Tak sláva. Konečně. V chladné a tmavé netečnosti zimních dní, po několika měsících kulturní nečinnosti a samotářského veselí jsem se vydal na koncert. A ne ledajaký. Metalový. Ostrý jako břitva. Dal jsem přednost zpocenému davu a skřípajícím kytarám před obývákovým pohodlíčkem a mrsknul jsem sebou přímo do rozžhavené pece zuřivosti a agrese. Asi to se mnou ještě nebude tak špatné. Stále jsem naživu a lačním po krvi.

Life of Agony je hard core skupina z New Yorku a na jejím probíhajícím turné hraje celé své debutové album od začátku až do konce. River Runs Red. Vzpomínám si, jak jsem si tenkrát (ano, ty čuráku, opravdu už je to opravdu téměř třicet let) přivezl domů v Polsku zakoupenou kazetu, zavřel se v dětském pokojíčku, vložil ten plastový nosič s magnetofonovým páskem do magneťáku Transylvania a jal se znásilnit svoje mladé nervy dalším krvelačným soustem.

Jako k mnoha jiným hudebním novinkám, mne i k tomuto albu přivedl metalový magazín Spark, který jsme si, my všichni, co jsme to s metalem a tvrdou muzikou mysleli opravdu vážně, poctivě kupovali od prvního černobílého vydání. 

Byla to porce poctivé tvrdé muziky ze zvláštním melancholickým nádechem, za kterým stál především vokál Keitha Caputa a pomalé, skoro doomové pasáže, přecházející jaksi spontánně do energického výbuchu kytarových orgií. A do toho ještě celý ten koncept alba. Pro naše mladé, rozervané duše, hledající a někdy opravdu nacházející v metalových kytarách smysl života, to bylo jako rána pěstí do žaludku. Zase jsme chvíli věděli, že žijeme. Sice bídně, ale na plné pecky. Frustrace, bolest, trauma, život na předměstí v rozvrácené rodině, drogy, osamění, nemožnost uchopení vlastní identity, ro byly hlavní témata alba. Zkrátka hnus v celé své kráse. Vztek, který vybuchuje ve všech buňkách těla i mysli a ústí v očišťující příliv pokoje.

O hledání identity, míru a pokoji na duši toho tenkrát Keith věděl zřejmě hodně, protože někdy kolem roku 2011 prošel transgenderovou transformací. Od té doby se jmenuje Mina. Je to žena, která na všechny strany vysílá lásku ke všemu a ke všem. Ale tenkrát to tak nebylo. Proto jsou první tři alba LOA tak autentické, smutné, divoké, avšak plné dravé energie. Plné výbušnosti, skýtající naději na katarzi, která rozmetá všechno kolem na sračky a nastolí bod nula. Mír na duši a radost. Album je prostoupeno třemi nehudebními vstupy, ve kterých sledujeme mladého člověka vracejícího se domů, tedy do jakéhosi šíleného kutlochu, ve kterém na něm vřeští matka: podívej se na sebe, vypadáš jako prase, potom kluk zaleze do svého pokoje a postupně poslouchá ze záznamníku jednu špatnou zprávu za druhou – dívka se sním rozchází, protože už ho nemiluje, zkoušky na vysokou neudělal a z práce, ve které se jenom flákal dostal padáka. Celý ten primární výkřik zoufalství mladého člověka, uvězněného v kobce nepochopení, strachu, vzteku a neschopnosti se z těch sraček dostat, končí šíleným outrem. Mládenec si ve svém pokoji podřeže žíly, matka řve jako šílená a zvuk kapající krve postupně zaplňuje celý prostor.

No a takové pěkné písničky jsme poslouchaly na plný koule v dětském pokojíčku na hornickém sídlišti někdy kolem roku 1995.

Ne že bychom se úplně identifikovali se sebevražednými tendencemi alba, ale ta dravá energie kytarové hudby, ten melancholický, zádumčivý hlas Keitha Caputa, to vše bylo tak autentické, tak živelné, tak jiné než ostatní metalové nahrávky té doby. Byla to prostě zkurveně dobrá muzika. A co si budeme povídat. Ovšem. Přiznávám. Byli jsme zasraní maniaci.

A jsme v roce 2023, ve smíchovském klubu Futurum vystupují Life of Agony, to musím vidět, to je jasné. I kdyby čert na koze jel, i kdybych měl spalničky nebo byl po operaci žlučníku, tak se do Futura dobelhám, protože připomenout si devadesátky je vždy svátek, pohlazení. Facka, která potěší. Zatřepat si trochu tou starou kostrou, chytit sám sebe pod krkem, prohnat si tělem řádnou porci decibelů lásky i nenávisti.

Na koncert jedu autem, protože už nechlastám (no dobře, tak jedno si dám), zaparkuji kousek za kostelem Sv. Václava. Je v tom mrazivém lednovém večeru hezky do oranžova nasvícený, na malém náměstíčku se objímají dva milenci, vypadají jako by se již nikdy nechtěli pustit. Je jim tak šestnáct, možná sedmnáct a je to pěkné. Když jsem skoro u klubu a zašmátrám v kapse se vstupenkami, uvědomím si, že nemám kapesníky. Představím si, že stojím v kotli a mám plný nos a to se mi nelíbí, ta hnusná rýma mne trápí už pár dní. Jasně, můžu se vysmrkat na zem nebo si na hajzlu utrhnout kus hajzláku, ale jsem přece kultivovaný čtyřicátník a mám rád své pohodlíčko.

Projdu Zborovskou do Lidický, je takový posmutnělý lednový večer, tmavými ulicemi se plouží postavy zachumlané do péřových bund a hledající nejbližší putyku, kde se dá zimní smutek a melancholická nálady rozmělnit pivem a kořalkou, přátelským posezením. Před Kozlovnou postávají dva chlápci v odkvétajícím středním věku, tedy starší než já, kouří a jde z nich cítit pivní pohoda, mají v sobě tak dva tři kusy, začíná se jich zmocňovat rozněžnělost, hovor je přátelský a uvolněný. Trochu jim závidím. Najebat se ve vytopené, útulné hospodě, pokecat si s kámošem až do morku kostí. Jo to byly časy. Konečně nacházím vietnamskou večerku a když vstoupím, ozve se mi za zády z malého repráčku pohádkové “Hello”, malý mužík za plexisklem mi na špinavý pult hodí kapesníčky jako psovi a řekne: “Osm”. Zaplatím. Tak, teď už máš svou jistotu usmrkanče jeden. Když znovu míjím oranžový kostel zářící do mrazivého, prázdného ticha lednové noci, pořád tam stojí. Objímají se. Ti dva mladí milenci. Zmraženi svou mladou láskou. Vzpomenu si na Polibek od Gustava Klimta.

Před vchodem do klubu už postávají hloučky fanoušků, většinou v mé věkové kategorii. Tedy ve středním věku. Až na pár výjimek je všem přes čtyřicet. Life of Agony nahráli své nejlepší alba v devadesátých letech – ty další, když Keith prošel svou transformací už nemají ten náboj, jako by hlas trochu ztratil z naléhavosti, kterou tenkrát měl, pořád je to dobrá muzika, ale už jiná, vokální projev a frázování Miny teď připomínají spíše hard rock.

Nejsem žádný hudební kritik, takže zde nechci popisovat písničku za písničkou nebo kvalitu zvuku, no a proč o tom vlastně píšu? Stala se mi taková zvláštní věc, kluci a holky. V průběhu koncertu mne pozřel stroj času a neviditelnými drahami života mne vyflusl zpět v minulosti, ale ne do vzpomínek na to, co jsem tehdy dělal, to ne, to bych vás tím přece neobtěžoval, ale přímo do stavu vědomí, do pocitu, který tehdy moje sedmnáctiletá duše zažívala, do mládí duše. Bylo to jako kdybych si dal lajnu všech lajn sahající od Kamčatky až k Timbuktu, bylo to zvláštní jako by mne někdo naplnil bledě modrým saténem a vypustil do vzduchu jako balónek, napuštěný heliem. Opravdu nekecám, fakt jsem nic neměl. Ani kořalku, ani malinkatý šňupeček, ani práska čarasu, dokonce ani houbičky. Nic. Zářivá čistota uprostřed lednového království chladu a temna.

Skrz hudbu, která má stejně jako vůně tu sílu náhle, jako když dostanete neočekávanou facku, vybavit vjemy nebo události z daleké minulosti, se mi na chvíli podařilo vypnout pojistky, střežící mou seriózní a uvědomělou identitu stárnoucího měšťáka, a chrstnout mi do ksichtu občerstvující pocit mladosti, svobody a veselí, jaký jsem už léta nezažil. Zfetoval mně sám život Ale pěkně od začátku.

Celý to metalový flow, co je schopné svou energií štípat kubické metry všedního života na malé ostré třísky divoké radosti, začalo intrem. Tmavým sálem zní Hey You od Pink Floyd, duní mi v hrudi, v koulích, v nervech a když Waters zpívá svoje “dont give in without the fight” rozsvítí se pár světel a kapela se objeví na pódiu, pozdraví “Ahoj Praho, je dobré být zase zpátky”, a rovnou to rozbalí. Mina Caputo má mužské ruce, ženský trup a v robustní, svalnaté tváří široký, šarmantní úsměv, který rozdává na všechny strany. 

Už od první chvíle má koncert neuvěřitelný drive, v sále to klokotá jako v keltském měděném hrnci, před pódiem se začíná tvořit moshpit, který se jak koncert pokračuje rozšiřuje do hloubky sálu jako olejová skvrna. Hraje se první album od začátku až do konce, pěkně po pořádku, i s nehudebními vsuvkami, při nichž se celý sál ponoří do tmy. Z nadržených, po krvi a nespoutaném veselí toužících těl stoupá živočišný zápach potu. Po posledním zapištění záznamníku se světla na pódiu rozsvítí a kapela to znovu bez skrupulí rozjede jako soustružník ve Žďasu. Nekompromisně.

Stojím kousek za kotlem, decentně a kultivovaně se pohupující se do rytmu, ale jak se koncert stále více a více dostává do varu, najednou ve mně cosi hlasitě lupne, začnu řvát jako tur a vrhám se do víru divokého tance. V kotli vydržím asi dvě minuty, pak se vracím uřícený, ale zároveň rozjetý jako lokomotiva, do bezpečného prostoru asi dvě řady za ním. Tam už to ale také vře. Všichni jsou u vytržení. Dnes má hudba a atmosféra v publiku tu úžasnou moc vyslat všechny ty, co si to moc přejí na intergalaktickou jízdu zpět do svého náctiletého vědomí. 

Najednou si s plným vědomím vybavuji všechny pocity, které má dušénka tenkrát zažívala. Koncert graduje písničku za písničkou a já se během dalších kytarových rifů a divošského pódiového projevu Miny Caputo, zbavuji dalších a dalších slupek své dospělé, uvědomělé konformity, je to jako bych v sobě najednou odhalil ztracený briliant, dlouho zakrytý blátem a zarostlý býlím, oblažující mne svým oslňujícím třpytem.

Ano je to tak. Tehdy jsem byl králem všeho na co jsem pohlédnul. Nedumal jsem nad tím kým nebo čím bych chtěl být, jen jsem vnímal to Flow, zurčící mi v žilách. Do prdele, opravdu to tak tenkrát bylo? Řvu jako tur a cítím jak mi v břiše vybuchuje zlaté Jezule a tříští se na trilion blyštících se střepů, jež se mi zarývají do obnažených serotoninových receptorů. Já říkám ještě. Přidejte. Nebojte se.

Koukám na Minu, na její pohyby a grimasy a zkouším si vzpomenout na první koncert LOA, který jsem viděl myslím někdy v roce 1996 v Ostravě. Tehdy stál na pódiu ještě Keith.  V bílé košilce, s fešnými kotletami a účesem ála Travolta, se spíše ostýchavě vlnil u mikrofonu, trochu poskakoval jako loutka, elegantně a nevtíravě jako trochu zakřiknutý chlapec, nebo vlastně dívka.

Při pohledu na šťastnou a na podiu divoce řádící Minu mne napadá téma hledání identity. Nemyslím té sexuální (tu už jsem snad našel), ale mám na mysli tu lidskou, to kým jsme, kým bychom chtěli být, myslím ten pocit souznění se sebou samým v každém okamžiku života, myslím to blahodárné chvění kdesi v hrudi, když se vám alespoň na chvíli podaří opustit všechna kdyby, všechna svá i cizí očekávání, všechny obavy o svou pověst a být si vědomi, cítit, že teď, ano teď, prožíváte onu sváteční chvíli, ve které jste blíže svému středu více než kdykoliv předtím.

A to se mně, chacharovi a opičákovi, světe div se, děje právě teď, heč! Skáču a řvu jako pomocník Belzebuba, v hrudi a nervech cítím znovu sílu mladého odvážného chlapce na létající hrazdě šílenství a euforie, kterému v krvi skučí uragán. Je to nefalšovaná extáze a připomíná mi to stav, ve kterém jsem se ocitnul na svém prvním metalovém koncertě. Byl jsem mladý, roztoužený a asi je důležité zmínit, že také střízlivý. Byl to stav absolutní svobody, vytržení ze všech myšlenkových procesů, vlna euforie, jež se ve vás uvolňuje skrze hudbu a nadržené publikum. Potom už to nikdy nebylo tak silné. Snažili jsme se to dohnat chlastem, ale marně.

A dnes je to tady znovu. Je to ten původní rauš, je to vyšlehaná smetana opojení z dob, kdy jsme k němu ještě nepotřebovali alkohol, drogy, sex, nákupy, ba ani politické přesvědčení.

Tenkrát jsem nevěděli kým jsme, ale víme to snad teď? Teď, po třiceti letech je má člověčí identita stále nejasná. Kým jsme když konáme, mluvíme, cítíme, myslíme? Jednou sami sobě vzdáleni jako Saturn slunci, jindy zase letmo zachycující paprsky vnitřního žáru a znovu je v břitké roztržitosti své mysli opouštějící…Ne, nebudeme se přeci chovat jako pomatení klauni, jsme řádnými občany, svědomitými voliči, spolehlivými pracovníky, obětavými rodiči, slušnými dětmi svých rodičů, jsme..Kým jsme doopravdy?

Zmítající se buničinou potřeb, přání, primitivních choutek. Stále se třesoucím aspikem vážných rozhodnutí, křehké serióznosti a ustrašených slibů?

Nebo svobodným duchem, jenž se jako blankytně modrý kus hedvábí vznáší v prostoru? Usmíváte se na sebe ráno do zrcadla? Jste jen mozkem, obaleným kůží? Nebo osobností, chvějící se obavami, aby vás ostatní neprokoukli jako podvodníka? Jste panáčkem z moduritu, uhněteného nároky svých bližních? Ptejte se sami sebe, co z vás dokáže sejmout tíhu Osobnosti, protáhnout červí dírou skrz paralelní dráhy Života, do meziprostoru, kde je vaše Identita nevyzrálá a chaotická – a přesto nebo právě proto – extatická a plná nekončící naděje.

Civím jako svatý vandrák na ty čtyři postavy na pódiu a možná jim i trochu závidím. Že do toho můžou každý druhý den bušit a přenášet se společným prožíváním hudby do své mladistvé podstaty, do vnitřního hájemství svobody, kterou jsme na stezce dospělosti kdesi zašantročili. Mina má během koncertu pár krátkých proslovů.

“Važte si kurva toho, kde žijete, je to úžasné místo s neuvěřitelnou kulturou, já to vím, jsem z New Yorku, kurva, a tam žádnou kulturu nemáme.”

nebo

“Hele, zdravím všechny biologické ženy v sále, poslouchejte: seru na celý ten transgender bulšit všude kolem nás, nezajímá mně to.” pak se objeví na pódiu krásná třicetiletá blondýnka z publika, ta dvě ženy se obejmou, holka skočí šipku do kotle, chvilku se vznáší na rukou fanoušků a je pryč.

Nebo začne Mina škrtit jednoho frajera pod pódiem šňůrou z mikrofonu. “hej ty bastarde, ti povídám, k ženským se budeš chovat slušně, you motherfucker” usměje se svým širokoúhlým úsměvem.

“Víte co, já mám stejně tyhle klubové koncerty nejradši, to protože, když cítím váš pot, tak jsem z toho pěkně sjetá. ty jejich zasraný festivaly se statisícemi lidmi stojí za hovno. I když platí dobře..”

A před poslední písničkou: “Víte, my nejsme ten typ kapely, která dává přídavky, jo, tak jenom aby jste to věděli, tohle je poslední písnička.”

A spustí jednu ze svých největších hitovek “Weeds.”

“And my life has passed me by

And I don’t know why

I keep searching for something that I never found

While these weeds get deeper as I turn around

And time growns older and I’ve grown colder

So long has passed that I forgot to count”

Svatá agonie postupuje ke svému vrcholu. Stále se vznáším na obláčku své mladistvé duše a nechce se mi vracet do své ustálené identity, do své ulity, kterou jsem si za posledních třicet let slepil svým stále dokonalejším myšlenkovým systémem, názory, emocemi, do svého cynického krunýře osobnosti, jež jsem v sobě vybudoval za posledních deset tisíc dní a nocí a za několik tisíc opilostí a drogových raušů a orgastických výstřiků do hlubin noci. Jsem energické monstrum, polykající hektolitry zážitků a přece se vzdalující od svého středu.

Jak to je možné, že se teď ve víru kytarového zvuku, tance a živoucí nostalgie cítím svěže jako letní ráno? Byl jsem to tenkrát více Já než teď? I bez všech těch zkušeností, jež přece dělají člověka člověkem. Nezkultivoval jsem se až k smrti? Kde je ten nevědomý divoch urvaný z řetězu, klokotající pocitem životní svobody? Byl jsem tehdy blíže svému středu? A co to vlastně je, ten váš střed, vašnosto? To je jedno, nevím, ale chutná to jako smetana, jako kdybych se miloval se samotnou Lakšmí, znovuobjevený svátek duše, kytary kvílí, Mina hází tmavě hnědou hřívou a furt se jede bum bum ratata, žádný prodlevy, kurva, vymlátíme vám ty zaprášené kostlivce z těch vašich zatuchlých kožíšků a zběsile rychlé metalové rytmy střídají zádumčivé pasáže a v tom je ta síla, když ta děvuška zapěje jako u posledního soudu a pak se rozjede elektrická tlupa Mongolů na koních a vláčí za sebou stepí vaše stárnoucí hlavy. Trhá na cucky všechno včetně mé maličkosti.

Agonie jako svaté vytrýžení a chvilkové (ano, bohužel, jen chvilkové) vytržení ze své směšné schránky zvyků a domněnek, jež se čepýří hrdým přívlastkem “já”.

Jo, dneska to ti dva kluci a dvě holky( za bicíma seděla taky žena) dokázali. Jednak mne znovu utvdili v tom, že mé srdénko patří tvrdé metalové hudbě, ale také mi připomněli stále živou skutečnost mého mládí, ve kterém se můj tenkrát možná primitivní, neurvalý a zmatený duch zrcadlil zřetelně a jasně jako úplněk na hladině rybníka.

Co na tom, že neměl potuchy o tom kým je nebo kým by měl být. Dnes to snad ví? Důležité je, miláčkové, abyste cítili to FLOW a vše ostatní vám bude přidáno. Buďte klidně seriózní, teď, potom, kdykoliv to situace vyžaduje. Ale pak zase hned pláchněte ke svému bleděmodrému pocitu, který vás dělá vládcem a rozkošníkem všeho nač zřítelnice vašeho oka pohlédne.

A co na to říká moudrý stařík Eduard Tomáš?

“Nemysli na to, co jsi měl dělat nebo neměl dělat, ale žij s mírem v srdci. Je to prudký, revoluční obrat v jogínově cestě. Není to egoistické snažení, ale náhlé upření pozornosti na cíl. Je to kvantový skok. Je to ztotožnění se s vlastní identitou, udržení se v ní až do osvobození.”

A má maličkost dodává – Je to napojení na zřídlo tryskající energie, je to místo, kde již nepotřebujeme vnější podněty a ukájení ega k tomu, abychom se cítili šťastni. Je to jednosměrná jízdenka k naší duši nebo bůhví čemu, co nám koluje v krvi. Je to empiricky nezkušené, ale intuitivní, emotivně upřímné, ale nepřekrucující stále svou náladu smyslovým ukájením, je to trochu pomatené a nepragmatické, vždy však schopné údivu nad jemnými odlesky skutečnosti.

Je to naše identita, jenž je tichem stojícím nad všemi myšlenkami, identita, kterou jsme snad měli v mládí, před všemi těmi večírky a vážnými životními soutěžemi, je to identita hravá a neposedná, toužící po jediném . Zůstávat v Radosti.

Přemýšlejte, brhlíci,  jste opravdu osobnostmi nebo soustavami návyků?

A jéje. Už je tady zase. Přes hutnou metalovou hudbu, v pachu potících se lidských těl, v divošském tanci bez zábran, jsem se znovu dostal do oněch míst, jež se mohou zvout duchovními. Asi fakt stárnu. Musím si vyčistit hlavu a napsat konečně něco obscénního, tělesného, kopulujícího a zvířecího. A šovinistického. Barbarského.

A je to jak chce, pocit z koncertu Life of Agony se v sobě pokusím hýčkat co nejdéle. Skrz přítomnost, kde je čas pouze relativní vyciťovat onen pradávný pocit mládí duše, sílu bez viny a svobodu beze strachu.

Je po koncertě. Chvátám zpět ke kostelu v domnění, že tam stále jsou. Ti dva. Mladí milenci se srdci chvějícími se jako okvětní látky růže a nebojácnými jako Čingischánova vojska. V mrazivém tichu lednového večera ve městě plném zázraků.

Neb co se může stát, když nejvzdálenější budoucnost je Zítra?