„Mysl je vynikající nástroj, pokud ji užíváme správně. Užíváme-li ji nesprávným způsobem, stává se velmi destruktivní. Ve skutečnosti svou mysl neužíváte špatně – obvykle ji totiž neužíváte vůbec. Vaše mysl užívá vás. A to je nemoc. Věříte, že jste svou myslí. To je ovšem klam. Váš nástroj vás začal ovládat.“ —  Eckhart Tolle

Vracím se v myšlenkách zpátky na poštovní úřad, protože jsem s vámi ještě neskočil, slyšíte mně, vy vidláci?!

Jsem odhodlán prožít si zde svých deset minut nenávisti, ve své unavené střízlivosti, chvějící se přepracovanosti a stále nově se tvořícím absurdním strachům jsem si jist, že mne chvilková negativní nálada, hněv, zuřivost, hnusný a opojný pocit bezmoci a smějící se pekelní démoni v mém nitru dokáží na chvíli uvolnit, osvobodit od přemíry svobody svobodně přemýšlet, od nechutné zodpovědnosti za svůj vlastní život, od tíživého tlaku a únavy z toho, že předstírám, že nic nepředstírám. Pomalu se podvoluji vlně nízkých pudů a animální přirozenosti nekultivovaného divocha ze Šalamounských ostrovů, cítím jak mi v nervech a srdci, v žaludku a ve střevech neviditelní rorýsi třepotají křídly a ječí a ječí.

Ano, je to vlna rorýsího řevu, přicházejícího v salvách…

Před přepážkami postává nervózně asi pět čekatelů na odbavení, nikdo se neusmívá, každý z nich v ruce mačká lísteček s číslem a hledí na tabuli a střídavě kolem sebe a hlavně na lidi u přepážky, kteří tak zoufale zdržují. Sotva na okamžik zahlédnou nepřátelskou hloubku prázdna své duše, zahledí se znovu neuroticky do uklidňujícího monitoru svých telefonů a poté znovu nervózní pohledy na poštovní přepážky, které zejí prázdnotou a nečinností. S tichou zuřivostí si všichni předsatvujeme, jak by to asi odsejpalo, kdyby bylo všechno vytížené na hundert procent a kdyby všechny ty staré báby dělaly, co mají, určitě se vzadu vybavují a pijí vychladlého turka a ochucenou minerálku, nakousnutý chlebíček z lahůdkářství Zlatý Kříž leží tiše a vyčkává na další hltavý tik žravé bytosti, zvané poštovní úředník, jež umělým chrupem zakousne se do veky s bramborovým salátem a šunkou a vajíčkem a mrštným jazykem začne převalovat lahodné to sousto v nenasytných ústech až ty nervy, ty nervy!, vyšlou do mozku signál o tom jak je svět krásné a báječné místo a potom ústní dutina vypláchnou jemnou, nasládlou tekutinou, připomínající barvou Sázavu po letní bouřce, tedy blátivě hnědou a potom, ach je to všechno krásný a nádherný, se za dosud prázdnou přepážkou objeví statné, horkem bobtnající tělo a usměvavá tvář tetky ze seriálu Žena za pultem. Je čarokrásná, se zpoceným čelem a drobkem v koutcích úst, ať žije, vždyť slouží lidu, tedy nám všem.

Jako mnohokrát předtím i teď znovu zápasím s mým miláčkem, se svou krásnou a třpytivou myslí, jenž  je (nevím jak dlouho již, snad od konce středověku, nebo již déle?), infikovaná návykem neustále hodnotit vše na co pohlédne znaménkem plus či minus, neustále se přiklánět k něčemu, co se líbí a adorovat to, chvět se v rozkoši a kochat se libým pocitem přízně a  nebo naopak znechuceně pozorovat podivné a zbytečné předměty, situace a lidi kolem sebe a kritizovat jejich nedokonalosti, znovu a znovu odsuzovat všechno a všechny v jedné bleskurychlé myšlence, rozrážející v tom okamžiku stratosféru za stratosférou a nezanikající, jen věčně kolující a infikující další a další mozky ochotně připravené na žihadlo emočního vzruchu.

Co na tom, že jako čtenář Tao te ťingu a Bhagavadgíty si nesmrtelné verše zapisuji do deníčku a masochisticky se jimi kochám ve chvílích odpočinku, osvěžuji se těmi bláboly jako čistou pramenitou vodou? Co na tom, že znám teorii spokojeného Bytí, vyživujícího sebe sama radostí tryskající zevnitř a zakládající svou vyrovnanost na poznatku, že hledí stejně na své přátele i nepřátele a zůstává stejný při bolesti i rozkoši?

To vše je teď pryč, jsem na poštovním úřadě, unavený, nervózní a vrnící neviditelnou bolestí jako pes, jež nikdy nespatří hůl, která ho bije a tak usedám, rozhlížím se kolem sebe a nechávám zcela beztrestně úřadovat svou sadistickou mysl, divoké zvíře, nezkrotné a manipulující, schopné potrestat všechny nevinné a přihlížející, včetně sebe sama výpraskem bičem z hroší kůže, dopadajícím s nesmlouvavou intenzitou a přísnou pravidelností na obnaženou duši a zanechávající za sebou rozedrané, krvavé skvrny.

“Kdo ukazuje své světlé stránky, ale uvědomuje si i své nedostatky, žije cnostně a stává se údolím světa. Vrací se vnitřní prostotě.”

Takže ty dvě staré zpocené báby za pultem budou prostě zdržovat, jedna z nich se teď navíc místo toho, aby odpíchla další číslíčko dala do razítkování nějakých papírů, tváří se při tom vážně jako by na její činnosti závisel chod vesmíru, ulepená ofina ji padá do čela, hledí soustředěně na svou veledůležitou práci jako by se nechumelilo, jakoby tady nečekalo již několik minut pár neurotických robotronů, paranoidních androidů, ve kterých to vře, vrní a bublá.

A co ta Ukrajinka, připomínající předčasně zestárlou ženu z osmdesátých let, pořád postává u přepážky, vyptává se tím svým přisprostlým a vulgárním přízvukem na nějaké pitomosti, kurva fix, i ten její ksicht jako by z oka vypadl mé dávné učitelce ruštiny, tak zpropadeně východoslovanský, měkký, kulatý, s tlustými rty a hlubokýma očima, evokující všechny naše nedostatky a naši bezmoc z toho, že se stále zmítáme kdesi mezi Bruselem a Balkánem a ty její tvrdé, kudrnaté vlasy v barvě zralé pšenice, řídké, krátké, nehezké, co je to? Řekni mi pane, co je to, tak nevzhledné a nehodící se do této absolutně dokonalé doby? Jsem to já sám, odrážející se ve svých bližních jako v zrcadle? Obcujeme se Západem v divoké, živočišné souloži, sytíme se jeho noblesní vůní a opájíme hladkým, opáleným tělem, kocháme se zdravým chrupem a sebevědomým pohledem, abychom se pak po vyčerpávajícím oragastickém výstřiku schoulili zpět do chmurných a melancholických blat naší slovanské duše, jež touží po hýřivosti a svobodě ducha stejně jako po zádumčivém myšlení a chaotickém, neuspořádaném světě, ve kterém je stále místo pro iracionalitu a chaos.

 Tak už vypadni proboha, stojíš tam už pět minut a furt něco blábolíš. Ti nám to ještě ukážou, směji se cynicky jako zraněné zvíře, ještě nedávno posílal náš prezident, ta nehynoucí stvůra, nesmrtelný kapr z hradu obalený slizem ďábelské nedotknutelnosti na polsko-běloruské hranice vojáky, aby zabránili přechodu asi tisícovky syrských ubožáků, čmoudů, do naší civilizované, umírající Evropy a teď? Naženeme si tady stovky tisíc uprchlíků, jež jsou připraveni hájit Evropské zájmy jako její poslední bílá výspa. Jejichž ženy jsou svůdné a odhodlané. Jejich muži jsou tvrdí a houževnatí. Pokrytče! Trpící a ubohé a nikdy nespatřené Syřany posíláš do horoucích pekel, ale když jde o naše bratry Slovany jsi samý soucit a obětavost, jako by věčné heslo miluj bližního svého platilo jen někdy a pro někoho. Dlouholetou válkou o zdroje rozbitá Sýrie nebo Lybie, kde si mocnosti pod různými záminkami dělily vepře, nám jsou ukrradené, ale při emotivních téměř filmových záběrech z ukrajinské „fronty“ pláčeme a nenávidíme. Já vím, kluci a děvčata, je to blízko, proklatě blízko, že? A tak nám ti stejní potentáti, kteří na válce vydělávají na burzách či prodejem zbraní, abychom si doma ztlumili topení o dva stupně, však my s tím Putinem zatočíme! A při zprávě, že ti nebohý Rusové přišli o KFC mi už nezbývá nic jiného, než je opravdu litovat. Ale co, kam si letos zaletíme mámo, ještě než to zase zavřou? Levné aerolinky určitě lítají na politicky zodpovědný a globálně udržitelný letecký benzín, tak spálíme pro svůj rozmar pár tisíc litrů ropy a pak se budeme doma na sociálních sítích chlubit svým odmítavým postojem ke všemu ruskému – ne vodku Belugu už vážně dávno nepiji – budu kázat svým méně chápavým spoluobčanům, že prát na 30 stupňů je v dnešní době nezbytný politický postoj a budu na tričku nosit Putinův blbý ksicht s nápisem asshole. (Modlím se za vás za všechny, nevinné občany všech zemí, kteří trpí a umírají, ve všech válkách o zdroje, ať už jsou pojmenovány jakkoliv a mírová konference mezi Ukrajinou, Západem a Ruskem by se měla uskutečnit v Praze, a to hned příští týden, neboť rozdělovat a být nepřátelský je vždy snazší než spojovat, byť i za cenu ústupků.

U druhé přepážky stojí už asi osm minut (vím to, sleduji hodiny na velké tabuli) mladý, asi třicetiletý kluk a posílá balíčky. Brýle se silnými obroučkami, pečlivě zastřižený plnovous, kraťasy a boty bez ponožek, prostě zasraný paňáca, zase další ajťák, co s tím vyjebal a prodává elektronický udělátka na internetu a teď kvůli těm svým deseti balíčkům zaseká přepážku na dvacet minut, tihle kašpaři by měli mít na poště určité vyhrazené hodiny, aby neblokovali místo normálním! lidem, co si chtějí jen vyzvednout zásilku, poslat doporučený dopis nebo uložit prachy, tak jako já, normální frajer, šovinista- dinosaurus ve slipech a týpek, co má rád cash a neplatí hodinkama a nevydělává na netu a když jde s holkou na rande tak jenom s úmyslem jí pořádně naložit a nemá diář plný nesmyslných schůzek, ale jen čeká, čeká na tu pravou chvíli souznění a absolutní harmonii a necestuje do žádných evropských destinací,aby uspokojil svou nechutně slintající touhu po nepřestávajícím kolotoči zážitků, vlastně už necestuje vůbec, spokojen s energickou mohutností české krajiny, vyciťuje s požitkářským úsměvem její hluboký duchovní základ, nestravuje se ve fairtrade bistrech, nesměje se na svět slušňáckým a odpovědným chechotem straky, ujišťujícím celý svět okolo, že on je ten, který nad tím vyzrál a je v pohodě a je vyzívanej a nemůže ho zaskočit a zastavit nic leda jen přesně mířená rána do žaludku, po které by se skácel na všechny čtyři a s poslušností spráskaného psa by mi začal žužlat zpocený torpéda všech těch, co prohráli a s rudýma  očima od slz by sledoval jak se bortí jeho normalizovaný svět plný jistoty, pohodlíčka a nekončícího správného pocitu ze sebe sama. Jo, tenhleten krasavec jezdí určitě na elektro koloběžce a jeho prdy jsou uhlíkově neutrální. Znám ty buzíky, do jednoho věřte mi, nedokáží se s vámi bavit ani pět minut, aniž by se u toho nervózně nekoukli alespoň desetkrát na hodinky, jestli jim tam neťukla nová objednávka, nebo zpráva o tom, že se někomu líbí nějaký debilní příspěvek, nebo líebesbríf od své kočičky, ve kterém mu sděluje, že je úžasný tatínek a že dneska má obě koťátka na starosti, protože maminka jde s holkama pařit, což znamená vypít několik litrů prosecca a pak vulgárně ječet a mluvit sprostě, žrát gyros a po půlnoci vykouřit nějakého frajera na záchodě v hipsterským bistru. Uff.. Kolik žluče jsem už vyloučil, nestačilo by to jemnostpane?

Další balík. Další minuta. Další věčnost čekání. Potlačuji nutkavou touhu otevřít si Instagram (neboť jsem stejný ubožák, jako vy), a dál pozoruji mrtvolně výbušný nehostinný prostor v galaxii obývaný zlými duchy a nedarující ani špetku naděje.

Dalším exponátem, kterého jsem připraven v několika vteřinách odsoudit ke smrti a rozlámat mu všechny kosti v těle, natlouct mu jeho vlastní skalp do prdele jen z chvilkového rozmaru mé kruté, stále hodnotící mysli je mohutný chlap gorila s velkýma tlapama, neandrtálec, který kdyby mi jednu plesknul odletím až do Jakarty. V obličeji, masitém a svalnatém, má výraz jakési povýšenosti řemeslnického mistra, připraveného vám uštědřit kdykoliv výchovný políček, vynadat vám do nemehel a budižkničemů nebo na vás naopak mrknout a štípnout do tváře, dát přátelský štulec a přívětivým hlasem, po kterém vás zahřeje v bříšku, pochválit vaši šikovnost nebo alespoň snahu. Je prototypem správného fachmana, umí si vždy a se vším poradit. Fakt mně sere, jen když vidím jak rázovitě přechází sem a tam na svých dvou metrech prostoru, v očích blesky a sršivé vědomí toho, že kdyby ta naše slabošská západní civilizace nebyla tak alibisticky humanistická a teploušská, vzal by si vše, co potřebuje hned svou býčí houževnatostí, vulgární živočišnou silou a neochvějnou jistotou, hraničící s drzostí, že na všechno co chce má neodvratitelné právo. Sakra, na co si tady ten dělňas hraje, snad si nemyslí, že jen proto, že  mistrem ve svém oboru a umí postavit sádrokartonovou příčku a má pod sebou deset lidí a ještě večer odesílá maily s  nabídkami a má hezké a poslušné dětičky a hodnou ženu s drobnou kostrou vrabčáka, čekající poslušně každý den na svého chlapáka v posteli a těší se na jeho neúnavnou sbíječku… že jen proto, že umí něco postavit, smontovat, změřit, nabarvit, vykalkulovat, naložit nebo slepit, tak si zaslouží třeba jen špetičku mé úcty? Co ten jeho provokativně sadistický výraz sebejistého chasníka, který ví, že jej budou všichni a vždy potřebovat, ta jeho animální postava, poctivě vystavěná z tun masa a fyzické práce, postava, před kterou se tají dech a vlhnou kalhotky všem prostým děvečkám v okolí, prostoduchým hospodyňkám ,které nepotřebují cítit z chlapa duchovní hodnoty jako jsou ctnost, čestnost, moudrost, soucit a jemný vtip, ale jen živočišnou chtivost, opičí srst, pot a dech gorilího samce a hlavně ty jeho obrovské, rudé koule, třpytící se mu v očích, ach ať jdou všechna ta řemeslnická hovada do prdele, promenádují se městem v montérkách Engelbeut Strauss a retkem v hubě jako manekýni, hlavu hrdě vztyčenou, objednávající další a další pytle cementu nebo hloubavě zkoumající další projekt, na kterém nějakého zbohatlíka oškubou jako slepici. Měli by se ulicemi šinout hezky tiše a po špičkách, s pohledem upřeným k zemi, jelikož v těch jejich brunátných, šklebících se makovicích nebude nikdy více prostoru než na precizní přestavbu koupelny a zatímco budou poslušně převalovat v nenažraných koňských tlamách další a další tuny žrádla, neuvědomujíc si jemné nuance a výšiny lidského ducha, nasadím jim na krk ohlávku a povedu je na tržiště, kde je ziskem prodám nějakému velmoži jako výjímečně schopné tažné zvíře. 

Amen, pravím vám, nejdříve vytáhni trám z oka svého a potom třísku z oka tvého bratra…

Minuta pátá. Vzduch je rozháněn, dynamizován neurotickými výdechy, vše je těžké, vlekoucí se, ulepené, chlapík sedící vedle mně, na kterého se vůbec nechci podívat, abych nespatřil další zbytečný lidský osud, zběsile třepe nohou v rytmu civilizační anamnézy zvané roztěkaná mysl, naší chloubou a výdobytkem. Tamtaramta tamta ta tatata. Noha se zastavila. Na tabuli se objevilo nové číslo. Nebylo to to pravé. Ze žaludku mi začínají proudit opravdu ďábelské vibrace, hodné jeho veličenstva s rudými rty od krve a zvratků, rochnícího si v duševní trýzni a nekonečných útrapách svých obětí. Jsem dobrý člověk, jsem dobrý člověk, opakuji si v duchu a přivírám očí, abych snad nespatřii postavu, jež se odlepila z rohu místnosti a kráčí trhaně, jako z němé grotesky, přehnaně radostně, s falešnou svobodou, k volné přepážce.

Štíhlá, parfém, přebarvená, kurví rty. ach bože už nechci, už nemohu, je mi až mdlo, škrábe mne v krku, dusím se ubohostí lidských existencí. když ucítím ten drahý parfém, halící tělo mladé ještěrky do laciného přepychu, omdlívám rozkoší i hnusem.

Ano, dnes může vonět každá špindíra jako filmová hvězda a přece… pod tou noblesní vůní citlivý čumáček odhalí sprostou živočišnou venkovskou upocenost, jež odhaluje naši přirozenost i přes nádherné roucho vonné esence nedotknutelnosti. Ano, je to krásné, je to svůdné, je to sexy. Její sebejistota neviditelně prozařující prostor čiší z uhrančivým očí, které jen cítím, bojím se do nich pohlédnout, je to sebejistota sexuální amazonky, sebejistota vyvěrající ze šťavnatého a nelítostného přirození, buničinového stahovadla, usmrcující potenci chlípných samečků a navozující nadvládu ženy – svůdkyně. Jo, jo, znám tyhle ty dámičky, kolikrát už jsem je viděl a cítil, jak plné touhy a laciné nádhery, oděné ve své neodolatelné vůni svůdkyně jak kráčejí z baru do baru, přichází si tam pro rozhřešení a po několika sklenicích a stovkách nádechů se začne z jejich podpaží linout to staré a poctivé lidské pižmo, vulgární člověčina, zvířecí pot, odhalující v nás všech tu hrozivou a temnou jistotu masa, krve, kůže a srdce, které nevoní nikdy jinak než pravdou.

Markytánka novověku, sličná přítelkyně hledačů ztraceného času, otáčí blonďatou hlavičkou, trhaně, téměř mikroskopickými pohyby jako malý ptáček, její dravčí zrak těká z displeje telefonu na tabuli s čísly a zpět, potom ve dvou vteřinách přejede škubavými ptačími pohyby po celém tom skvělém obecenstvu a znovu do mobilu, kde si zapne „selfie modul“ a chtivě si prohlédne svůj design křehké blondýnky s rudými rty a velkými kukadly, lehce vyšpulí pusinku a usměje se. Je to dobré. Dokonce více než dobré. Osm chlapů s deseti by udělalo všecičko, aby se jí mohlo na ta rudá ústa přisát a sát. A sát mládí, krásu, energii linoucí se tomu křehkému stvoření z podbřišku.

Ale co jsem chtěl říct je…

Cink! Bingo! Ano a panko v propoceném triku s rozechvělým srdcem vrabčáka v hrudi právě vyhrává. Já? Já! Jdu k přepážce. Tvář poštovní úřednice je laskavá, přívětivá. dokonce se na mně usměje. Zaslouží si vyznamenání, čestné uznání, je to hrdinka pracujícího lidu. Mám ji rád, chtěl bych se k ní přitulit a skrz zpocenou kůži vysát všechnu tu nevtíravou, absolutní lidskost, kterou teď má sestra v modrém vyzařuje.

“Dobrý den, chtěl bych uložit” řeknu nakřáplým hlasem, skoro jako bych se omlouval.

“A kolik tam máte, pane?” je to hlas měkký a zpěvný.

“Šedesát tisíc” poznamenám. Suše. Nejistě. Ostýchavě.

Zvedne obočí. Strhané rysy celofánově svítící, tváře i čelo lepkavé potem, kdybych se trochu zasnažil, odmyslel si plexisklo, umělohmotné osvícení, vnitřní rozpačitost a také celý ten šílený svět za dveřmi poštovního úřadu a soustředil se výhradně na tento okamžik, na tuto chvíli souznění s neznámým člověkem, který se na mne, ubohého hříšníka usmívá a nic za to nevyžaduje, kdybych alespoň na chvíli strhnul ze své bytostnosti pochmurnou a cynickou masku svého ega, mohl bych v té staré, chvějící se tváři vidět milosrdenství.

Nasvícená světlem středověku a namalovaná Velasquezem zasloužila by si přední místo v Ermitáži nebo v chrámu hned vedle vyobrazení bohorodičky.

Usměje se a řekne: “Tak se zadařilo, ne?”

Konečně se po těch trýznivých deseti minutách usměji, je to příjemné a účinkuje to hned, jako rychle vypitá decka vodky.

“Jo,jo..děkuji, děkuji..” Chtěl bych děkovat ještě více a a ni nevím za co, nebo vlastně vím, přece za ten neuvědomělý projev lidství, ubohá úřednice netuší, že svým úsměvem řekla: chci, buď očištěn..

A já jsem, jsem očištěn, hněvivá vlna odsouzení, jež ze mne vytryskla jako vorvaní sperma, vyvanula v katarzi mateřského a shovívavého pohledu obyčejného člověka, mne očišťuje balzámem čisté, upřímné radosti.

Jsem znovu na ulici. Tančím na kočičích hlavách své smutné tango věčně se radujícího honetnota a rozverného tuláka v hlubinách mysli, má desetiminuta nenávisti, ukončena katarzí, přinesla své ovoce. 

Náhlý křik rorýsů nad hlavou působí euforicky, jako jemný elektrický výboj kdesi kolem žaludku, srdeční chlopeň se cítí povznesena, když míjím dva hlučně se bavící ukrajince, jak krásně, měkce, dokonale slovansky zní teď jejich hlasy v mých uších.

Za výlohou klimatizované kavárny Paul sedí u pultu normalizovaný třicátník, paži ledabyle opřenou o pult, na jeho chytrých hodinkách zahlédnu ukázkový tep 70, usmívá se a cucá u toho obří kávový nápoj, v duchu se také usměji a přeji mu všechno nejlepší, v další vteřině procházím kolem beznohého žebráka, oči mu září, už nemá co ztratit a já, mám stále co ztratit, snad lidskost, tu obyčejnou lásku k bližnímu svému, jež je denně zahrnována umělými strachy, mediálním bahnem a neustálými spekulativními výpady roztěkaného ega?

Vnořím se do davu na tramvajové zastávce, poslouchám útržky hovorů, smích, nasávám živočišné výpary promíchané s exkluzivními parfémy, kouř z elektronických cigaret, smrad z odpadkového koše.

Se zatajeným dechem čekám na další salvu rorýsího křiku. Přijde znovu nečekaně? Nechám se jim očistit nebo mne naplní nedefinovatelnou úzkostí? 

Budu na svůj příští atak hněvivé mysli připraven? Zadusím jej ještě dříve než se rozhoří? Budu smutný nebo plný radosti? Je v mých silách bránit se s mečem pravdy a lásky nepříteli, zvaném nižší přirozenost? Mám možnost volby?

Nebo mám snad nechat výšleh nenasytného a všežravého a raněného ega prolétnout svým obnaženým srdcem, citlivými nervy a racionálním rozumem civilizovaného člověka jako hejno rorýsů na červencové obloze, z pozice pozorovatele, nehybného uprostřed proudu emocí a myšlenek, sledovat s nestranným zájmem a, pobaveně,  v tom proudu horkého letního vzduchu naléhavý křik, který odchází stejně prudce a rychle jako přichází?

Ano. Příště již budu připraven.

Stejně jako nesčetná vodstva řek vlévají se do nekonečnosti oceánů, stále stejná a přesto jiná, bude jistojistě i proud mých slov, nesmyslně a přesto zoufale opakující stále stejné pocity a myšlenky, pohlcen astrálním tichem hvězd, zvědavým pohledem veverky a  nebo závanem svěžího vzduchu v horké letní noci.