Výstup na Lysou horu v Beskydech v pozdním říjnu může být osvěžujícím zážitkem v mnoha směrech. Může být rozkošným rodinným výletem, při kterém si rodinka, pěkně pospolu na čerstvém vzduchu, hrábne do svých fyzických i psychických sil. Některé členy tlupy to utuží, jiné nasere. Zásobení sušenkami, chleby s paštikou a bandaskou s čajem, se pomalu, ale jistě šinou vzhůru, tedy tam kam míří všechny naše kroky, a kde již čeká zasloužená odměna nejen v podobě překrásného výhledu na Beskydy, Malou i Velkou Fatru, nýbrž také hmotné a chutné zadostiučinění –  ovocné knedlíky, smažák a pivo. A pivo.

Výstup na Lysou horu v den státního svátku je masovou záležitostí. Slunce září jako by chtělo dokázat, že na to ještě má, jako stařec, ve kterém mladá dívka probudí pomalu, ale jistě uvadající vášně; rozněcuje v sobě naposledy zbytky mladistvé síly a odhodlanosti, tušící již ve svých nervech a tkáních, že je to možná naposled.

A tak celá horská stezka, vedoucí až nahoru, plná rodin s dětmi, ale také různých dvojiček – párů, jež si v prudkém výstupu na čerstvém vzduchu mohou dopřát luxus intenzivní párové terapie; jsou zde přátelé ve větších partách, věčně upovídané skupiny výletníků, co nezavírají hubu ani v těch nejprudších výstupech. Znak doby či archetyp lidskosti? To neustálé nutkání něco plácat. Cokoliv. Jen aby nebylo ticho, ve kterém se může z našeho nitra ozvat jasný a výstražný hvizd brzlíka či ukázat rys ostrovid s vyceněnými špičáky. Jen to ne, proboha!

Cestou potkávám i pár samotářů.  Ti svůj výstup na Lysou horu prožijí nejen s útržky rozhovorů kolemjdoucích, ale také s hromadou zetlelého listí uvnitř své hlavy, mlčenlivě, s pravidelným oddechováním stoupají vstříc svému cíli, zarytě a odhodlaně. Někteří rychle jako vlci ve smečce, pronásleduje neúnavně svou oběť; někteří zase rozvážně, jako rys, přibližující se neslyšně k nevinnému hlodavci. Jsou zde také fanatičtí běžci v upnutých dresech, nadopovaní endorfinem, s pocitem síly a odhodlaností, řítící se dolů po kamenité stezcem a zanechávající za sebou odér potu a mýdla. Ty však k turistům samotářům nepočítám. Spíše k zoufalým extremistům, snažící se ze sebe setřást skrz výjimečný fyzický výkon zástupy strašidel, třepotajících se v v hlavách přespříliš aktivních lidí, ve chvílích klidu.

Náš výletník samotář prožije svůj výstup sice také s fyzickým zatížením, ne však takovým, které člověku brání vnímat věci kolem něj a v něm.

Náš výletník samotář může, pokud se bude soustředit, prožít svůj výstup na Lysou horu  v intenzivním kontaktu s přírodou – s konejšivým svitem říjnového slunce, se vzduchem, vonícím jako jahody, se stromy, hlínou, kameny, s horským potokem, křišťálově čistým a svým šuměním vyprávějící bajku o putování živé vody z hor až do moře, s lesním ptactvem, brhlíky a sýkorkami, jejichž štěbetání zní v hutném říjnovém vzduchu jako kamarádský pokřík..”hej kámo přidej trochu, trochu přidej, přidej trochu..” nebo “pičinko, pičinko, na co zase myslíš, tady a teď bráško, tady a teď, pičinko…” nebo” krásnýjseš, krásnýjseš, krásnýjseš ty uličníku..”…

Prožije ho zcela jistě také se svým tělem – s divoce bušícím srdcem, mlátícím zběsile do kovadliny času, který ještě zbývá; se vzdušným eskamotérstvím plic, se svaly, hořící horkou krví, s kostrou, pružně vyrovnávající nerovnosti terénu.

Poutník samotář prožije svůj výstup na horu také sám se svým mozkem, bez možnosti osvobodit se od intimní blízkosti svých myšlenek a pocitů rozhovorem s jiným člověkem. A tak – v ohlušujícím tichu své mysli – může dvouhodinový výstup na nejvyšší slezskou horu brát jako malou vnitřní očistu, jako drobnou lustraci vzorců svého myšlení, jako svou mikro pouť do Compostely, jako krátkodobý pobyt na jevišti svých představ, domněnek, názorů, dojmů, spekulací, pocitů. Sám, uprostřed davu, se smysly napjatými k prasknutí a silnou touhou nadechnout do plic a vstřebat do krve spolu s hutným smetanovým vzduchem a přírodní scenérií také záplavu lidských tváří a hlasů. 

Neboť osamělý poutník je pravým milovníkem lidí. Ač samotářský a obklopen jen svým klidným oddechováním, společnosti lidí se nestraní, nevadí mu dav, jen chce zůstat sám v sobě nerušen, jen chce prožít svůj okamžik svobody, kdy není rozptylován přílišným projevem jiné lidské existence a zároveň není nucen svou vlastní existenci nikomu dokazovat. V těchto okamžicích spekuluje pouze sám se sebou, totiž z celým zástupem osobností, z celým trilionem různých entit, což může být a je a vždycky bude, v konečném výsledku daleko komplikovanější a namáhavější než prachsprostý a úlevný kontakt se svým bližním.

Mnozí jedinci, vyhledávající spíše odlehlá místa bez davu lidí by jistě proti výstupu na Lysou horu v sobotu v nádherném říjnovém slunce ihned odmítli – zcela pochopitelně – vyhýbat se proudu lidí na úzké lesní pěšině, nedobrovolný poslech cizích rozhovorů nebo tlačenici ve frontě na pivo přece nemá rád nikdo. Odměna v podobě překrásného výhledu i samotná rozkoš z výstupu však za nějaké to sebepřemáhání rozhodně stojí. Davy lidí můžeme brát přeci jako sociologickou sondu, chvilkové propíchnutí bubliny, ve které se vznášíme se svou rodinou a přáteli, jako chvilkové sdílení přírody s těmi… ostatními.      A sakra, ano, i já jsem jedním z nich, i já se s funěním sápu na vrchol, ano i já se cítím rozkošně, když vyjdu z lesa a spatřím vysílač a vím, že už jsem blízko, ano i mně v prudkém stoupání dochází síly, ano i já jsem jeden z těch, co se už třesou na kyselicu a Radegast, ano i já jsem členem společenství lidí, kteří dali přednost horskému výšlapu před lenošením nebo nakupováním. A to je dobré.

To je skvělé, to je povznášející.

Na Lysou horu nejezdí lanovka. Tato skutečnost vyřazuje ze hry všechny mastodony, těžkooděnce, kteří by se na třináctistovku jen stěží vydrápali po svých. Ti už nejspíš hodují na Pustevnách nebo na Javorovém. Tak to nám v našem davu, mířícím na vrchol Lysé hory, odpadla nejméně jedna pětina naší spokojeně se tvářící rasy Homo Konzumus. Pohodlí jako středobod naší civilizace umožňuje i statnějším jedincům zůstávat v komfortní jistotě mechanických pohonů a v bezpečné blízkosti občerstvovacích stanic různého druhu. Ale my se přece nestraníme žádné společnosti neboť žádná forma života lidského, včetně pohybujících se hroud tuku, nám není cizí. Takže vlastně zbytečná technická poznámka. Ale kdybyste se přece jen chtěli vyhnout opravdu velkým davům a převeliké různorodosti lidského společenství. určitě vyhledávejte vrcholy, na které žádné lanovky nevedou.

V Beskydech jsme ubytováni v soukromí, na chatě nedaleko Čeladné, v mírném kopci, který se hned za chatou noří do hustého lesa. Naše paní domácí je asi čtyřicetiletá přírodní žena, vykládá karty, je citlivá na energie, esoterika z ní přímo čiší, z celé její bytosti se vypařuje neviditelný kouř z vonné tyčinky stoupající k beskydským kopcům ve tvaru jin jang.

Esoterika. Snad se tímto slovem vyznačuje následující: víra v nadpřirozeno, tedy v něco nehmotného, co řídí vesmír a naše životy. Náhražka za organizované náboženství, jenž se již vyčerpalo a se svými dogmaty a rituály a není již schopno naplnit duchovní touhy moderních lidí.

Naše hostitelka má příjemnou tvář s měkkými rysy, do které jsou vepsána mnohá životní dramata, soužení a mnohé strasti; v očích má však třpyt, prozrazující cosi jako znovunalezený klid, rovnováhu a propůjčující celé tváři moudrý výraz mudrce, jenž tomu přišel na kloub.

Naše hostitelka má psa, který se jmenuje Lánaví, a to podle křesťanských hodnot: lásky, víry a naděje. Naše hostitelka nejí maso, ale každý den vaří kuřecí žaludky a srdíčka pro své i toulavé kočky. Odér z vařícího se pajšlu prostupuje celou chatu, jednopatrovou stavbu se špičatou střechou, vtisknutou něžně, s mateřskou laskavostí, do svahu před lesem.

Naše hostitelka je oduševnělá bytost, věřící a snad i vyciťující ty nejjemnější energie klokotající všude kolem. “tak si to tam raději vykuřte” říká nám a myslí tím, abychom si v našem pokoji zapálili alespoň vonnou tyčinku, protože po všech těch existencích, co se tam vychrápali, bude náš kutloch zcela jistě energeticky zaneřáděný.  “Já to normálně dělám, ale teď jsem to zapomněla..”

Naše hostitelka s esoterickým náhledem na svět nás od návštěvy Lysé hory odrazuje, sama prý navštěvuje nedalekou horu Kněhyni, kde jistojistě nepotkáte ani živáčka. A kdo by na ten zapomenutý kopec taky lezl, když tam není hospoda a celý vrchol je v lese, a tak náš výletník zůstává ochuzen jak o zasloužené pivíčko, tak o královský výhled.

Napadá mne, proč by se ale měla esoterická bytůstka, kterou naše hostitelka jistojistě je, vlastně vyhýbat lidskému společenství, stranit se té hnusné upatlanosti lidské obyčejnosti. Proč by se měl kdokoliv z nás kohokoliv stranit?. Snad z jakési duchovní povýšenosti, snad jen z pohodlnosti, snad jen z toho, že ta zvláštní směsice lidského davu může demaskovat naši obyčejnost? Snad z domněnky, že máme právo být v přírodě sami, my přece nejsme tak obyčejní, abychom se někde mačkali s prostým lidem. Ať už se zrůdné mase obyčejného lidství vyhýbáme z potřeby samoty, z povýšenosti nebo ze skryté misantropie, i tak ale většinou svou procházku přírodou promrháme rozhovorem s přáteli, rodinou, milencem, aniž bychom alespoň jednou zaslechli výstražné “sííík sííík” brhlíka, prdět veverku nebo na sobě pocítili vzdálený pohled rysa ostrovida.

Protentokrát říkám ne! Protentokrát říkám ne, vyhýbání se davu, protentokrát říkám ne tomu, prokecat se s přáteli až na vrchol, říkám ne všemu, o čem se mne pokouší přesvědčit má mysl, zrezivělá ocelovými zvyky, panovačná a trestající mne za porušení tvrdě nastavených režimů nepříjemnými pocity v hrudi v žaludku v moku míšním. S proudem obyčejných slezských lidí, ve kterých spatřuji odlesky svých podob, budu stoupat sám, ale neosamocen, s bušícím srdcem (tím nezlomným krvavým svalem, kterých je na světě sedm miliard a všechny buší a buší, slyšíte ten ohlušující rámus?), s hořícími stehenními svaly, se šlachami napumpovanými horkou krví, tak horkou až mi jde pára z uší, stoupá nad beskydské kopce a transformuje se do nepatrných jednotek energie, jenž přistanou na řasách tibetského lamy,  na oplátku mi pošle tiché požehnání. Budu s údivem a radostí pozorovat všechny intriky ega, zvyklého okamžitě soudit a rozdělovat vše na příjemné a odpuzující, budu se kochat rozmanitostí obličejů, hlasů a těl a v ohromujících kulisách věčné přírody odhazovat ze strmých strání beskydských hor falešné pocity jinakosti, nadřazenosti a egocentrické povýšenosti, jenž občas postihují každého mladého odvážného muže na létající hrazdě.

Neboť cesty ega jsou nevypočitatelné. Vracejíc se v kritických myšlenkách k naší hostitelce a spolu s ní ke všem duchovně založeným osůbkám, co se tváří, že jsou po všech těch meditačních víkendech a terapeutických setkáních a psychedelických retreatech, na hony vzdáleni všem nízkým pudům, strastem a slastem; – neměli by hlavně tyto citlivé duše, vnímající každé zrnko atomu věčného Brahmy, každý pšouk astrálních bytostí, bořit naše hraniční zdi myšlenkových vzorců, držící naše plemeno v komfortně zaprděných peleších vlastní sebestřednosti? 

Miluj bližního svého jako sebe sama, v tom je celý zákon i proroci? Kde jsou všichni ti novodobí apoštolové transcendentna, jejichž svatou povinností by mělo být vnořit se do davu a láskyplně a trpělivě čechrat jeho dětskou naivitu, vulgární živočišnost a neovladatelnou roztěkanost. Ano tak je to. Nařizuji vám, vy pseudojogíni a atrapy duchovních bytostí, vy všichni, kteří jste nahlédli za oponu našich materiálních světů, ale neopláchli jste ze sebe předtím dostatečně nános morálního bahna, nařizuji vám s platností od teď, přijímat všechnu lidskost bez výjimky.  Nevyhýbat se hmotařské přízemnosti, neopevňovat se ve svém esoterickém pohodlíčku zasvěcených, neschovávat se ve svém teritoriu s pohrdlivým úsměvem na rtech si broukající šamanské popěvky, ne.

Teď vy všichni uctívači velejemných energií, vyrazíte mezi stádo primitivů, do terénu a budete přijímat s přívětivostí vše, nejen to, co hladí ego po jeho rozmazlených a skoro vždy nadržených koulích. Oproštěni od párů protikladů budete stát pevně rozkročeni mezi oběma světy a spojovat to, co bylo porušeno, zpevňovat to, co bylo oslabeno. Zalévat nezištnou lásku vše, čemu bylo ublíženo. Zasévat ve svých myšlenkových pochodech klid a harmonii, tak aby tyto příslovečně kladné hodnoty zalily blažeností co nejvíce tepajíchc krvavých monster, hnusných a strachem scvrklých bestií. Tak už pojďte, pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi břemeny a já vás občerstvím..

Jdu, stoupám, nořím se do průvodu, sázím na rychlejší tempo, a míjím tak mnoho spolupoutníků, po nichž mi v šedé kůře mozkové zbydou útržky rozhovorů. Ta torza myšlenkových pochodů, tváře, postavy, společně s rošťáckým křikem lesních ptáčků, se smetanou podzimního vzduchu, se stromy, kamením a hlínou, to vše ve mně rozvibruje pomyslný emocionální kolotoč, jenž se mi ve formě vzpomínky zakapsluje do neuronů mozku jako něco příjemného, oblažujícího a žádaného. Přijímám s radostí každý nádech a výdech, rozmělněn v davu výskám a skotačím. Myslím na všechno a na nic. Těším se na jitrničku a na pivo. Z komfortní vzdálenosti sleduji spekulativní hru své mysli, nechávám ji řádit jako pominutou, napojen na vnější okruh přírody, mocně sálající z každého kamenu. Nesvazuji se s žádnou myšlenkou emotivně –  jen ji nechám, ať si vzlétne, ať si tančí a natřásá se přede mnou v saténové košilce, mrcha jedna svůdná – mně její kurví natřásání nechává chladným. Po chvíli stejně mizí v temných bažinách bezčasí, aby uvolnila místo další navoněné couře se širokými rty a šťavnatými rty, vypadající jako Cicciolina, jen v těch lačných ústech se jí místo krví napumpovaného penisu chvěje jen krvavý jazyk a upíří tesáky.. A tak to jde dál a dál, tělo slábne, myšlenky se postupně vytrácí, jedna za druhou, zalézají do svých zavšivených pelechů, kde budou trpělivě vyčkávat na další příležitost upoutat mne svou vulgární poživačností.

Dnes jim však nedám. (Ale co si budem povídat, stačí lehké pošimrání na koulích a hned budu mluvit jinak.) Dnes mám v plánu obcovat jen s magickou jsoucností přírody, s představami brhlíků mrštně šplhajících hlavou dolů po kmeni stromu nebo obrazem rysa ostrovida, nehnutě sedícího na úpatí skály, vyhřívajícího se na slunci a pozorujícího své horské teritorium. Ale znáte to. Myšlenky jsou jako vítr a je věru nesnadné je zkrotit. Krása přírody je mocná a magická, ale ne natolik, aby vyprostila nás, její ubohé obecenstvo, ze spárů naprogramovaných vzorců myšlení. Spekuluji tedy jsem. Fotím, tedy zažívám. Googluji, tedy vím. Melu bez přestání, tedy umírám pomaleji.

Je den vzniku naší republiky. Náš stát je mladý junák, je mu něco přes sto let a když přihlédneme k délce časového úseku, kdy jsme byli součástí monarchie, jsme na začátku cesty. Cesty kam? K pevné a sebejisté identitě, k sebevědomí a odvaze čelit všem nástrahám moderního věku vlastním názorem, vlastní cestou, jenž nebude jen kopírovat a papouškovat zavedené systémy, ale stane se vzorem, hodným obdivu a následování? Láry Fáry pod kočáry…

Mentalitou jsme uvízli kdesi mezi Západem a Balkánem a jako kentaurové se s bázlivostí v očích tulíme chvíli ke své zvířecí přirozenosti, milující bordel, lhostejnost a bezpráví a chvíli zase ke své lidské přirozenosti, která je silně duchovní a demokratická, ale také křehká, lehce ovlivnitelná a uniformní. Je v nás východ i západ a jedno od druhého nelze oddělit. Pouze za cenu porušenosti.

 Politicky nyní vzýváme jedinou a absolutní ideologii, kterou nazýváme západní demokracií. Snad je v této, tak kýžené metě všeho našeho snažení,  ukryta také schopnost zachovat si kulturní a ekonomickou nezávislost. Snad je v ní také touha znovuobjevit, oprášit a zachovávat za každou cenu pradávnou a snad nezapomenutou ideu Jeffersonovské demokracie:  Přísahal jsem věčné nepřátelství vůči všem formám tyranie lidského ducha!

Zachovat si zdravý úsudek, pramenící ze středoevropských kořenů Ducha národa, zachovat si v tom divokém reji podprahových sdělení a diverzifikaci Pravdy, úsudek, zakládající se na lidskosti. 

Má snad náš národ žijící v centru Evropy snad opravdu to pradávné poslání spojovat Východ se Západem, můžeme být opravdu tím tolik omílaným mostem, spojujícím různé světové hodnoty v jednu hodnotu všelidskou? Je naše mentalita, ve které se skloubila germánská pečlivost a pracovitost se slovanským lajdáctvím a lhostejností; katolická etika s protestantským rebelanstvím a zatvrzelý ateismus s pohanským uctíváním kultů, opravdu tím úrodným políčkem, ve kterém může vyklíčit něco nového, čerstvého a osvěžujícího? Tak. Tolik z literatury vědeckofantastické. JAk říká náš závozník Jarda, drobný a vyhořelý mužíček s jízlivým pohledem na svět: “Voni si ti světový potentáti furt myslej, že to celý říděj a přitom nevědí, že se to všechno peče tady..” Cynicky se usměje skrz zavřená ústa a vážně na mně pohlédne skrz tlustá skla svých brejlí. Má velké, vypoulené, smutné oči. Než se stačím zeptat jak to myslel odchází. Lehce přihrbený, jako by každou chvíli očekával ránu bičem. Hmm. No tak příště. Čecháčku.

Zpět k naší krátké a intenzívní pouti na nejvyšší horu bývalého protektorátu Čechy a Morava. Co tím vším plácáním do větru chci vlastně říct. Hlavně to, že je prostě skvělým nápadem oslavit náš státní svátek výstupem na jakoukoliv horu, bez ohledu na počasí, na množství lidu, na naši momentální náladu.

Že být součástí davu při této světské pouti na horu zakončené pivečkem je lepší než součástí davu v teráriu nákupního centru nebo v koloně aut na dálnici nebo v klimatizovaném pokoji v dubajském mrakodrapu. Že je někdy dobré a ušlechtilé přepnout páčku mysli z polohy nemám rád nechce se mi nebudu na: je to perfektní, užívám si vše, včetně nedokonalostí, které mne jindy trápí.

A nyní již krátký poloautomatický zápis útržků vjemů z cesty nahoru. Protože nahoru, to je totiž ten směr, kam míříme.

“Tak já jsem se stačil vyčůrat a dát si svačinu a ty jsi teprve tady..?!” Chlapík střední postavy, v upnutých teplácích, s rajcovním bříškem, kulaťoučkým obličejem a skelným pohledem opilce, vypadá rozmrzele, až trochu nasraně z toho, že mu jeho žena nedopřála ani pár desítek minut samoty. Včera se ožral do němoty, a místo aby teď pomalu umrtvoval kocovinu s chlapama v knajpě a jen tak “cipatě fulal”, musí se trmácet do toho strašného kopce. A ona furt jen mluví. A mluví. A čeká na jeho sebemenší zaváhání v podobě příliš zasmušilého výrazu nebo zvýšeného hlasu nebo nepříliš velkého nadšení z výletu, z čerstvého vzduchu a slunce.

“No a co vadí ti to?! odpoví výstražně žena s tváří slepičky. Vyčnívající zadek má jako krocan nacpaný do elastických sportovních kalhot, vypadá jako ztělesnění výbušnosti, čekající na vhodný spouštěč. Při položení té přímé otázky, namířené na srdeční komoru svého muže, zvedne zrak od obrazovky mobilu a s blesky v očích, ze kterých lze cítit lásku i nenávist, čeká na odpověď. “Chudák” pomyslí si, “ale má co si zasloužil, říkala jsem mu včera, nechlastej, bo zitra deme na vyšlap a stejně si dal eště štyry slivky přede mnou a kdovi kolik na tajňaka  tak ať se teď trapi chuj jede ale vypadá tak roztomile v těch teplačkach že bych nejrači celeho pocalovala..večer se kněmu přitulim to už z něho snad nepotahne jak z bečky..”

“Ne, ne” odpoví mužíček a mírně si povzdychne, “jen že…”

A zbytek rozhovoru už nechávám za sebou v prudkém stoupání mezi kameny a znovu zaslechnu vábivé “sík sík” brhlíka, jenž jako by chtěl svým zpěvem z hlubin lesa odvyprávět zbytek příběhu. Míjím další tváře, hlasy a nedokončené příběhy, hlavou se mi honí rychlostí světla náznaky dějů, nechávám je vyznít do prázdna, přemýšlím a rozebírám  včerejší rozhovory, spekuluji o tématech, kterých jsme se letmo dotkli a znovu upírám pohled na stříbrošedé, smyslně tvarované kmeny buků, na nebe, modrající se nad našimi hlavami a prosvítající skrz koruny stromů a potom se nořím znovu do víru svých myšlenkových pochodů a pocitů a tak stále do kolečka jako na řetízkovém kolotoči.

Přemýšlím o tom, jestli je vysoký výskyt jmelí ve Slezsku spojený s odlišnou skladbou stromů než je v jiných jiných regionech nebo je cosi v krajině, v zemi a ve vzduchu, co této cizopasné rostlině vyhovuje, co ji vyživuje a dělá dobře v buničině jejich věčně zelených listů.

Další partička.

“Ten maratonec ten ti měl tak ladné pohyby..”

“To jo, ale jak jsou všichni hubení..”

“A černí jak boty..”

“Ty, přestaň, prosím tě…”

“Ježíši Kriste to už ani nemůžu…

Pomalu stoupají do kopce, rozvážně šetří dechem, chtějí si v tom krásném a svěžím dni popovídat, kdo ví kdy bude příště tak krásně, tak fajně, tak ukazkově. Nemohli bychom si ten pocit svobody někam schovat, strčit si jej pod klobouk, spolknout jako briliant, voperovat si jej v podobě čipu pod kůži, aby byl připraven nás kdykoliv znovu obejmout a poskytnout nám tolik potřebný laskavý nádech něhy někde mezi solarem plexus a srdeční komorou? Nemohli bychom si udělat z výstupu na Lysou horu pohyblivý svátek?

Nechávám je za sebou. Představu černého maratonce opouštím po dvou vteřinách. Ale přichází další obrazy. Jsem v galerii a kochám se prohlídkou majestátních výtvorů neznámého Umělce, rozmařile plýtvajícího pestrou paletou marnivých zbytečností. Stříkajícího do všech stran světa své hutné cákance Tvoření, ve kterých se lesknou naše bídné životy jako perly.

Rodinka. Jedna z mnoha rodinek, které dnes míjím. Rodina je základ státu. Tam se pečou noví lidé, co budou v potu své tváře chléb svůj jísti. Človíčci, jdoucí ve vyšlapaných stezkách svých předků a opakující jejich omyly. Hrdinové, kteří si půjdou za svým bez ohledu na názory svých bližních, bez ohledu na aktuální status quo, kteří celým svým chtěním, vůlí, krví a odhodláním se alespoň jemným zatřepotáním svého ega zaslouží o to, aby byl svět znovu o něco lepším místem k životu, aby zde, až oni sami vydechnou naposledy, zanechali alespoň kapánek něčeho, co zkvalitní životy jejich potomků. Dobře vychovat dítě, založit sad, napsat knihu, je to fuk, co z toho si vyberete. Ale pamatujte – nejsme zde jen pro pár prchavých okamžiků vlastního potěšení, jako nepatrný článek v lidském řetězu, jako zrnko písko v mohutných pouštních přesypech pokolení máme za úkol vyvíjet se směrem…nahoru, tam přece kráčíme, nezapomněli jste, výletníci?

Jako lidstvo jsme toho zdánlivě dosáhli mnoho, můžeme mít potěšení na jeden klik či hlt, operujeme mozky, v několika kilometrovém tunelu ve Švýcarsku rozbíjíme atom, můžeme si dovolit být vegetariány, dokonce jsme si zvykli, že můžeme hlásat do světa své vlastní názory. Pokud jsou opravdu naše. Pokud to není jen snůška převzatých informací a instantních pravd, zavedená do našich neuronů výchovou a nikdy nepřestávájící mediální masáží. Říkáme si, jo, tak tenhle názor se mi líbí, ten dělá mi dobře na srdéčku. Ten  budu hlásat. Za ten se budu bít do krve. Konečně znám Pravdu!

Ano, umíme spoustu věcí, empiricky je možné popsat každou částečku našich životů, od chlupu na zadku až po amygdalu, ale často však netušíme jaký to má všechno, kurva, vlastně, smysl. Jako to je všechno pěkný, že vím, že existuje fotosyntéza a z televize znám život z hlubin oceánů a ta evoluce, no to je jasné, dyť strejda Juzek vypadal trochu jako opice, ale kurva proč? V údivu pozorujeme mravence a těch nejhlubších jeskyních svého nitra se znovu a znovu tážeme, jestli je to křehké, nepatrné tělíčko poháněno opravdu jen žrádlem, ale jak řekni mi Pane, jak, jak je to možné….?

Jsme zde tedy především jako nevědomí členové štafety, mířící z kambrijského bahna až ke hvězdám, to je jasné. Po nás přijde ještě dalších tisíce generací, tak ať tady po nás, parchantech nenažraných, taky něco zůstane.

Rodinka schází dolů uvolněným krokem. Výstup už mají za sebou, občerstveni na horské chatě a posíleni nádherným výhledem, klesají dolů zpět k pohodlí svých domovů, nadopování endorfinem ledabyle hovoří o tématech, které by snad v tiché šedi rutiny všedních dní ani neotevřeli…

“A na co jsou kameny, když nejsou živé?” Asi desetiletá holčička nakopne šutr a ani nezvedne zrak aby se podívala jestli někdo z členů její rodiny o otázce usilovně přemýšlí. Vlastně ani nečeká odpověď, jako by se ptala jen tak, vysílajíc otázku do smetanového horského vzduchu a neočekávající vysvětlení. Vyřčenou otázku bere ve své dětské mysli jako předmět pro své svobodné, intuitivní přemítání. To je utnuto hned v zárodku. Dočká se racionálního dospěláckého vysvětlení, které v ní zůstane po celý zbytek života a natrvalo tak zastaví jakékoliv bláznivé a nepraktické přemítání o kamenech. Nebo o čemkoliv jiném. Intuice je přiškrcena hned při prvních krůčcích. Tak na ňu musíme, na mrchu jednu škodnou.

“No na nic” odpovídá matka naoko vtipem, protože to sama neví “ jsou tady pro to, abys o ně zakopávala.” Usměje se svému vtipu křečovitým smíchem, který jako by skončil ještě dřív než začal. Po vteřině. Nač přemítat o něčem, na co náš rozum nestačí?

To otec udeří hřebíček na hlavičku. Starý chlapák, protřelý životem.

“No hlavně proto, abys měla z čeho postavit barák..”

V duchu se usměji geniální jednoduchostí otcovy pohotové odpovědi a přidávám do kroku, stehna mne pálí a srdce buší jako zvon; na chvíli stáhnu svá smyslová tykadla jako želva své končetiny pod krunýř. Jen nasávám vzduch. Možná na něco myslím. Možná chvíli přemítám, jestli si dám nahoře jen polévku a pivo nebo jenom pivo nebo polévku,pivo a k tomu ještě jitrnici. Dám si jitrnici. To je jasné. 

Z přemítání mne vytrhne varovný křik mého neviditelného přítele brhlíka.

“ťuiťuiťui…ťuiťuiťui..!”

Tři mládežníci schází z kopce rozhodným a odvážným krokem, debatující zvučnými hlasy o poslední párty, o těch co přijdou, o všem tom krásném, na co se jejich mladé mozky těší, jsou nažhavení a  roztoužení… All tomorows parties….

Uprostřed z nich jde vysoký mladík, sígr celýho gymplu, telefonuje a řítí se ze svahu přímo na moji maličkost. Vyhnu se mu. Ten ogara je odsouzený k úspěchu.

“Tomíku, ty lumpe, v šest jsme u tebe” zaslechnu ještě jeho nosový, příjemně znějící hlas se silným slezským přízvukem.

Tomík se má asi na co těšit. Kořalka poteče proudem a holky si budou trhat rodidla.

Míjím archetyp turisty, chlapíka, který hybernoval před čtyřiceti lety, rozhodnut se nevzdat své starobylé existence.

Nohy jako hůlčičky čouhají z maskáčových bermud, na zádech vláčí krosnu z první světové, po obou stranách zatíženou bandaskami, chundelatou hlavu schovává v předpotopním klobouku a jediné co na té postavě, dávno zapomenuté v čase nese známky přítomnosti,  jsou dvě turistické vycházkové hole, které jako by neposkytovaly jen oporu a rovnováhu, ale které také dělají z jeho existence cosi skutečného, opravdového.. Je to chodící historická památka s dlouhými vousy, kolem které se šíří neopakovatelný pach člověčiny, je to oživlá mumie z dávnověku, belhající se s tragikomicky křivýma nohama a nejistým krokem na vrchol. Také chce nahoru. Jako my všichni. Prosvištím kolem něj s neslušnou choutkou zmenšit toho paňácu na velikost třiceti centimetrů, strčit si ho do ruksaku a doma šoupnout do terária mezi ostatní lidské vzorky označené štítkem: „Vhodné ke zkoumání”.

Najednou kolem mne profičí asi padesátiletá dámička jako malá a hbitá mašinka. Je drobná jako koloušek, přesto vypadá neporazitelně v tom obrovském tempu, které nasadila. S ďábelskou pravidelností buší hůlkama o kamenitou stezku a funí jako motoráček. Fufúfufúfufufufú. Dostihnu ji až před vrcholem, kde i tomuto padesátikilovému lidskému robotronku značky Sojuz začnou docházet baterky, i on teď kráčí pomalým a rozvážným krokem, i on se těsně před vrcholem zklidní. Pomocí fyzické námahy zbaven vnitřních běsů, kráčí rozvážným krokem k cíli. Vzhůru.

Za posledních dvacet let bylo na území republiky upytlačeno 60 rysů. Představuji si myslivce, načichlého masem a pálenkou, jak celé týdny stopuje rysa ostrovida, připraven ho kdykoliv odprásknout jako nepřítele ve svém rajónu, jako šmíráka, zatoulance. Jako škodnou. Myslivec je pán nad životem a smrtí zvěře ve svém lese a když toho bastarda, kočičáka smrdutého, zákeřnou bestii, konečně odpráskne, přitáhne to ušlechtilé zvíře, tu nádhernou kočku do myslivny, aby se úlovkem pochlubil svým druhům. Možná si nechá kůži jako předložku před krb nebo ji jen pohodí někam do kůlny a nechá zapadnout prachem, možná si udělá z hlavy trofej; ostatky rysa ostrovida pak hodí čoklům, zakope v lese nebo odveze do kafilerie. Znovu vidím rysa ostrovida jak se nehybně vyhřívá na vyvýšenině a hledí na okolní kopce. Jako kapitán Achab na Pequodě, stojící nehybně jako socha celé hodiny, dřevěnou nohu vklíněnou do díry v palubě a vyhlížející svůj osud. Kam se poděla naše schopnost klidného vyčkávání? A kdo je zde vlastně škodná?

A je to tady! Předbíhám svou stopadesátou rodinku, rodiče s dcerou jsou trochu pozadu před synátorem, který na ně čeká asi o dvacet metrů výš na velkém balvanu, vzpřímený, asi dvanáctiletý s lehce pohrdavým výrazem a vlasy na ježka. Na triku má obrovský nápis NEVER BORED. Snažím se vzpomenout sám na sebe ve dvanácti letech. Také jsem si možná myslel, že už tomu začínám přicházet na kloub. Byl jsem už velkej. Možná už jsem tehdy sám pro sebe občas vyslovil sprosté slovo. To abych si dodal odvahu. Možná už se mi začal topořit. Možná se mi už tehdy zdálo, že to stojí všechno za hovno. Nevím. Nedokážu si vzpomenout. Stále si nedokážu vzpomenout jaký životní pocit jsem tehdy měl, byl svobodný a plný radosti? Nebo jsem byl už tehdy spoutaný různými strachy a úzkostmi?

Chtěl bych se alespoň na chvíli znovu vnořit do své chlapecké duše, která stojí na úpatí hory zvané dospělost. Muselo tam být ještě spoustu intuitivního, moudrého materiálu, jasných a křišťálových poznatků, nezdeformovaných racionalitou či povinnostmi, ale pramenících z hlubin moudrosti lovců a sběračů. Jako chlapec jsem se rád toulal po beskydských kopcích, v samotě lesních porostů, s kameny a zurčícím horským potokem jsem tehdy s nevinnou a čistou myslí nasával mocnou sílu přírody, aniž bych k tomu potřeboval rozum. Ten jsem většinou nechával dole v údolí, v chatě s teplým jídlem a pohodlnou palandou. Když jsem  stoupal korytem řeky k vrcholu, bylo mé myšlení prosté všech spekulativních úvah, mé stále dětské smysly zprostředkovávali duši intenzivní prožitek horské přírody, každý kámen, strom, každý závan studeného vzduchu v temnotě lesa, každé whitmanovské stéblo trávy ozářené sluncem – to vše ke mně vysílalo neviditelné poselství o tom, že není čeho se bát. Že vše je perfektní a dokonalé.

Teď o třicet let znovu stoupám beskydskými kopci k vrcholu. Tentokrát obklopen kromě monumentálnosti přírody také obrazy svého myšlenkového světa, jenž se v tomto věku (tedy mezi zralou dospělostí a stářím), snaží udržet  pozornost svého nositele různými triky a léčkami a někdy jej zatěžuje do té míry, že už chudák člověk přeslechne pod vrcholem Lysé hory při posledním stoupání trylkovité “kvikvi kvikvi kvikvikvi”, ozývající se z hlubin smrkového lesa magickým, dutým zvukem. 

To je ale nádherná paní, tu si rozhodně beru také do sbírky. Krásný exponát panečku. Hubená tvář indiánského náčelníka zvrásněna hlubokými rýhami jako vyschlými koryt řek je vsazena do hnízda fantasmagorického účesu – tmavě šedé, rovné vlasy jsou vytvarovány do jakéhosi zvonce, jenž začíná na temeni hlavy dvěma pravidelnými vlnami a je ukončen těsně nad rameny dokonale symetrickými oblouky. Madam Hříbeček. Jdu dál a čím více se potím a namáhám a vysiluji a zhluboka dýchám tím více se cítím uvolněný a nabuzený zároveň.

“Tak děcka, schovejte mobily, jdeme dál..” prochází mnou ozvěny marnivých a toužících lidských hlasů.

Uvolněný a nabuzený zároveň. Možná i z tohoto důvodu chodí každý den na Lysou horu také zdejší žijící legenda Ján Čupa z Metylovic. Začal lehce po šedesátce, kdy skončil v důchodu, tedy u televize, uzavřen v hlučné prázdnotě beznadějné nečinnosti. Jednou už to ale nevydržel a vyrazil na matku hor. Znovuzrození, které od té doby zažívá každý den je nenahraditelné a stalo se nezhoubným návykem, udržující dnes již sedmdesátníka Čupu v nadstandardní kondici a plného životního espritu. Lysá hora je pro stárnoucího muže stejnou vzpruhou jako mladá milenka. Potkávám ho na zpáteční cestě – stařík je svlečený do půl těla a odhaluje tak světu zcela bez ostychu svou sedmdesátiletou kůži a svalstvo, jenž jakoby zakonzervováno beskydským vzduchem, chtělo by se mermomocí vzpouzet vlivu času, zůstat pevné a neochablé. Všimnu si jeho pohledu – je bystrý a pronikavý. Znovu si vzpomenu na rysa ostrovida.

Uřícený a šťastný dorážím po dvou hodinách na vrchol. Je tam živo a veselo, jako na náměstí, všichni jsou šťastni. Svítí slunce a při nádherném výhledu na přívětivé,  mateřsky zaoblené beskydské kopce pociťuji zvláštní spokojenost. Nejen z výkonu, jehož intenzita mi teď za odměnu posílá z mozkových neuronů záplavu endorfinů, nejen ze zážitku intenzívního kontaktu s přírodou, nejen z nasycení mé hltavé poživačnosti, jenž je zaplněna obrazy obyčejného lidství až po okraj – to vše jsou jen podněty, prudké závany čerstvého, hutného vzduchu rozrušující okoralost nervů a zakořeněný stereotyp pocitů srdce – jenž dokáží kdesi v hlubinách mé bytosti znovuobjevit dávný pocit mladistvé svobody a životního síly, nezatížené vinou.

Na okamžik jsem znovu roztančeným dvanáctiletým hochem. kráčejícím mezi kameny v korytě horského potoka, bezmyšlenkovitě stoupajícího nahoru, furt a furt nahoru.

To vše trvá jen chvíli. Dokud si nevystojím frontu na pivo. Na jitrnici. Požitek z nasycení těla náhle přehluší vzdálené a nepopsatelné pocity, které jsou snad jen vyvolané nejasnými tužbami stárnoucího člověka a naladí v mé mysli znovu ten bezpečný a utěšující komfort zvířecí milosti, jásavý pocit rozkoše, který si v našich duchovně vyprahlých životech můžeme opakovat znovu a znovu.

Dokud nás zbloudilá střela božského myslivce neodpráskne jako škodnou a naše hlava nateklá z chlastu a jiných neřestí neskončí vycpaná v nebeském kabinetu zbytečných existencí.