Ignác z Loyoly vykonal pouť do Svaté země po svém rozhodnutí změnit životní cestu. Nejprve se vydal do známého benediktinského kláštera Montserratu nedaleko Barcelony, kde vykonal generální zpověď, celou noc probděl před obrazem Matky Boží, aby jí mohl odevzdat svou dýku a meč, svlékl zde světský šat a oblékl poutnické roucho. Taková „noční stráž“ byla součástí rytířského ceremoniálu, kterým obvykle začínal urozený šlechtic svou kariéru.

s kariérou urozeného šlechtice jsem se již dávno rozloučil, ale i teď, po čtyřicítce, se ve mne občas zableskne touha po putování jako dýka na slunci. krátká, sotva slyšitelná vibrace zní jako vzpomínka na netušenou svobodu, kterou jsme cítili na svých prvních vandrech v mládí. netoužím však již jen po bezcílné potulce, ale také po duchovním zážitku, ne jen po splynutí s přírodou, ale také nějaké zkoušce, jež by mohla vytříbit můj charakter, rozbourat ustálené myšlenkové vzorce, přiblížit se znovu svému nejvnitřnějšímu a nejčistšímu bytí a sladit znovu projednou duši s rozumem.

cukání mezi srdcem a žaludkem signalizuje, že je čas vyrazit do přírody, vydat se na bezcílnou toulku přírodou, s ruksakem a lehkou výbavou pro přežití jedné noci v lese zkusit trochu potrápit duši maloměšťáka, postiženou pohodlím a chorobnými zlozvyky.

znáte to. člověk má někdy pocit, že by neměl dělat to, co dělá a že by měl dělat to, co nedělá. Má pocit, že by neměl být tím, čím je, a že by měl být tím, čím není. a navíc to hrozné úsilí být neustále “dobrý” nebo “šťastný”.

vyrazit! tentokrát však bez pojistky rezervovaného pokojíčku v útulném penzionu. bude to vandr vandr vandr s ložem pod hvězdami, kde bude mým jediným společníkem  mé tlukoucí srdce a nikdy neustávající proud myšlenek. i když jistě existuje bod – stejně jako při vaření vejce – kdy se myšlení musí zastavit.

pouť jako symbolické vycestování z komfortního obydlí sebe sama, z běžných standardů a zakořeněných zvyklostí všedního života.  při pouti se společně s naším tělem přenáší také naše mysl za obzor našich představ o sobě a o celém tom mystériu času a prostoru, jež se skrz nás řítí a jež se stále snažíme pojmenovat, pochopit.

krásné a slunečné červencové dny s bílým chmýřím oblaků, rozesetými po blankytu oblohy – mohu snad odolat? jsem na vrcholu svých sil, čtyřicetiletý příležitostný alkoholik, který si ještě stále myslí, že svět se točí kolem něj a pro něj, velkoměstský manekýn a chalupář lufťáček, kochající se přírodou jakom filmem z Netflixu, tedy určující si žánr a dobu trvání, hlavně komfortně, miláčkové,komfortně!

a tak vyrazím, tentokrát po dlouhé době znovu postaru.. jen spacák a tupé zírání do ohně. bez večeře z porcelánového talíře, bez otupujícího, předspánkového zírání do knihy nebo obrazovky tabletu, dokonce i bez spásného a všechny strasti světa pohlcujícího účinku chlastu.  ano! pěkně jsem si to na sebe ušil, takhle se dobrovolně vzdát pohodlí měkkých peřin a  jako vandrák se potulovat po neobydlených březích Dalešické přehrady, bez externí nabíječky, bez vody i bez jídla, bez papíru na rozdělání ohně, s autem zaparkovaným daleko od tábora, ale s pytlíkem tabáku, rybářským prutem a se zdravým odhodláním obnovovat se, růst, překračovat vězení vlastního izolovaného ega, naslouchat syčení hadů v mokřinách své mysli.

 je období bouřek, namítá kdosi ve mně, ale má lehkovážnost ,podpořená nadšením z neplánovaného rozhodnutí vydat se na pouť tyto ustrašené hlasy umlčuje. jsem přece neohrožený, mám silný stisk šelmy a pružné tělo bojovníka Světla, není nic, co by mne mohlo ohrozit. jsem chladný a průzračně jasný jako hluboké vody přehrady, odrážející v tisících zlatavých odlescích všechny mé iluze o sobě samém a zároveń schopné svou září  přeludy smyslů rozetnout jsoucností přítomného okamžiku.

chci zůstat osamocen. chci se stát se pozorovatelem,  nezúčastněným divákem obnaženým před světem, bez morfinových injekcí moderního světa, chci klečet před velkou porotou a kát se za svou domýšlivost. možná se podvědomě chci stát posledním z posledních. ve skrytu duše toužím klečet v divočině promoklý  na kost. sáhnout si do rezerv, jež přeplněny neustálým potěšením, nasyceností a pohodlím divoce žhnou v bublavém, lávovém rytmu.

je krásný, prémiový den, slunce svítí a ujišťuje mne o tom, že nikdy nezemřu. jdu vpřed, čistý a silný, bez výčitek svědomí. bez pocitu, že bych měl dělat něco důležitějšího, než flákat se s krosnou na zádech po neznačených stezkách prodírat se mezi skalnatými břehy přehrady, vypínající se několik desítek metrů nad hladinou kopulovat se vzrostlými borovicemi, uchycenými vzdorovitě mezi skalami. něžně si povídat s  rozpálenou, měkkou, vlhkou zemí, drolící se mi pod nohama. užívám si svobodného pohybu v přírodě, volnost ke mně promlouvá z kamení, ze stromů, z větru i z květů v nepřístupných skalách, které jsou krásné, i když je nikdo nevidí. opravdu bych neměl dělat něco důležitějšího, co ospravedlní mou existenci?

ach léto, miluji tě! ten bláhový čas, kdy všichni bez rozdílu rasy, vyznání, sexuální orientace, politického zaměření, názoru na očkování, všichni zhýčkaní hledači pramene živného mléka vnitřního míru, který se snažíme těžit z  požitků  jako bitcoiny! všichni vyrážíme do přírody, v touze trávit co nejvíce času na čerstvém vzduchu a na slunci, nastavovat svá dokonalá těla, poškozená absurditou každodenní práce, větru a vodě, skrze smysly nasávat ducha volnosti, jež skryt v dechu letní krajiny k nám vysílá tichá poselství o našem přirozeném vlastnictví – blaženosti.

jezdíme na bicyklech navlečeni do dresů, abychom si udělali žízeň na pivo a večer se svalili v pohodlném kutlochu nebo sjíždíme řeky a v jejím chladném objetí užíváme stádní spokojenosti, hulákající po sobě z raftu na raft.

nepřestáváme fotit. fotím, tedy jsem, sdílím, tedy existuji, zaznamenávám, tedy potvrzuji svou existenci v kruté prázdnotě vesmíru nebo úzkostném chaosu vlastního nitra.

nebo jedeme pod stan. k moři. do hor. nebo už toho máme všeho dost, jsme přesyceni pohodlného si užívání si přírody, sluníčka, pivečka a vyrazíme do přírody zcela sami, na pouť za ztracenou jiskrou svého života, za opojným pocitem radosti ze sebe sama(pamatujete?). za bláznivým zvukem řehtačky. za svobodou nespoutaných myšlenek vířících ve stratosféře mysli a hned zase mizících v nekonečném prostoru světa. v prostoru, jež v milostných křečích vrcholného léta, obtěžkán šťavnatými plody čeká na lačné ruce poutníka.

mám krosnu, pevné šlachy a bušící srdce a jdu jdu jdu a dýchám léto, přízraky léta mnou procházejí, myslím na všechno a na nic. nechávám vše běžet  jak ve smyslu důvěry ve svou paměť a reflexy, tak ve smyslu spontánního jednání vůči neznámému.

navíc mám dnes čisté svědomí – nikomu jsem neublížil, nikomu jsem nezkomplikoval život svým jednáním. hlavně si nic nenamlouvej ty parchante, víš moc dobře, že jsi vinen.

jen si vzpomeň! Ano, při jízdě autem jsem srazil motýla, byl to bělásek, slyšel jsem jeho “scream of the butterflyyy, jen jsem se ohlédl a jel dál. ne mé svědomí není zcela čisté, několik bytostí jsem ve svých myšlenkách odsoudil a krutě urazil, třeba ten blbej, pomalej dědek, vlekoucí se přede mnou ve staré felicii, nebo ta mladá buchta, podávající mi mastný bramborák a povýšeně se na mně tvářící, na mně, krále světa a hybatele vesmíru, na to tělo s mozkem, obaleným jemnou, hebkou kůží..

dnes již žádné ohavné feťácké návyky posuzovat svět kolem sebe skrz své zhýčkané, domýšlivé ego, uvyklé vše dělit na dobré a špatné. dnes budu jen záchvěvem světla, mihotavým zábleskem hvězdného prachu, hologramem, milujícím se s letním vzduchem. budu potem absurdity těla, zelení plodivé síly přírody a temnou hladinou přehrady. jsem ano, jsem vůní země, svíjející se v orgastických křečích. 

země ejakuluje a moje maličkost je u toho. 

dnes jsem pánem svého času. jdu po neznačených stezkách mezi skalami nad přehradou, krosna mně tíží víc a víc, nevím kolik kilometrů jsem již ušel, můj krokoměr je již od nepaměti v režimu off.  i tak tuším, že po třech hodinách s plnou polní mám právo na únavu, ale stále nenalézám to pravé tábořiště, to pravé místo u vody s ohništěm a pěkným travnatým pláckem, kde si roztáhnu své lože. kde rozbiji svůj poutnický tábor, rozložím vandrácký kutloch, vystavím válečný úkryt.

jsou tři hodiny po poledni a má měšťácká dušička začíná myslet na ústup zpět do kempu, kde parkuje mé auto, v němž bych v noci jistě našel bezpečí před temnotou noci i před sebou samým. vzpomenu si na jedno místo, které jsem prošel zhruba před dvěma hodinami, zkouším nalézt jeho polohu na pomalu slábnoucím displeji mobilního přístroje. ano, to by mohlo být ono, místo u vody s malým táborákem. ještě chvíli zkoumám mapu a zjišťuji možnosti, kdybych se rozhodnul jít dál, tak se vnořím do neobydlené, zalesněné pustina. do divoké krajiny jen pro pravověrné trempy, pro chlapáky v maskáčích, pro vandráky tělem i duší. 

dávám na ústup. jsem jen ustrašeným poutníkem. instantním cestovatelem z papírové krabičky, který ač prodchnut nadšením ze svého rozhodnutí nocovat ve volné přírodě, chce mít přece jenom někde vzadu pojistku. pocit jistoty, že když bude nejhůř, tak do kempu nějak došlape. opak se však stává pravdou. noční bouře nad přehradou mne převálcuje jako rozjetá lokomotiva a rozklepe jako echte wiener schnitzel na tenký, téměř průsvitný plátek zmatku a bezradnosti.

vše začíná skvěle. usazen u přehrady na “svém” plácku, příjemně unaven z několikahodinového treku – křížem krážem mezi skalami, lesem a palouky, po zarostlých pěšinách, kde se přede mnou několikrát mihnul světle hnědý přízrak srny, stejně neskutečný a tajemný jako život – vybaluji krosnu a zařizuji si malý tábor.

svlékám se z propocených šatů a skáču do chladivé, přesladké, minerální, živé vody přehrady. voda z živých pramenů řek mne teď obaluje a laská, ano i v těchto vodách je energie země, jen jemnější a hůře poznatelná než ta divoce slaná v mořských hlubinách.

osvěžený koupelí a převlečen do čistých šatů, vybaluji prut, připravuji krmení a nástrahy.  chytám zbytky slunce, pomalu zapadajícího na opačné straně přehrady. lehce prokrmím své loviště několika koulemi rybí návnady pár metrů od břehu a jdu se poohlédnout po suchém dříví, neboť tábor bez ohně je jako nebe bez hvězd. kterýsi dobrák přichystal velkou hromadu suchého klestí a klacků několik metrů od břehu. vytahuji  z divokého porostu kopřiv ten zapomenutý dar a pokouším se rozdělat oheň. nemám papír. a tak trvá dobrou půlhodinu, než z těch nejjemnějších tyčinek suchého jehličí vzplane plamínek oživující tři  milimetry silný klacík, jež pak posílá oheň dál a dál, až se mezi kameny objeví hořící keř a já slavnostně foukám a dusím se kouřem a znovu přikládám. obíhám svůj oheň ze všech stran, do půl těla nahý a sám.

i stalo se. můj jediný přítel a soudruh, mé jediné spojení se světem a nenahraditelný zdroj k našemu Životu zahynul v bolestných křečích několikanásobného  a nervy drásajícího pípnutí. konečně sám, jen tichá vodní hladina přede mnou a nesrozumitelně chvějící se les, připomínající mi, že jsem zde, osekán až na kost.  s matnou vzpomínkou na to, kdo nebo co jsem byl ještě před několika hodinami, když jsem ráno opouštěl  masem vonící domov a ženu. ta se smála jemným potutelným úsměvem – jen si jdi mužíčku, jdi si zahrát na vojáčka.

a vojáček, statečný cínový vojáček konečně nahazuje, balí si tabák a kouří, mocnými, chtivými šluky žhaví konec cigarety a otevírá vepřovou konzervu a číhátko na prutu se chvěje a hned vzápětí se vymrští nahoru, tak seká a vytahuje první rybu. je to cejn a hledí na něj stydlivým a trochu ukřivděným pohledem, jako by mu bylo trapně z toho náhlého vstupu do světa kyslíku a slunce. mlátí rybí hubou v rytmu vodního světa a neslyšitelně říká: “pusť mně zpátky ty kokote jeden, copak nevidíš, že jsem jen malej cejnek a masa mám, co by se za nehet vešlo, jsem samá kost.” pak sebou škubne a než bys řekl švec je zpět v tmavě zelených hlubinách přehrady.

další záběr. tentokrát se s divokým jekotem rozjede brzda povoleného navijáku bzzzzzzzzzz, rybářský zvuk všech zvuků! pan kapr vcucnul rousnici a jede a jede, peláší s tím tučným soustem jako by se nechtěl nikdy zastavit. zaseknu a v prutu cítím tlak a sílu pěkného tlouštíka s namakaným svalstvem a strašlivou vůlí k životu. tahám prut, napnutý tíhou celé přehrady a světa, ve kterým prej nedostaneš nic zadarmo a tahám jej nahoru k nebi a zkouším navíjet, ale jsem příliš horlivý a nedočkavý, příliš uspěchaný, roztěkaný maniak, toužící vysát ze skutečnosti celou její podstatu a zapomínající přitom na TAO.  

po několika vteřinách zápasu vlasec najednou napne, jako by za něj tahalo tisíc čertů a potom hned zase uvolní. kapr mastodon je pryč a já vytahují z vody ohlodané ostatky žížaly. jdu přiložit na oheň. lítám mezi prutem a ohništěm, lítám mezi svou myslí a jsoucnem, lítám jako nadržená čubka mezi stopořenými falusy z hlíny a kamení. napnu si celtu o dva menší stromy, rozložím karimatku a spacák. slunce je za obzorem a v dálce, snad kdesi u Dalešína se začínají objevovat první mraky. 

konečně mne skrz to všechno vzrušení a jakousi rozechvělost z toho že jsem tady a dělám co dělám, z toho, že se tady bezostyšně  flákám a lelkuji, dostihl hlad. musím se najíst, aby se i dobře spalo, sděluje mi moje zhýčkaná mysl, již teď tušící v šedivých stínech na hladině, že probdít noc v divočině může být pro městského neurotika, trpícího i v pohodlných peřinách nespavostí, krajně nepříjemné.

tathata je čisté jsoucno, stav světa bez koncepcí slov a abstraktních představ mysli. k tomu, abych snad alespoň na setinu setiny pocítil nebo jen vytušil čisté Bytí,  klidný stav všech věcí a vlastního nitra, mám však i tady, ve volné přírodě, sám a relativně svobodný, hodně daleko. shledávám, že jsem zcela neschopen jakékoliv duševní činnosti, která není záměrná, strojená a neupřímná. myšlenky, spousta myšlenek a představ, feťácká dávka za dávkou emotivního rozněžnění při neustálém pozorování číhátka a čekání na záběr, mohl bych snad alespoň hodinu jen tak sedět a čumět na vodu? v žádném případě. 

jsem bílý heterosexuál, stále činný, stále spekulující. jsem moderní muž a hrdý představitel západoevropské civilizace, jež svou vědeckou činností a přemírou intelektu a fanatickým přesvědčením o logické poznatelnosti všeho, zcela vymýtila a odstavila na vedlejší kolej, kamsi do vykřičené čtvrti světa, všechnu tu starobylou moudrost a stoický klid mužů, nepovažující tiché sezení pro sezení za zbytečnou činnost a marnění času. spíše naopak.

přichází další a další záběry a při otevření konzervy zjišťuji, že maso smrdí, leknu se a pomyslím znovu na zpáteční cestu do kempu. je sedmi hodin, do devíti nebo desíti hodin se tam můžu pohodlnou chůzí dostat. ještě bych mohl stihnout kus žvance a piváka a hlavně lidské tváře a hlasy. trochu toho lidského teplíčka, které mi jde někdy ve městě na nervy, teď bych ho však uvítal. neboť se šeří a to je přesně ten okamžik, kdy se lidská duše chvěje neklidným tušením, okamžik, kdy se už pomalu vracíme ze všech svých činností, z práce i z výletů a usedáme ve svých pohodlných domech, ve svých krásných zahradách, na svých terasách, mezi svými blízkými. pomalu – nebo rychle, snutkavým rázem –  přikládáme své lačné rty k první sklenici vína.  ladíme večerní televizní program, hrajeme si s dětmi, milujeme se. jsme v bezpečí.

a co já, jsem snad zbabělec, který nevydrží jednu, jedinou noc pod širákem? Dojez sušenky, máš tam ještě celou lahev s vodou a když přijde bouřka, tak prostě zmokneš, na to se kurva neumírá, hlavně už se srovnej a nevyšiluj, čum na to čihátko zase letí nahoru a prásk, je tam! tentokrát je to ne zcela překvapivě zase cejn a pěknej, vysokej a zdravej. no nedá se nic dělat kamaráde, tentokrát se domů k mámě nedostaneš. velký bílý muž, statečný cínový vojáček s měkkým, rozechvělým srdcem má hlad. zemřeš.

najednou přestanu přemýšlet a spekulovat o tom jak a co a kdy  a proč. jednám a pohybuji se a myslím zcela spontánně a nespoutaně jako horská říčka, jako kdyby do mne Tathatá alespoň na chvilku vnikla a já pocítil svět jaký opravdu je.  ani špatný ani dobrý ani spravedlivý ani nespravedlivý ani přitažlivý ani odpudivý. jen jasný, křišťálově čistý a lehce pochopitelný. bez očekávání a bez podstaty bez významu bez potřeby rozlišovat mezi životem a smrtí. nový svět, ve kterém se nalézám, je mimořádně průzračný a bez bariér, až se zdá, že jsem se nějakým způsobem stal prázdným prostorem, ve kterém se všechno děje.

scházím jeden krok z  paloučku k vodní hladině a vytahují rybě háček z huby. levou rukou si tu kluzkou a pomíjející skutečnost přidržím za tvrdý, svalnatý hřbet a pravou nahmatám kámen. naposledy se podívám do bezelstných, třpytivých očí, nevědomě mi připomínající sounáležitost všeho tvorstva a života vůbec; s díkuvzdáním popadnu šutr a milosrdně ukončím dvěmi ranami život nebohého cejna. dvakrát přidušeně vydechne, přerývaně a poslušně, s jakousi tichou pokorou odevzdá duši všehomíru. není smrti, pouze vyvanutí a transformace nezničitelné energie.

ty oči. proč mají oči všech zvířat vždy tu stejnou podobu jako oči nemluvněte? jsou nevinné, zírající upřeně do světů, které my již nedokážeme spatřit.  nemyslím na nic. pohybuji se harmonicky jako tanečník. eurytmicky. dřepím u břehu, kuchám a škrábu mrtvou rybu. potom ji opláchnu ve sladké vodě přehrady, pajšl hodím o kus dál.

shlížím teď bezelstně na karikaturu sebe sama, na shrbeného, polonahého tvora na břehu přehrady, jež zcela bez myšlenek a instinktivně kráčí k ohni, nabodává kus rybího masa, jež se ještě před chvílí mrskalo životem, žralo a pulsovalo, na křivý klacek, sloužící jako rožeň. a kůže se barví dozlatova, prská a dostává podobu jídla pro nejvybranější společnost.

bez  soli bez talíře bez příboru trhá horké maso od kostí a láduje se jemnou sladkou organickou hmotou s orgastickou rozkoší převyšující honosnou večeři v italské restauraci.

potom mlčky sleduje hořící zbytky cejna končící svou vodní pouť v ušmudlaném táboráku a je mu trochu smutno. blíží se bouřka a výkonný procesor humanoida, trpícího strachem z neznámých končin lidské mysli začíná  blikat výstražnými světélky. 

a co kurva jako teď? ty vandráku s ohořelou duší poutníka, co jako budeš dělat teď? asi zřejmě doufat, choulící se ve spacáku pod přístřeškem z laciné celty, že tě to jen lízne, že tvou kůži zhýčkaného muže v krizi středního věku jen ochladí pár kapek vody, z těch těžkých černých mraků, které už v dálce nad přehradou bouří a vysílají své blýskavé bojovníky do všech stran mlčenlivé a bezbranné atmosféry.  tak co, ty cínový vojáčku, přeměněný v hliněnou loutku tragikomedie zvané život?

odevzdávám svou dýku a meč, svlékám svůj světský šat a oblékám poutnické roucho kajícího se břídila a zbabělého vyznavače civilizačních kurvítek.

bouře se hlásí silným větrem a několika tučnými kapkami deště. blesky létají nad hlavou a tančí za ohlušujícího zvuku hromu. za pár minut už se z nebe valí prameny vody. můj tábor je rozmetán vichřicí a já se snažím marně schovat spacák, krosnu a nakonec i svou maličkost. liják je tak prudký, že je vše promočené během pěti minut,. zkouším ještě – zcela zbytečně – zápolit v prudkém větru s pláštěnkou, jsem mokrý až na kost a tiše se sám v sobě směji zoufalým smíchem.

přeměněn bouřkou z hrdého poutníka na roztřesený kus masa, klečím pod drtivou silou přírodního živlu, vysvlečen z kůže sebevědomého polykače ohně a vychytralého obchodníka s časem, třesu a se sevřenou prdelí žadonící o konec.  jsem  vystrašenou figurou, jsem pulzující buničinou, toužící po jediném – ať už to skončí. dlouhé minuty klečím pod stromem a prásk a prásk, nad hlavou mi duní dělové koule. vichřice už dávno strhla můj směšný, ubohý přístřešek a kapky deště velké jako fazole již dávno promočily  mé šatstvo, spacák, ruksak i veškeré vybavení. Voda z nebe se mi již dostala do krve, do mého nepřipraveného srdce. Do všech mozkových neuronů, rozmazlených pohodlím a komfortním vztahem k přírodě. 

po třiceti minutách, po hodině, po několika věčnostích, bouře slábne.  vagabund se probouzí. divoký instinkt starodávného lovce a sběrače uklidňuje roztřesenou dušičku a když bouře zeslábne až do silného deště, zvedám se ze své modlitební pozice s hlavou u země a cítím znovu své probouzející se koule, jež v drtivém staccatu vibrují po nervových vláknech a vysílají Volání.

stejné jako jsem viděl v očích vyděšeného cejna  – žít! žít a jít, opustit tohle místo, tenhle zpropadený tábor, kde se rozmočeným trávníkem řinou prameny vody. zůstat zde by znamenalo prosedět, prochodit, prostát celou noc v mokrých šatech, ve tmě a v chladu zírat několik hodin do tmy a pozorovat skřety všech svých strachů. 

vy čuráci, mne nedostanete. abrakadabra, kikiriký! rychle rvu všechny věci do báglu, promočený spacák i celtu ležící opodál, všechny ty kraviny na chytání ryb.  nakonec skládám prut a podběrák a s největší opatrností je zasunuji z boku do přeplněného batohu. zapínám poslední přezku a hážu si ho přes záda. je mnohem těžší než to ráno před sto lety.

přibližně vím, kde jsem a přibližně taky tuším, kterým směrem jít, zhruba tři hodiny odsud mám přece zaparkovaný vůz v kempu a mám tam taky suchý spacák, vysvleču se do naha a hupsnu do něj a pustím si rádio a nabiju si telefon. a budu se smát a za břicho se popadat.

teď jsem však tady se všemi těmi mokrými hadry a slábnoucím světlem čelovky, mžourám do tmy, ve které se stále mlhavě třpytí kapky pěkného a zdravého, letního deště. ještě má dost síly na to, aby se stal pánem a rozhodujícím činitelem dnešní noci.

polykám dvě kofeinové tablety a jdu blátem, loužemi, rozbředlou polňačkou, temnou lesní nocí stále vpřed, několikrát ztratím směr a vracím se, nejistý tou správnou cestou a chvílemi vyděšený z toho , že v těch lesích kolem Dalešické přehrady zabloudím a budu se motat stále dokola až dokud nepadnu, rozmočený jako rohlík do karbanátků, až dokud mne úsvit nenalezne kdesi kilometr od mého tábořiště jako plivanec u cesty nebo použitý prezervativ ve křoví nebo v objetí světle hnědé srny, toho lesního přízraku, neskutečného jako sám život.

taková blbost. trochu vody a člověk hned panikaří. odvykli jsme si. zapomněli. jak silný a intenzivní může být přímý kontakt s přírodou bez výdobytků moderní civilizace zaručující nám bezpečné pohodlí.

po hodině šmatlání v mokvajícím bahně narazím na zelenou turistickou značku. bingo! naleznul jsem svatý grál. uklidněn pocitem, že jsem na správné cestě, která jistě vede někam k lidem, k teplu a suchu, začínám si  to fiasko užívat. 

kdo z vás to má? co? s lítostí v mysli myslím na všechny radostně trpící v přebytku svých domovů, v hřejivém objetí hospod, v pohodlných kutloších na tom našem celém širém světě a pěkně je mi na srdénku. tělo promočené až na kost, vlhko pohlcující mne jako membrána dělící svět myšlenek a představ od skutečného bytí. od onoho jsoucna, jež někdy probleskuje k našim duším skrz ostnatý drát domýšlivého ega, skrz ocelový stisk roboticky naučených postojů,  skrz huňatý kožíšek našich přání, strachu, rozkoše, bolesti, potěšení a smutku.

ach znovu, ach znovu se po minutové úlevě a chvilkové radosti srdce vracím do mozku, obaleného kůží. ztratil jsem směr. (jako v životě již několikrát) chvíli jsem si vískal a teď jsem zase v piči.  několik dlouhých nervózních okamžiků pátrám po  zelené značce na stromě, světlo čelovky se v kapkách deště chvěje slábnoucím světlem.

 chodím tam a šlapu zase zpět. zastavují se a dýchám. hlasitě se směji zoufalým smíchem. jsem šťastný a vyděšený. jsem zmatený vagabund, s tupou odevzdaností se rochnící v mýdlových bublinách povrchní grotesky. neklidný, stále se strachující, přecitlivělý bastard.  až najednou spatřím v mlžném černočerném oparu cedulku slabě svítící bílou nadějí do ohlušujícího ticha noci.

letní tábor. šipka. 200 metrů. tak sláva! hallelujah! tady ji máš tu svoji jistotu, ty pohodlností a přepychem a chlastem zkažená nulo.

lesní stezkou padající prudce dolů kráčím s bušícím(ta kurva pulsující snad nikdy nepřestane, to je furt bum bum bum dum a a znovu bum, ach to zrádné srdce tak tluče!) srdcem k mihotavému světlu. mířím za zvukem lidských hlasů. je to dětský stanový tábor a pod malým přístřeškem s kuchyňkou a velkým dřevěným stolem teď hledí asi šest dospělých bytostí na zmoklého kohouta. hřebínek má zvadlý, nai nezakokrhá, jen přidušeně chrčí.

skupina táborových vedoucích vypadá uvolněně a vesele, BEZSTAROSTNĚ. když vstoupil nebo spíše jen nakročil pod jejich střechu, do jejich teritoria, nejsou nijak zvlášť překvapení. spíše rozmarně zvědaví. je to zpestření večera – je po bouřce, všechny děti už spí ve stanech, je čas si povyprávět pár vtipů a zajímavých příběhů a před půlnocí příjemně unaveni přírodou a smysluplnou činností odkráčet do věčných lovišť.

“a heleme se, pocestný..” říká chlápek kolem padesátky s vysportovaným tělem a zvučným hlasem pouťového prodavače laskomin.

šest hlav se otočí ke karikatuře poutníka. šest výkonných termonukleárních procesorů, poháněných světlem a potravou teď vnímá zmáčenou, žalostnou postavu vandráka.

šest párů očí hledí na muže, ve středních letech, který sem nepatří. patří do suché, teplé postýlky, s voňavoučkým, saténovým ložním prádlem a přikrývkou s husího peří, kterou by si schumlal mezi koleny a při rozsvícené lampičce by hleděl na chvějící se závěs z damašku a poslouchal doznívající déšť, bubnující do okenních tabulek tak příjemně, tak příjemně. Pak by se přitulil k hebké kůži, vonící jasmínem a..

“vypadá to, že jste trochu zmoknul.” dívka, přirozeně krásná v obličeji s přehlédnutelným tělem, navlečeným do tepláků se na něj usmála.

“dobrý večer” soukám ze sebe polohlasem, slova dřou a kostrbatě se linou skrz rty prokřehlé chladným, mokrým světem “potřeboval bych se zeptat na cestu do kempu.

všichni pod dřevěným baldachýnem vybuchli smíchy, stál jsem tam teď tři vteřiny znovu jako malej zmoklej nahatej kluk, stydící se za své přirození.

“tak to bude teď, v tomhle počasí” říká další chlap s krátkými vlasy a vysportovaným tělem “asi trochu problém.”

“kemp je odsud asi tři hodiny cesty” říká další chlap v teplákovce, s krásně tvarovaným pivním mozolem a jako uhel černými vousy a pobaveně se usmívá. kurva, vypadají všichni jako trenéři, co spolu píchaj každou noc až do rána.  jeden z nich si mě bere ven a ukazuje přibližný směr, kterým bych se měl vydat.

ukazuje do tmy, někam nahoru. do prázdnoty. do strachu. někam, kam se mi teď opravdu nechce. 

“musíte jít vlastně směrem k vesnici (název jsem okamžitě zapomněl), a potom po hlavní cestě zpátky k přehradě, no a až dojdete k hrázi, tak ji obejdete a budete v kempu” prohlédne si mě bleskově od nohou až k hlavě. “nebo co myslíte” podíval se zpátky ke skupince pod přístřeškem. “

všichni ti krásní a šťastní lidé spolu živě a se zápalem klábosí.

“no mohl by to zkusit stezkou kolem přehrady, za dvě hoďky by tam byl”

“myslíš, přes ty skály, teď ve tmě a v dešti?”

“máte aspoň baterku? otočí se na mně šest  bezstarostných hlav.

“před chvílí se mi vybila čelovka” usměju se. baví mně to. vím, že se mám na co těšit, protože buď zhebnu nebo budu zpívat hallelujah.

“já bych ho přes ty skály neposílala, taky by se mohl pěkně rozbít” měkkým hlasem řekne dívka či žena s přirozeně krásnou tváří a přináší mapu.

“vidíte, tady jsme” ukáže drobným prstíkem na místo na mapě, obklopené vrstevnicemi, zelení lesa a trojúhelníčky, představujícími skalnaté a prudké břehy Dalešické přehrady, po kterých není radno chodit v deštivé noci. chvíli se rozhoduji, jestli to risknu, ale hned v zápětí si představuji kterak si na kluzkém balvanu vyvrtnu kotník a belhám se a plazím a pláču a řvu v temnotě noci, jež mně svírá v objetí své nefalšované, přírodní, pravdivé skutečnosti. 

“no a tady je ta cesta kolem vody, přes skály” dívka, žena na mne pohlédne – blankytné oči, souměrný, prostý, venkovský obličej, do kterého padají prameny mokrých tmavě hnědých vlasů. ach bože, ani v tomhle nepříjemném a nechtěném okamžiku se nemohu vyhnout myšlenkám, hodnotící analýze chorého mozku, který třídí všechny ženy na zeměkouli na přitažlivé a ty ostatní.

“ a já vám pravím, že jen když na ženu pomyslíte s vášní, už jste s ní zcizoložili ve svém srdci.” máš pravdu člověče, jsem hříšník, hříšník, pokálený labutěmi a zapadlý do bláta.

pár minut  probíráme možnosti, vedoucí tábora přemýšlí a rozverně konverzují. nabídnou mi rum. lačně ho polykám a vstřebávám teplo rozlévající se v prázdném žaludku, v němž po nebohém cejnovi zbyl jen jemný povlak tělesných šťáv.

“a tak máme tady jeden volný stan” vysvobodí mne z dalších útrap dvě blankytné oči a bystrý ženský mozek “ nechcete tady přespat a jít raději za světla?”

chvíli, tedy necelé dvě sekundy přemýšlím, aby to nevypadalo, že jsem úplná poseroutka, ale silný mladý muž, rozhodnutý v  troskách své chorobné, staré a unavené mysli vzkřísit mladistvé odhodlání a esprit.

“no, myslím si, že by to bylo fajn, děkuji moc, děkuji” v duchu se jim všem klaním až k zemi.

zatímco mne mladá žena s kaštanovými vlasy, Fjodorovna Ivanovna, odvádí ke stanu, sympaťáci, moji milí učitelé pod velitelským přístřeškem už přechází na jiné téma a hlasitě, velmi srdečně se smějí. ach vy darebáci, jak vám tu lehkost, s jako kráčíte životem. je jedenáct hodin. zbývá zhruba šest hodin do svítání. přichází moje noční stráž.

teď už je opravdu čase odložit své šaty šlechtice, svůj meč a dýku, ulehnout na tvrdé lože a modlit se ke všem svatým, aby mne ráno zastihlo očištěného, silou ducha naplněného a čistou radostí ze sebe sama zářícího, pokorně přijímajícího celý ten nádherný svět dobra a zla, hnusných skřetů a spanilých víl, nečistých duchů a destruktivních lákadel, sevřených řitních svěračů a ztvrdlých bradavek, toužících srdcí a soucitných očí, skřehotajících nervů a bídných pocitů.

“Když není tvá mysl zakryta vlnami a větrem, budeš vždy žít uprostřed modrých hor a zelených stromů. Jestliže má tvoje pravá přirozenost tvořivou sílu přírody samé, všude, kam půjdeš, uvidíš, jak vyskakují ryby a táhnou divoké husy.”

ve stanu s dřevěnou podestou jsou dvě palandy s tenkými matracemi, potaženými tvrdou látkou. usednu na jednu z nich. nohy položím na podlahu z udusané hlíny. vrátka podesty nechám pootevřené. plachtu, sloužící jako dveře odhrnutou. chytám slabé světlo dopadající sem z velitelského přístřešku. rumíček lékařský lehce vibruje mým nervovým systémem. miniaturní uvolnění podpořím jedním retkem a lačně tahající z cigarety přemýšlím o tom, jak se co nejrychleji dopracovat ke svítání. svlékám se do naha. ledabyle šmátrám v krosně, jako kdybych nevěděl, že všechno je zkurveně mokré, všechno.

snad z jakési vrozené stydlivosti se nezvednu a nepožádám o deku, snad z pýchy se ještě jednou neskloním a nestanu se posledním z posledních a nepoprosím své zachránce o něco teplého na přikrytí. snad z jakési vnitřní potřeby působit si utrpení a poté je překonávat, uléhám.  nahý a obnažený před celým světem i před sebou, přikrývám se volnou matrací z prázdné palandy a s uzlíčkem promočených hadrů pod hlavou, předstírám tu každodenní spásnou činnost zvanou spánek.

ležím na levém boku, obrácený k celtové bočnici stanu skrz kterou cítím profukovat mokrý chlad, obestírající teď celý les i zemi. vzduch, nasycený vodou se mi teď bude pomalu dostávat přes hebkou kůžičku kavárenského povaleče, poté obalí svaly. maso, napumpované krví bude chvilku odolávat, než ten chlad propustí dál –  ke kostem, k srdci a k mozku. snažím se schovat pod neforemnou, asi pět centimetrů tlustou matraci z tvrdého molitanu, přetahuji ji přes hlavu a lezou mi  nohy, tak je skrčím a zaujímám konečně  polohu embrya. do sebe skrčený nedochůdče, krasavec v úpadku, bohém v zapomnění.

buší mi srdce(ano, ještě stále), a tak se obracím na druhý bok. stále buší.  cítím je jako šumění v uších a ne jako zvonivé bum bum dum bijící mi do žeber, otevírám oči a znovu je zavírám, znovu otevírám a pátrám po místnosti. tma tmoucí. poslouchám přání dobré noci, táboroví vedoucí, příjemně unavení dnešním krásným letním dnem a těšící se do teplého, suchého pelíšku, který si ještě dotemperují několika salvami zdravých prdů, se spolu loučí a rozcházejí se. je ticho, jen vedle ve stanu někdo krásně chrápe, pravidelně a se střední intenzitou, chtěl bych se tiše a neviditelně jako virus vplížit do jeho těla a okupovat celou noc jeho mozek, ach bože! nebo se tajně a tiše vkradu pod  přístřešek táborových vedoucích, vyštrachám ve skříňce nedopitou láhev rumu, na dvakrát ji vyprázdním a upadnu do komatu.

ne. a ne a ne. ne.

otáčím se ze strany na stranu, otevírám a zavírám oči a každých pět až deset minut sebou škubnu, zatřesu se chladem, vnikajícím mi do kostí se zákeřnou pravidelností, se žravou agresí, se zřetelnou touhou mne pokořit, oslabit, stáhnout mne z kůže a překlopit ji přes hlavu, zasít ve mně strach a prapodivné myšlenky, vyskakující jako svědivé boláky na čele a na temeni a na řiti, bez možnosti si rozškrábat do krve a zbavit se jich tak jednou provždy i za cenu prolité krve.

mám ucpaný nos, co když onemocním, teď ten morybundus řádí všude kolem, očkovaní i neočkovaní,  všichni jsme ve stejné bryndě. všichni jsme si rovni, ano jistě někteří jsme si rovnější, ale nakonec všichni umřeme, jen vítr a déšť a hory a zemské vody zde budou navždy a co já, ta moje roztřesená kostřička, co bude až tady nebudu, nechám se pohřbít nebo spálit, asi raději pohřbít do země, přece jenom ze mně zbude alespoň něco, něco.

ale nebudu přece myslet na smrt ta je ještě daleko, daleko přede mnou, ano všichni si to mysleli a zemřeli, ale nač na ni myslet, když ráno vyjde slunce a bude krásný letní slunečný den a kafe s rumem rozehřeje mou duši a občerství tělo či naopak, ještě pár hodin do svítání, pět nebo čtyři, možná pět a půl, je zlomek setiny času, jen zachvění. je mi chladno a smutno a celý svět na mne padá a vteřina je minutou a minuta čtvrthodinou, kde je ta tvoje Tathata teď ty vlastizrádče?! pravá skutečnost, čisté Bytí! chacha cha kkkkkkrr achhch rrr, ratata!

tak fajn, zkusím zhluboka dýchat, ale stejně jsem ale lulin, skončit tady uprostřed lesa nahý. ležím na matraci jako van Gogh na klacku, vzývající ducha svatého, aby do něj vstoupil, posvětil jej a daroval mu prožitek světla, jež stvárnil na svých obrazech. byl to zasraný šílenec.

dýchat zhluboka, zadržet na chvíli dech.ne nejde to jsem sevřený v lastuře, v křeči představ, jsem teď jen ubohým otloukánkem mozku, veškerý duševní klid a předstírané znovunalezení svobody duše je fuč, byla to jen chiméra, falešný pocit euforie z kofeinových tablet a slunce, ta opravdová svoboda a blaženost, to, co si stále myslíš, že v sobě někde máš, to sladké jako med z tasmánského pralesa, to zkurveně nejopravdovější v našich vykonstruovaných životech, schválených architektem, sídlícím v koulích, TO PRAVÉ OŘECHOVÉ je totiž hlouběji než si myslíš a možná ani deset tisíc vandrů a poutí tě k tomu nepřiblíží.

frajere, měl bys raději začít pracovat a dělat čísla a budovat firmu a být hrdým manželem, rodičem a synem a uvědomělým voličem a hlavně zodpovědným občanem, rozkládající se příšerou tohoto světa. to přece není žádné povolání pozorovat lidi a zkoumat jejich charaktery a osudy a dívat se do jejich zářících očí a myslet na to, na co asi myslí a pitvat krajinu a nořit se do ní chutně a zdravě jako nůž do špeku a poslouchat chvění motýlích křídel a vidět v očích srny také pohled pejska a vnímat nevinnost  zvířat a dětí. to vše, tak nepraktické a bláznivé si nech na důchod. teď musíš být aktivní, dostavět dům a zastřihnout živý plot a vzít ženu na dovolenou k moři a diskutovat o politice a angažovat se v občanských sdruženích a cvičit jógu a koukat na seriály a užívat si komfortního duchovna se všemi smyslovými požitky naší post – konzumní doby, vychovat uvědomělé a emociálně zdravé děti, těšit se do důchodu a nemyslet na smrt.

chtělo se mi chcát, což znamenalo vylézt z pelechu, natáhnout na sebe mokré trenky, abych snad nepobouřil nějaké na kadibudku kráčející dítě a roztřesený jako strašák na řepkovém poli, s bolavými svaly, opatrně našlapující v korytech vlhké hlíny dokráčet k vodě a tam za stromem vytáhnout z trenek to scvrklé nic, ten směšný a tolik absurdní kus svalu, kolem něhož se točí celý svět a v několika krátkých dávkách se vymočit.

a zase zpět do pelíšku.

zpátky na matraci a pod matraci, obracet se z boku na bok a čekat na svítání. čekat s prokletým srdcem na ten okamžik kdy se divoké představy a myšlenky vláčně a pomalu začnou překrývat sladkými přeludy, tvářemi z cizích světů, zřetelně gestikulujícími jako v němém filmu a třepotající se jako odraz na hladině, aby se v následující vteřině zase rozplynuly působením probouzejícího se bdělého vědomí neúprosné mysli.

nahý světec, zbloudilý poutník se po stopadesáté převrátí z boku na bok a potom se náhle s nervním záškubem celého těla probírá z několika minutového komatu. zmožené tělo a vysílená mysl mu dopřejí krátký odpočinek. morbidní divokou dřímotu. 

skrz nedopnutou celtu stanu  do chladné temnoty jeho jeskynní říše hladových duchů vniká ponuré šedé světlo. umíráček, oznamující konec noci, sinavý příslib sucha, tepla a plného břicha. kouzlo svítání ho zastihne pochroumaného a zkřehlého, s otlučeným tělem a duší, plnou démonů. vlhké šaty chladí, ale tělo je rozpálené klokotající krví a když vyleze z díry a zamžourá do tichého šerosvitu, je odhodlaný dojít až na kraj světa.

trochu vody a chladu ho přece neodradí, ale posílí, pokřtí a očistí od všech bludů zhýčkané mysli paranoidního androida, zvaného měšťák. pobuda. zkrachovalý intelektuál.

z vedlejšího stanu vykoukne tvář jeho spasitelky. i v tomhle brzkém a šťavnatě čerstvém ránu vypadá stejně líbezně jako když se s ním včera večer loučila, čistá a přirozená, odrážející ve tváři slabé ranní světlo s oddaností staroruské madony.

“tak už vyrážíte” 

cítí se jako hříšník a nechce ji pohlédnout do blankytných nevinných očí, skoro jako by se styděl, skoro jakoby byl celou noc v bordelu a teď se vracel ke své ženě. ale vždyť jen zmoknul a ona mu poskytla přístřeší. ale přece jen v něm hlodá jakási pochybnost nad sebou samým. jakýsi bastard úzkostné myšlenky, verdikt chladného rána.

“Jo. jo, musím vyrazit” na sekundu se ji vnoří zrakem do očí “ vezmu to asi tou cestou kolem břehu” sjede pohledem k pěkně tvarovaným, smyslným rtům a ukáže rukou k výběžku, zakusujícím se do hladiny přehrady vysokými skalami a řídkým porostem jehličnatých stromů. nad vodou se válejí chuchvalce bílého oparu a mlčky doprovází mysterium nově se rodícího dne.

vyráží a bolavé tělo několikrát po sobě znásilněné astrálními slony si jen pomalu zvyká na tíhu krosny a tvrdou, kamenitou zem pod nohama. každým nádechem, každým rychlým a hbitým krokem však cítí probouzející se vůli, horečnaté chtění, popohánějící zbitý kus masa, který zbyl z hrdiny a válečníka, chrabrého onana a největšího myslitele novověku.

když vyjde z tábora dojde po pláži k výběžku, který ho má dovést k hlavní cestě, vedoucí do kempu, narazí na velkými šutry posetou stezku. klopýtá po ní jako chromý mrzák, aby se po několika stech metrech zastavil a tupě zíral na pěšinku ztrácející se v moři balvanů a ve strmých, třicet metrů vysokých skalách. duch je silný, ale tělo umdlévá.

pomalu jako zbitý pes se vrací zpět na začátek kamenného moře, k místu kde se skalnatý pás země mění v prudký kopec, porostlý borovicemi.

stoupá a klouže po zvlhlém lesním porostu, napíná tělo až k prasknutí a nechává v mysli zemřít všechny noční skřety, potí ze sebe všechny zlé duchy, bublající krev mu hučí v uších. kde je ten nahý kluk, ležící ve stanu, kde je ten pokorný poutník, hledající svatý grál, kde je to nedochůdče, sající mléko z prsu milosrdenství, kde je ten vandrák, činící pokání za své slabosti a hříchy?

nezničitelné, ocelové tělo s čistou myslí osamělého bojovníka kráčí vzhůru, až tam, kde řídnoucí les obnažuje paseku, nad kterou je vidět jasný blankyt nebe.

Jsme nekoneční ve svých trampotách?

Jako krasavci otylí pýchou zapomínáme na vše zlé

na slunci, na slunci!

zhruba po dvou dalších hodinách dorazím do kempu. probouzí se. ze stanů a karavanů lenivě vylézají všichni ti krásní lidé, čerpající na dovolené v přírodě novou sílu, čerstvou energii pro svou další cestu životem. nikdo si mne nevšímá, nikdo mne nevítá s transparenty “vítej poutníče, ať přícházíš odkudkoliv” nebo “ať žije vítěz!” nebo “Konstantin na hrad!”.

kurva, jako kdyby nikdo z nich nevěděl, že jsem usekl sedm dračích hlav a našel malé, zlatem zářící jezulátko, které jsem si hamižně vložil do útrob. Do míst, kde bylo předtím ztuhlé a divokým zoufalstvím pulzující srdce.

cvaknutím odemykám svého černého plechového kamaráda, svlékám se a věším všechna ta mokrá mementa včerejší noci na otevřená okna auta. slunce začíná příjemně hřát, lidé si v korytu u koupelen myjí tváře, čistí zuby, prochází kolem mne s taškami, plnými čerstvých rohlíků a chladem lednice orosených jogurtů. letmo na mne pohlédnou a vidí hubeného muže v trenýrkách, pak odvrátí zrak a pokračují ve svém naprogramovaném dni, krůček po krůčku, jistě a bez klopýtání, pohodlně a bez nečistých myšlenek se pokorně plazí vstříc životu a smrti. možná.

u bufetu se tvoří fronta, otevírají v osm a já si vychutnávám poslední okamžiky hladu a vyprahlosti. vyhřívám se na sluníčku jako ještěrka, bolavé tělo se nabíjí termonukleární energií slunce a v hlavě mám čisto a prázdno. znovu jsem se narodil, sežral jsem své srdce a vykálel ho, uškrtil jsem pár hladových duchů se svraštělými tvářemi a velkými, nenasytnými břichy. rozřezal jsem se žiletkou na milion kousků, které jsem pomlel v masomlýnku absolutna a z té hnusné, lepkavé sračky jsem uplácal novou bytost a vložil jí do čela šém pokory a vděčnosti a neochvějné jistoty, že nejsme jen mozky, obalené kůží..

a to jsem jenom trochu zmokl, poslouchal dunění hromu, uskakoval před létajícími blesky. jen se pár hodin svíjel nahý před celým světem v objetí se sebou samotným, v nevědomé, horečnaté touze po okamžiku spasení. hovno!

okamžik spasení přichází v momentě,  když se s vrčivým tónem skřípajícího pantu otevírá okénko bufetu. stejná dívka jako včera se na mně znovu povýšeně podívá, přejede mne pohledem jako zcela zbytečného lidského tvora a zeptá se mě co to bude.

ne, tentokrát nepodlehnu pokušení ji v duchu odsoudit, zařadit do škatulky namyšlená kráva, odepsat ji ve svém duševním světě a odsoudit ji k požírání mých astrálních zvratků po celou věčnost. ne. vědom si své pokorné duše poutníka, zrozené v deštivé noci u přehrady se ji zhluboka zadívám do očí a usměji se. zřím ji takovou jaká ve skutečnosti je. ne jako rozmrzelou a otrávenou svou krásou, jež jí týrá skrz neomalené pohledy všech těch nadržených turistů. ne jako nedozrálou a frustrovanou dívku s pevnými a šťavnatými prsy a rudými rty. ne.

zřím ji krásnou v pravdivosti přítomné chvíle. krásnou, živoucí a dokonalou. stejně jako žhnoucí slunce na blankytu oblohy, odhodlané donekonečna zářit na všechny ty těla, chvějící se Duchem, na všechnu tu dokonalost, stvořenou jen pro velké TEĎ TEĎ TEĎ kurva TEĎ, pro jednu nepřestávající orchestrální ejakulaci, rozsévající cákance blažeností do všech koutů tohodle zpropadeného vesmíru.

“Jedno kafe s rumem, prosím..” řeknu až přehnaně radostně, neboť doufám, že si to jezulátko ve své hrudi udržím alespoň pár dnů. než se mi tam znovu nastěhuje otravný balvan otupujících zvyků a destruktívního kanibalismu, mlaskavě požírajícího zbytky mé mladistvé Radosti a Svobody.