svá těla v ulicích města jsme zde odjakživa jsme zde navždy. 

Ke své smůle nakonec nacházíme bar, kde se dobře chlastá, barman je ve formě, rozhodnutý nás nepustit dřív než se opijeme. Uličník jeden Terstská! Tomu říkám neštěstí.

Bar N’Joy v ulici Via San Nicolo nedaleko našeho apartmánu je příjemný lokál, kde to v noci tepe, mají velký výběr piv a poctivé koktejly. Ve stejné ulici se někdy kolem roku 1907 živil James Joyce jako učitel na Berlitzově jazykové škole.

Oh ty starý barde klouže to do krku jako med nebeských včel, střílej chlapče a zatřes kovovým šejkrem ať se leskne a zpěněný mok nalejvej do misek z tenkostěnného skla, ty víš, co dělá dobře flákačům, ty víš jak vybudit chuť na další potěšení, drátuj, člověče! Polož nás na lopatky a zaprodej naše duše prchavých štěstím na splátky!

Probouzíme se do kocoviny a venku je zamračeno. Nic horšího se nám stát nemohlo. Je jasné, že dnes se budeme jen flákat se po městě, s ctihodným alibi objevování nových podniků si dáme pár drinků, které by nás mohly vrátit do hry.  Ne ne chat se knokautovat špatným počasím a zkroušeným pocitem z přemíry radovánek předchozího večera. Těch posledních pár hodin, které nám zbývají, se ještě podíváme městu na zoubky. Zaboříme do něj drápky, dychtící po krvi zážitků. Zasloužíme si to. Vždyť jsme na sobě tak tvrdě pracovali.

S drnčivou nechutí, linoucí se mi ze žaludku a kroužící jako hejno šakalů kolem srdce, odhodlaně vyrážím na svou ranní očistu. La Lanterna je tichá, moře je šedé, odrážející se od zachmuřeného nebe. Dědci na plastových židlích vypadají obyčejně a opotřebovaně, ve všem na co pohlédnu se lesknu já sám se svou skleslostí venkovského uplakánka. Svou včerejší veselost splácím s úroky, šrajtofle s endorfiny je prázdná, jsem na suchu. Dnes se slunce nedočkáme. Snad jen dunivého tónu Bachových varhan. Studená voda mokrá a slaná až příliš, je už skoro poledne. Po koupání, jež dnes nepřineslo kýžené osvěžení zamířím k bufetu AL Spaceto. Tam mně dědek trochu vyšteluje deckou místního vína a obložený chlebíčkem. 

Jdu zpět na apartmán, jdu znovu po Via di Cavana, vše vypadá ale jinak než první den, lidé, domy, podniky, vše se změnilo, jsem jiným člověkem v jiném městě. Jsem v říši za zrcadlem a kouzelný proutek nemám. Na malou chvíli jsem ztratil klíč k užívání si. Proplétám se jako povadlý cabanus exitus ulicemi, bezmyšlenkovitě projdu kolem starého domu v ulici Via Diaz, ve kterém bydlel James Joyce se svým švagrem, bankovním úředníkem z Prahy Františkem Šaurkem. 

Joyce zde napsal dvě kapitoly Odyssea. Historie nás provází na každém kroku, ale my jsme přece teď, co mám dělat s tím vším harampádím minulosti, nimrat se pořád v něčem, co už není. Ať mrtví obcují se svými mrtvými.

Dobře, tak trošičku, jen drobátko stoleté syrovátky si namažeme na okoralý krajíc chleba a vystavíme ho slunci, mořské vodě, naší rozvrzané, nenažrané mysli, stále ještě toužící po informacích. Vařila myšička kašičku v rozmláceném rendlíčku.

Ten Irčan zde bydlel asi rok, po skončení světové války, než definitivně opustil Terst a rozplynul se ve stále více běsnícím světě Nového jazyka, likvidátor, spolčenec slovních netopýrů, poutník brejlovec, potměšilý vagabund. Mohl snad být při psaní ovlivněn náturou svého švagra, českého Pepíka?  A mohl snad bankovní úředník František Šourek být také něčím jiným než hrdým obyvatelem rakouského mocnářství? Něčím jiným než  Středoevropanem, s lingvistickým, politickým a kulturním přesahem k sousedním spřáteleným národům? Nebo byl Franta jen zapšklým Pepíkem, co se oženil s Joyceovou sestrou, potom zpronevěřil v bance velkou částku a nakonec se zastřelil?

 A je snad nepatrný otisk něčeho českého i v jednom z nejzásadnějších děl moderní literatury? Spíše ne, ale proč si to nepředstavovat, mohu si přece představovat co budu chtít, mohu si psát co budu chtít mohu si myslet co budu chtít? Mohu si ještě stále myslet, to, co si opravdu myslet chci?

 Proč si to všechno myslím, proč si myslím, že Franta zpěvnou kadencí své řeči nevědomky podsouvá barvu slov a hudebnost řeči do vedlejšího v pokoje, kde sedí Jamie a kouří se mu z hlavy. Kouří u toho, pije, vyje jako postřelené zvíře? Onanoval někdy James Joyce? Jako Tatar omámený muchomůrkou červenou nemám problém si představit daleko strašlivější věci. Třeba (směji se u toho, přátelé, ano, opravdu se bavím a vím jak o své neserioznosti, tak o celkové zpatlanosti všech mých textů) jak ten celej světovej cirkus řídíme z poklidného srdce Evropy se žejdlíkem v ruce a smějeme se spolu s Haškem tím trochu vychcaným úsměvem, který jako by říkal: “Ale tak jistě snažte se vašnosti, děláte to dobře, jste moc šikovný, jen tak dál, jen kdybyste to tady trošičku poposunul a místo tohodle tam dal tohlentonc, vono by to bylo milostpane asi trochu lepší. Ale děláte to moc dobře, příteli, jen pokračujte!”

František Šaurek se zastřelil, Joyceova sestra Eileen se odstěhovala zpět do Dublinu. Joyce se později vyjádřil na otázku, jaký má vztah k Praze a k Čechům, že je to jen rodinná záležitost, o které nerad mluví. Hej rejžo, co takhle o tom natočit film? Atmosféra konce války, Terst znovu italský, pražský bankovní úředník s balíkem peněz ve slamníku, Joyce se svými vizemi, naděje, zoufalství, křeč, láska, zločin, smrt.

Na chvíli, na krátký okamžik se skrz mlhovinu prodere jemný svit slunce, ale je spíše dusivým vzdechem staříka než osvěžujícím, teplým, samičím dechem mladé, energické dívky. Ale už žádné fňukání, trochu si zdřímnu a vyrazím do terénu. Mám tady pro sebe den,  kdy nemusím řídit a hledat pláž, nemusím si jej vlastně ani “užívat”,  mohu ten zamračený den v Terstu jen nechat vstoupit do svých vnitřních světů a zabalit jej do své zachmuřenosti jako kus pecorina. Kocovino, ty špíno pekelná, Ty mrcho jedna jedovatá, to se nestydíš ukazovat se tady, ve středomoří, na dovolené?! Ale co je zprvu trpké, je nakonec sladké jako med.

Teď, teď a teď když píšu tyto řádky, za okny sněží. Je prosinec a adventní čas pokročil do své druhé poloviny. Je těžké se znovu vcítit do oněch chvil, které jsme prožili sotva před několika měsíci, v tuhle chvíli mi to připadá těžší než vžít se do okamžiku z dětství nebo do života někoho jiného, vymyšlené postavy, kterou svým příběhem stvořím… Vše je pod silnou krustou ledu a já říkám já myslím, já jsem přesvědčený, že jen soustředěnou myšlenkovou prací lze dosáhnout uspokojivých výsledků. Co znamená uspokojivý výsledek? TO, že si skrze mé vzpomínky dokážete i vy alespoň v náznaku představit něco něco něco? To, že z vysátého morku vzpomínek pookřeji?

Poslouchejte co vám teď řeknu. 

Nenechal jsem se kocovinou zaskočit a hned po krátkém a nervním odpoledním zdřímnutí jsem vyrazil do ulic, načerpat sílu a znovuobjevit pocit svobody a bezstarostnosti. Žena jde nakupovat, já jdu v převleku tuláka a kavárenského povaleče vymést pár putyk. Zdvořilostní procházka se sebou samým. Defraudace všech možných chmurných myšlenek, které se někdy i v časech tak báječných, dovolí se ukazovat na denním světle. Schovám si je na zimu, čubky s rozmazanými očními stíny a vlezlou povahou. Krásné, krásné,krásné, ještě to musí být vše krásné, i kdyby čert na koze jel a opakoval si přitom malou násobilku. I kdyby mával svým kilometr dlouhým ocasem a plival žluté hleny do terstského zálivu, i kdyby z jeho rudé a zlověstné a jako Stolová hora velké prdele tekla ulicemi města tmavě hnědá temnota, rozhodnutá svou bezútěšností ucpat všechny kanály, zaplavit tváře lidí, roztříštit vitríny obchodů a hospod a potom ustrnout ve kruté a smradlavé prahmotě, připomínající Páralovo legendární mnohozvíře.

Začnu malým espressem v Caffe Stella Polare, když už mě ten parchant irskej pronásleduje skoro na každém kroku, začnu v kavárně, která byla oblíbená mezi personálem Berlitzké školy. Právě tady četl James svému bratrovi své povídky a také kapitoly ze své knihy Portrét umělce v jinošských letech.

A jdu dál, neposedím, každou chvíli proráží mlhovinou horký svit nenasytného slunce, aby se po několika minutách znovu ztratil ve vlhkém oparu, mým úkolem právě pro dnešní den je nemít žádný cíl, ulice jsou plné lidí, do jejichž tváří vnáší to zvláštní mlhavé světlo jakýsi neurčitý výraz odevzdání, vyprahlosti a nuceného veselí. Zároveň snad (po espressu umocněném grappou, samozřejmě), cítím něco jako něhu a tiché odevzdání, již o nic neusiluji, Descartes i jeho sadistické myšlenky zmizely spolu se sluncem, zmizela úpěnlivá snaha o zážitek v jakémkoliv směru, nemyslím na nic. Přesněji řečeno, snažím se o to.. Mohl bych se vydat někam dál od centra, abych poznal Terst neturistický a obyčejný, ale jsem líné dítě své doby a raději se motám v kruzích, v mondénních ulicích mezi honosnými budovami pod bedlivým dohledem svých andělů i démonů.

Kousek za bazilikou na Piazza San Giovanni je příjemný bar s masivním dřevěným pultem a zrcadlovým interiérem Gran Malabar. Velký velký výběr vín a zajímavý čtvercový prostor, jsem odhodlán se špetkou bublinek naladit na celé to dlouhé odpoledne, jež zbývá do večeře. Chci, potřebuji natáhnout čas, prodloužit intimitu svého sblížení s městem, prodloužit minutu na hodinu a hodinu na den, den na celou věčnost, kolující v nervech jako pohyblivý svátek.

Z frekventovaného náměstí Piazza Carlo Goldoni si znovu prohlížím, tentokrát zdola, majestátní schodiště vedoucí do parku padlých hrdinů, jehož nejnižší patro slouží zároveň jako silniční tunel.

Najednou se ocitám, veden krokem blouznivce, v uličkách vedoucích směrem od Via Teatro Romano směrem k Piazza d Unita, směrem k moři, směrem k nejvýstavnějším místům Terstu. V ulici Via del Rosaria se na chvíli se zastavím u nenápadného kostela, jež zaklesnutý v bloku budov je  nenápadným klenotem, vsunutý do dlaně poutníka. Kostel Chiesa della Beata Vergine del Rosario je prázdný, tichý a chladný. Zkusím železnou bránu. Je zamčená. Jsem rád. Jinak bych musel dovnitř a všichni svatí by na mně hleděli vyčítavě. Ty zlobivče, co jsi to zase provedl ty uličníku jeden?!

Vedle v ulici jsou dva otlučené plechové stánky se starýma knihama, časopisy a dalšími všelijakými tisky, stařík za pultem na vyvýšeném místě svého malého království se přehrabuje v tom hrozném prokletí starých moudrostí, které když někoho lapí do svých sítí, propadne mu do konce svého bídného života, je ztracen, už navěky se bude topit ve starých svazcích a hltat tisíce slov znovu a znovu. Cožpak nás ta rozkoš z toho, když vezmeme do rukou dosud nepoznanou knihu nikdy neopustí? Věren svému závislostnímu chování začnu se přehrabovat v polici s časopisy až ji uvidím. PlayMan z osmdesátých let s Cicciolinou na obálce je sice v italštině, ale sotva ho vezmu do dlaní, je více než jasné, že ho musím mít. Čtyřicet let staré fotky modelek, čtyřicet let starý papír vyvolávající v prstech pocit dávno zašlých časů, kdy svět byl ještě “v pořádku”, reklamy na cigarety s krabičkama dosud neznásilněnými morbidními obrázky nemocných a mrtvých lidí, připomínající přebaly alb death metalových Carcass, reklamy na audio systémy, kde leží na kožešině nahé ženy s vinylem Karajana, k tomu spousta zajímavých grafik, ale hlavně ta zlobivá maďarka jako dívka měsíce, no řekněte, byla nějaká možnost, abych tam ten časák nechal?

Ještě koupím krásnou knihu s obrázky psů na všech možných i nemožných místech světa od světoznámého fotografa, kterého jsem dosud neznal, ale protože Terst je město pejskařů – v žádném jiném městě jsme neviděli tolik nadšených  páníčků, tolik různých plemen, procházejících se s nonšalancí po ulicích města, jako v Terstu – , a protože je má žena milovníkem pejsků všeho druhu, stáváme se novými hrdými majitely svazku kouzelných a autentických černobílých fotek psů, lidí, ztvárněných v jedinečných okamžicích.

Stařík mi řekne cenu. Je trochu zachmuřený, jako by věděl jak se cítím, když se snažím vykoupit se v těch několika odpoledních hodinách samotářského bloomování ulicemi města z.. z čeho vlastně? Z pocitu, že něco končí, aniž by to začalo?

A potácím se dál. Chodíme stále v kruzích, ať chceme nebo ne. Kradu se uličkami starého města jako bych na něco číhal. Na kořist v podobě vypaseného divočáka, kterému vyřežu z těla ještě tepající srdce a slavnostně a s nepředstíranou chutí se do něj zakousnu? Via del Pane, Androna del Pane, potom Largo dei Granatieri a Androna del Pozzo. Šinu se úzkou uličkou k baru Al Ciketo, je to opravdový pajzl, schovaný ve skulině mezi domy. Do úzké ulice se někomu podařilo vmáčknout ke zdi zdi několik pultíků na chlastání. Sednu si dovnitř, je tam malej bar a několik židlí, štamgasti srkaj víno, turisti si tmavou díru nadšeně fotí. Cítím se zde bezpečně, je to temné, je to intimní, je to jako když mně v dětství sestra zavírala do postele, byl jsem tam v bezpečí, ukrytý před celým světem. Chvíli se tam ukrývám se sklenicí vína a přemýšlím co dál. Jsou asi dvě odpoledne. Možná tři. Hned za rohem je “náš” bar, Superbar Stella, vím o něm, celou domu k němu mé kroky směřují. Tam si sednu a nechám ostatní, ať se prochází, ať se snaží, ať spekulují a přemýšlí nad tím, co budou dělat v těch dalších minutách hodinách dnech, ať si dumají, ctihodní občané Světa, čím vyplní svou existenci, jakými technikami vytěží ze svých životů diadém.

“Přestaň diskutovat a budeš bez starostí.

Jak daleko je “ano” od “ne”?

Čím se liší dobré od špatného?

Davy hýří nadšením jako na hostině,

jako na vyhlídkové terase, když vše kvete,

jen já zůstávám klidný a bez výrazu,

jako dítě, které se ještě nenaučilo usmívat,

jako člověk bez domova a bez budoucnosti.

Ostatní hromadí majetek, já nic nevlastním.

Ženou se za ziskem, já o něj nestojím.

Mají vyhraněné názory, já si ničím nejsem jistý.

Mají ambice, já jsem bez cíle.

Jsou něčím, já nejsem ničím.

Mají vybrané způsoby, já jsem neotesaný a jednoduchý.

Jsem jako hlupák, naprosto zmatený,

beztvarý jako vlna na moři, neukotvený jako vítr.

Chovám se jinak než ostatní,

protože mám pod pláštěm ukrytý diadém.”

Z povinnosti udělám ještě několik koleček, i když tuším, že má procházka nebo co to vlastně bylo je u konce. Via della Toretta s dalšími dvěmi vinárnami, vtisknutými do starých domů skoro až násilně, využívajíc přitom každý decimetr prostoru. Je to všechno pěkné, uspokojující cit pro prostor a konejšící vnitřní estetiku, ale co bude dále?

Via San Rocco, prázdná smrdutá ulička mne dovede mne dovede zajisté mne nikdy žádná ulička nikam nedovede to já se vedu sám k Superbaru a na zahrádce je místo a to je dobré, protože teď už chci a budu jen pozorovat všechny ty lidi procházející z Via San Sebastiano na Piazza della Unita a zpět. Otevřu si knihu Dubliňané a objednám skleničku prosecca, je tam znovu náš starej známej, číšník čahoun s křivými zuby, dnes se trochu usmívá a když uvidí časopis s Cicciolinou protáhne úzké rty až do zoufalé grimasy připomínající smích. Mrkne na mně, neboť také ví, kdo je královna.

Lidé procházejí kolem a já raději obrátím časopis na druhou stranu, aby se snad někdo nepohoršil nad vyzývavou pózou bývalé pornostar. Přes časopis otevřenou knihu a sešit připravený na zápisky, ano, tak vypadám dostatečně sofistikovaně, zároveň se cítím dost neohrabaně jako prototyp něčeho narychlo vysoustružený z umělé hmoty, jako špatná imitace sečtělého mudrce, jako zkrachovalý pisálek.

Přečtu pár odstavců z nějaké povídky, to si potichounku v sobě říkám to byl mistr a pán a takový už se nerodí. Formuluje jako by foukal umělecké sklo, trochu intuitivně, stále však s chladnou hlavou, s jasným záměrem, rozhodnut konečný výraz věty neskrýt do laciných ozdůbek ani jej nenechat vyvanout v přílišné strohosti.  Tvar foukaného skla evokuje neukončený pohyb. Děje se to stále, donekonečna. Dobře trochu přeháním. Objednám si minerálku a obložený talíř, je čas se opíjet, je čas střízlivět. Za hodinu mne vyzvedne žena, to abychom šli volným krokem k Joyceovu muzeu. Je čas tvořit, je čas ničit.

Na náměstí Attillio Hortis přejedeme letmým, již trochu opojeným pohledem sochu Itala Sveva. Ti praštění literáti mne pronásledují po celém městě. Kousek dál sedí na lavičce pán s velkým bílý knírem, na klíně malého pejska, v ústech dýmku. Čte si noviny.

Samotné muzeum jsou dvě místnosti ve starém domě, kde sídlí zřejmě nějaká kulturní jednotka města. Je tam několik kanceláří a samotné muzeum je ve druhém patře. Co se dá vystavovat v muzeu spisovatelů? Jejich stokrát vyprané spodky? Nákupní seznamy? Dlužní úpisy. Jejich mozky naložené v lihu?

Tak samozřejmě, je tam spousta zajímavých písemností, korespondence, fotografií, jedna místnost je “zasvěcena” Joyceovi, druhá Svevovi. Je to takové zvláštní, ale co jsem čekal? Italsky neumím, abych si v těch autentických rukopisech trochu početl a vnořil se tak do jejich myšlenkového světa, a tak si prohlížím fotografie a tmavě modré linky písma v dlouhých dopisech a přeji si, aby se pro mne těch sto let smrštilo do temně rudého cákance, který se mi vnoří jako tekutý vetřelec pod kůži a dá mi na pár malých okamžiků zacítit emoce a myšlenky tehdejších mužů a žen. Byly stejné jako dnes? Co by asi řekl Joyce na dnešní svět plný konzumního potěšení a instantního veselí, jež dávají modernímu člověku opravdu málo šancí k tomu, aby se mohl SOUSTŘEDIT. Představuji si Terst v tehdejší době, jakou měl atmosféru začátkem minulého století.

A na pár okamžiků se tam opravdu vydáme, pomocí asi dvacetiminutového dokumentárního filmu, poskládaného z dobových fotografií, s anglickým komentářem. Sedíme na tvrdých školních židličkách s dalšími třemi možná čtyřmi lidmi. Ti vypadají jako opravdoví intelektuálové. Prohlížím si je, starší, perfektně upravený Ital s velkým I, brýle se silnou obroučkou, jako trofej se vedle něj tyčí vysoká blondýnka s dlouhýma nohama, baví se spolu sofistikovaně a vypadá to, že všemu rozumí. U filmu trochu klimbám, omlouvám se mistře, ale mám raději vaše knihy, tyhlety všechny pozůstalosti jsou opravdu hrozně interesantní, ale nudné, jsem jen požitkář –  diletant bez akademického vzdělání, vlastně nepotřebuji rozumět souvislostem, abych se potěšil perlou. 

Co jsme vytěžili z dalších čtyřiadvaceti hodin v Terstu. Možná i něco víc než jen  pár usmolených vět, krčících se v kocovině, obalené mlžným oparem chtění a žijící stále v domněnce, že by to vše mohlo být ještě lepší intenzivnější krásnější půvabnější kdyby jsme byli…kdyby jsme měli…kdyby nám bylo…kdyby bylo…?

Ne. Nejde jen o vzpomínky. Co z toho, že jsme tam tenkrát byli, možná před několika měsíci možná před celou věčností? Byli jsme tam a teď jsme tady. Spíše než se oblažit vzpomínkou na to co jsme dělali nebo co jsme viděli jedli pili o čem jsme hovořili bych si rád vybavil ten pocit mít město pod kůží, můžu si sebou nosit Terst jako pohyblivý svátek, jako si v sobě starej dobrej Ernie nosil Paříž? Věřím, že ano. Když se člověk soustředí a chladnokrevným myšlenkovým pochodem se ubírá na známá místa, kde mu bylo dobře, kde cítil bezstarostnost a svobodu v přítomném okamžiku?

Kde je ten věčný svátek, který nám slibovali?

Já vím, práce, složenky, hnusné počasí, rodinné problémy, politika, ach politika!, kapající kohoutek u vany, studená polévka, budík, vytrhávající nás ze snu.. Do prdele svátek každý den povídám!

Venku mrzne a město ve kterém žijeme je pokryto krustou sněhu. Mám chuť někam odletět? Sežrat celou kobylu? Vypít svoji vlastní krev? Opustit všední kulisy a jako mávnutím kouzelného proutku proměnit vše ve svátek? Vršit zážitek na zážitek, protože jen další dávka pohodičky z návštěvy cizích míst oddálí abstinenční příznaky, vynořující se v našich feťáckých nervech v jemném předivu všedních dní. 

Teď dobře poslouchejte co vám řeknu.

Jsem stále ovinutý přístavním městem se sluncem na kůži a  se solí v útrobách, všechny ty domy ulice obličeje ve mně cirkulují, schopné a připravené mne kdykoliv znovu obejmout svou jsoucností. Buď mne vzpomínka na ně roztříští a vžene mi do mozku křiklavý příkaz k pohybovému cvičení prstů na klávesnici, hledající na bookingu další zážitek nebo se zhluboka nadechnu, načechrám si v sobě ten sváteční pocit a pár minut se jím nechám opájet. Než mi přijde zpráva o nezaplaceném povinném ručení nebo mi zavolá někdo, jehož hlas připomíná terminátora. V tu chvíli se celý Terst ve mně zhroutí jako Pompeje.

K čertu s tím vším. Je skoro poledne. Odestírám žaluzie a mžourám do bílého zimního světla. Po zasněžené zahradě se poflakuje straka a když se na ní podívám, rychle škubne svojí drzou hlavou a odletí. S vysokého smrku spadne na zem trochu sněhu a v oknech protějšího domu se zaleskne slunce. Stále to stejné slunce. Zatáhnu žaluzie a lehnu si znovu do postele. Dnes nemusím do práce a tak v sobě nechám Terst ještě chvíli tiše bublat.

Jsme v baru na široké výstavní ulici s kamennou dlažbou. Zahrádka je narvaná k prasknutí, je tam taky pan diskžokej a servírka před nás pokládá dva nachlazený fešáky. V chřípích se nám povaluje moře, vzdálené, co by prázdnou lahví prosecca dohodil a v restauraci Al Bagatto už nás čekají. Kdo to má?

Dáme si do trumpety. Ještě naposledy se pohladíme se po lesklé, tučné srsti, připomínající hranostaje. Sklouzli jsme do břicha velryby, ale ne jako Jonáš. Ten tam byl tři dny a byl to symbol pro temnotu jeho duše, byl tam, aby v dusivé prázdnotě bezvýchodnosti a marnosti našel nějaké rozuzlení.

My jsme tam abychom. Abychom před prázdnotou na pár dní unikli a dosyta se narvali vzácnou vorvaninou. Žádné rozuzlení nebude. Možná jen chvilkové vyvanutí. Protože ten farář v tom kostele a to rozplynutí se ve slunci na pláži a ten Descartes a křivé zuby číšníka a Cicciolina a skřípající podlaha v apartmánu a ty pečené ryby a správně nachlazené víno, protože to všechno nám dává právo na chvilkové vykoupení z času našeho života, jenž je tak předvídatelný.

Zase budou Vánoce.