Ach, světe, už je to tady znovu, znovu jeden z těch nádherných okamžiků setkání s opravdovým a osvíceným pijanem – elegánem, s jedním z těch, co se s tím nesere a jde do plnejch, protože chlastání pro něj není zábava ani rozptýlení, žádná maškaráda pro pro ubohé fintily, ale svatá povinnost.

Pro opravdového alkoholika tělem i duší je to tiché odevzdání do náruče blaženosti. Není to omámení, ani otupělost, není to chvilková rozvernost ani okamžik bláhového snění, je to nadpozemská rozkoš nad níž na světě není. Je to jako se stát na okamžik Janem Evangelistou, v němž se promenáduje Duch Svatý, je to světské přiblížení se Nebeskému Království, je to vrcholná somatická zkušenost a čistá radost z prostého Bytí.

No a od každého z těch svatých zhýralců se většinou něčemu novému přiučím, z každého si vytáhnu malou porci vonné esence, jež někdy zahřeje u srdce, občas roztřese lítostí nebo strachem. Vždy je to však – pro mne jako alkoholika s ručením omezením – blízké a osudové setkání třetího druhu, při kterém se s chutí zahryznu do krkavice bližního svého a snažím se luštit prapříčinu jeho i mé nezvladatelné touhy po chlastu. Tak tedy jedeme, ať se práší za kočárem, jak říkal Káčula, jeden z mých prvních učitelů umění, zvaného dokonale prochlastaný čas na tomto prapodivném světě. O tom šílenci, co skončil za pípou jednoho z nejhorších pajzlů někde na periferii, však někdy jindy, teď si posvítíme na jiného uličníka.

Tak pojď chlapče, teď si tě kapánek rozeberu, ty uličníku, ty nenapravetelný darebáku…ó Kéšavo, ty jenž máš nádherné vlasy, ty jsi můj hrdina a  alkoholový kníže v botách značky Hermés, jenž hledí vodnatýma očima na svět a pronáší starodávné výroky Carpe Diem & Coito Ego Sum, aniž by vzhlédnul od své sklenice s temně rudým vínem.

“No to jsem si měl vzít tehdy příklad” smutně podotkl při vzpomínce na pokušitelskou scénu z filmu Ikarův pád. “Ale teď už je pozdě..” Zaboří svůj frňák pijana přeborníka do sklenice a smutně vzdychne. 

Je pozdě, chlast ho drží pevně a konejšivě v náručí. Je to hřejivé, je to nenapodobitelné, je to posvátnější než svátost oltářní. Miliony notoriků bojuje dnes a denně s pokušením dát si skleničku a zahnat smutek, posílit sebevědomí, vyvolat blaženost. A jak nejlépe odoláme pokušení? Tak, že mu podlehneme. Jo to říkal Oscar Wilde a skončil v díře odsouzený za sodomii. Někdo jiný zase řekl, že lituje všechny abstinenty, protože příchází o ten pocit cítit se na chvíli lépe než před tím. Před čím?

Miluji ty kluky z mokré čtvrti. Skoro jako by byli smíření. A sklíčení zároveň.

Stejně nic nemá smysl. Tak budem aspoň lejt.

Se zatajeným dechem čekám až začne recivat Bhagavadgítu. Ale nezačne. Mohl by. Tyto spásné věty z něj přímo vyzařují:

“Já netoužím po vítězství, ó Kršno, ani po království či po požitcích. K čemu je nám království, ó Góvindo, k čemu potěšení, či dokonce život?”

Ano, tenhle chlapík z mokré čtvrti, by mohl být prorokem. Z úst však nyní proudí jiná slova, ano je nalazen na blaženost, ano tuší, že nic jiného nemá smysl, ale proradná a manipulativní mysl, opojená alkoholem, ho nepouští ze svého ocelového sevření. Chtěl by vzlétnout, chtěl by se od toho všeho odprostit, ale nejde to. A nikdy to nepůjde, dokud nepřestane chlastat jako duha.

“Ten, jehož mysl je osvobozena od bolestné úzkosti, je netečná uprostřed potěšení, odpoutaná od vášně, strachu a hněvu, ten je nazýván mudrcem stálé mysli”

Jeho klidná mluva bez intonace má nádech takové netečnosti, ale je to jen alkoholová odevzdanost,  hlas vibruje uspokojením a dává najevo: mám upito tak akorát, je mi dobře, ale nejsem ožralej, dokrmil jsem se tak akorát, abych dneska usnul a zítra už mi nebylo tak strašně zle.

“No, už je pozdě, nějak se mi porouchalo brzdový lanko…potřeboval bych šikovného automechanika.” cynicky se zašklebí a bystrýma očima se na mně usměje.. 

Napije se z velké, křišťálové sklenice. Doušek vychutnává pomalu. Je to zkušený ochlasta. Dobré víno, hutné, deset let staré, s kouřovým nádechem a příjemnou tříslovinou. Zkapalněné slunce z Burgenlandu nakopává s noblesou.

Je to krásná figura. Štíhlé tělo golfisty – alkoholika je ozdobeno roztomilým bříškem. Drobná hlava se na útlém krku vyjímá trochu rozpačitě, možná provokativně, připomíná postavu z raného Picassova obrazu “Chlapec, vedoucí koně” jen s tím rozdílem, že našemu knížeti už táhne na šedesát, má vyžraný pupek z masa a chlastu a kdysi jistě sličnou chlapeckou tvář hyzdí důkazy o tom, že náš milý chlapík si vyložil výrok Carpe Diem jako většina naší pomýlené civilizace. Tedy špatně. Užij dne. Jasně. Ale to neznamená, že se zahltíme požitky a přestaneme u toho vnímat krásu světa, která je tady sama o sobě, tady a teď proudí do naší mysli jako čisté jsoucno, něco, co si nemusíme “užívat”, abychom tak své životy spějící čím dál tím rychleji ke smrti naplnily nějakou hodnotou.

Carpe Diem, užij dne, užij přítomného okamžiku, zanech nestálých spekulací mysli o tom, co bude zítra, omez vlastní přání na krátký čas! Buď prozíravý, napij se vína.

 Vnímej a nasávej zhluboka bohatství života(jež je zde každou setinu vteřiny, stále!) jsme si přeložili jak se nám to hodilo. Tedy žrát, chlastat a šukat. A při tom všem být čím dál více otupenější a prázdnější. Zoufalejší. 

Náš hrdina dne, hodiny, vteřiny má tvář napuchlou, oči unavené. Šedivý chomáč kučeravých vlasů mu dodává punc vznešenosti mudrce z východu –  tedy kdyby přede mnou stál jen v bederní roušce s dlouhou sukovicí z dubového dřeva v ruce – ale teď, navlečený v drahých hadrech spíše připomíná pudla královského, jenž byl povýšený do šlechtického stavu a nyní si užívá všech těch potěšení panského života se všemi jeho následky. 

Kéšava, ten jenž má nádherné šedivé vlasy podobné chemlonu mi dává povel.

“Tak nalej mi ještě decinku, než půjdu za svou paní, slíbil jsem ji, že si teď dám nějakou dobu pauzu do pití, když jdu na tu operaci..”

“No nevím” navážu zrovna tak klidným hlasem “ale to by pro organismus nemuselo být úplně dobrý, takhle naráz přestat..že..”

“No právě, pozvolna” zaboří čumáček do široké sklenice a přivře oči.

“Panta Rei” čtu nápis na lahvi, “to je latinsky?” ptám se našeho mudrce s pudlími kadeřemi a roztomilým, nateklým ksichtíkem.

Polkne a otevře oči.

“Ne, to je řecky”

“Aha. To je něco jako Carpe Diem?”

“Ne tak úplně”

“Tak něco jako Coito Ergo Sum?” dál provokuji a snažím se ho trochu emotivně vyndat. Nedaří se mi to.

Pokračuje tím stejným, klidným a měkkým hlasem, bez změny mimiky, jen oči jsou doširoka otevřené a říkají mi, že jsem úplně blbej.

“Ale, prosím tě, to byla sranda, správně je to přece Cogito ergo Sum”

“No jasně, ale většina lidí přece myslí přirozením” usměju se. On se zašklebí.

“Znamená to Vše plyne”

“Cože?”

“Panta Rhei znamená vše plyne..” trochu zvýší hlas a nechá si doplnit sklenici temně rudým poselstvím naděje.

“Vše plyne?”

“Jo, Vše plyne.”

“Aha, jako život, že”

“Možná. Vše je pomíjivé, nestálé a všechno nás stále formuje a mění, to dobré i zlé a že nejsme těmi samými lidmi jako před pěti lety, před rokem, před měsícem”

“Jako ty nejsi tím stejným člověkem jako předtím než jsi vymlasknul tu lahev”

“To určitě ne”

Konečně se usměje.

Dostanu chuť na panáka. Na trochu ohnivé vody, co se mi zatřpytí neviditelně v útrobách a nervovým systémem vyšle do mozku povel na chvíli přešaltovat, na chvíli být jen nezúčastněným pozorovatelem a s jemným úšklebkem na rtu sledovat jak vše plyne. Jako vysloužilý alkoholik mám klapku. Vím, že se nesmím za žádnou cenu ožrat, jinak se roztočí koloběh ranních kocovin a následného dokrmování a probdělých nocí a že se každou další opičkou vydávám napospas démonickým silám, kterým má slabá, křehká psychická konstituce nemůže vzdorovat. Naleju si trochu tequily. Jen takové homeopatické množství. Polknu a užívám si horko v ústech v hrdle v žaludku. Jsem tady, celý a celistvý, odevzdaný jen a jen Tobě Vznešený Pane.

“Ono to taky znamená, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky”, řekl pán s lotosovýma očima, chytil lahev s nápisem Panta Rhei a vyprázdnil její zbytek do své nadržené sklenice. “Nebudem se s tím srát, není čas na hrdinství”

“Aha” povídám vesele “ tak tuhle formuli jsem si vysvětloval asi jinak. Asi jako většina lidí. Neznamená to tedy, že nemám dělat tu stejnou věc znovu a pokoušet tak osud, ale pokud tomu dobře rozumím, pokud udělám znovu stejnou věc, třeba si začnu se starou přítelkyní nebo se vrátím k nějaké činnosti, kterou jsem opustil, tak to bude jiné než předtím, protože já jsem jiný a i když se znovu ocitnu ve známé situaci se stejným člověkem, ve stejném prostředí, tak to neznamená, že se všechno zase posere…”

“Asi tak nějak”, řekne překvapivě silným, zvonivým hlasem mužíček s chundelatými vlasy, dvojkou v krvi a miliardou nevyřešených věcí v mozku. Vypadá nadšeně, protože vždy, když si s někým duchaplně pohovoří, probouzí se v něm Život, To něco, co v sobě celou dobu zarytě skrývá mezi sekvencemi obchodních kontraktů, manželských etud a zkostnatělých hospodských žvástů.

Ten nádherný pocit, že je nadosah, tak blízko, blizoučko neviditelné pravdě, po které každý občan Světa podvědomě touží. A pijani obzvlášť.

“Zkrátka, i když vstoupíš znovu do stejné řeky, tak voda, která tě omývá, je jiná a stále přitéká jiná a jiná voda..”

“ A my se pořád rochníme ve stejných sračkách, co?” ušklíbnu se, euforicky nalazen na jeho stav bytí.

“A jak s tím teď jako budem pracovat, když jsme rozluštili další záhadný výrok?” ptám se ledabyle, jako by se nic nedělo a já nebyl abstinujícím alkoholikem, si do sklenice cvrnknu ještě trochu tequily.

“To nevím a asi to není podstatný. Ale..”, ukáže prstem na naše sklenice, “Tomu bysme se měli věnovat”

“Jako abychom přišli na kloub dalším starým výrokům?” 

“Abychom přišli na kloub sami sobě”

“Tak já nevím, ale já jsem vždycky chlastal, abych se sám sobě naopak vyhnul..”

“Já se k sobě prochlastávám” řekl mi mudrc marinovaný v alkoholu se stříbrnými kadeřemi a..

Mocným lokem pohltil zbývající decilitr vína, jako by spěchal do další komnaty, do dalšího levelu a nechtěl se již  zdržovat s nepragmatickým klábosením s komořím v předkomnatách Jeho Veličenstva. 

A co já si s tím vším svinstvem zabaleným v hedvábném balícím papíru počnu? Co budu dělat s tím vším harampádím v mysli, ve kterém znovu a znovu přehrabuji, staré filozofické výroky, protknuté duchem naší neduchovní doby oprašuji se starýma, vypitýma chlápkama, směji se sobě i jim, znovu a znovu spekuluji o tom, jestli chlastat a za cenu rizika ztráty kontroly sbírat drobty blaženosti roztroušené kolem poháru s vínem  nebo nechlastat a tvrdě se dívat den co den večer co večer noc co noc sám sobě do prdele, vteřinu za vteřinu vidět se svou zostřenou vnímavostí marnost všeho světského počínání a cítit v hrudi bušení srdce a vidět svou zhýralou obrazotvorností jak se celé mé jsoucno rozpadne v prach a tušit, proklatě! tušit, že někde za pevnou skořepinou zvyků a myšlenek a vášní a představ, existuje světlo tisíckrát silnější než slunce, pocit mnohonásobně blaženější než je opilost a světská láska a svět daleko bohatší, intenzivnější a skutečnější než všechno, co jsem kdy poznal a zažil.

No co. Opil jsem dalšího chlápka, další lidskou bytost jsem uvedl do stavu opojení, jako už tisíckrát ve svém životě jsem ze své zabezpečené pozice zpoza pultu uštědřil jedinci, jež propadl svodům jedovatých účinků alkoholu, prudký a dobře mířený direkt do srdce. Ty chlápky potkávám znovu a znovu. Jsem jejich radostí i prokletím, znovu a znovu vstupují do horkých, rozbouřených vod, v nichž mezi prázdnými lahvemi plují nesčetné osudy čestných pijanů, omývají mne, lepí se mi k tělu a přisávají k srdci, vstupují do mně jako přízraky sebe samých z temných hlubin mého zatracení. Ti všichni kolem proplouvají, zakusují se mi do kůže a sají mou krev. Plují kolem mne, plují ve mně a abstrahují ze mne cosi, co vracím do koloběhu příčin a následků jako daň ze všech svých prohřešků za poslední milion let. Panta Rhei. Vše plyne.

 Ale proč? Je snad mým posláním rozehřívat ztuhlá srdce pijáků svým empatickým vhledem, rušit jejich samotu hřejivou sounáležitostí? Stovky hladových duší, stovky a tisíce žíznivých srdcí a hladových očí denně přistupují k mému pultu, k barové desce, k výčepu a němým pohledem plným skryté bolesti žádají o úlevu. A já jsem štědrý. Dávám všem, co se do nich vejde. Jsem rovnostářský. Nerozlišuji muže a ženy a dělníky a právníky a staré a mladé a krásné a ošklivé. Všichni dostanou dle svých potřeb.

Kéšava, pudl s načechraným, směšným chmýřím, padesátiletý tvor s nepatřičným chlapeckým tělem, obtěžkaný kulaťoučkým bříškem, s tváří měkkých, opileckých rysů a s očima, plnýma něhy, se dává na ústup. Vdechnul láhev červeného, celý září a vibruje veselím, v krvi mu koluje čistá radost a jeho duše se cítí povznesena duchaplným rozhovorem. Vše je jak má být. Vše kolem něj i v něm nyní pluje v souvislém, harmonickém tempu, jež tiše tepe ve spáncích naplněným smyslem ze samotné existence, z čistého raz dva tři teď. Carpe Diem i Pante Rhei se stávají živoucí pravdou, klokotavou jistotou, jásavým nadšením. Lahve s alkoholem ve vysokých policích nás obklopují jako zářící hvězdy. 

“A jak se vlastně jmenuješ? ptám svého druha na pouti do Země Zaslíbené, když si obléká sportovní, však celkem nenápadnou bundičku značky Bogner a vytahuje peněženku.

“Jirka” usměje se a mezi tlustými, masitými rty projede na setinu vteřiny jazyk ještěra.

“Tak povídej, jakou škodu jsem tady dneska udělal?

Řeknu částku.

Z černé, kožené peněženky, opatřené modrou značkou, vytáhne dvě fungl nové, krásné světle modré bankovky.

“Dneska vytištěný?” vkládám do pokladny. Úhledně. Aby se jim tam útulně leželo a hřály se nedočkavostí na své bratry a sestry, protože cash je pořád ještě king.

Nevím zda je to způsobené účinkem dvou náprstků tequily nebo autosugescí, ale cítím se vtažen do oslnivé opilosti mého hosta, jeho tvář jako by teď měnila svou formu, roztéká se a znovu splývá ve vlnivém rytmu kubistických obrazů, vyplouvá z časoprostoru jako cosi, co se nutně musí projevit, jako předobraz hmoty v říši za zrcadlem. Vše se rozpadá a znovu skládá v mihotavém tanci energie, jako na Picassově obraze “Abroise Vollarda”, jsou všechny naše dosavadní jistoty roztříštěny, uvedeny v pohyb, do neuchopitelného světa lucidního snění, do smrště chaosu.

Jirka odchází a já zůstávám se svými lahvemi znovu sám. S obrazem neviditelného světa obklopujícího nás ze všech stran a pronikajícího do nás a prostupujícího nás jako vlhký podvečer nebo příchod jara a s hmatatelnou jistotou svého poslání pozorovat mihotavé záblesky duše v očích všech pijanů světa a s neodvratnou tíhou povinnosti formovat sám sebe, popadnu lahev tequily a napiju se několika mocnými doušky, jež ohněm v ústech hrdle a žaludku zvěstují radost i bolest  a vrhají mne přímo do proudu nepomíjející velkoleposti.

Zde nachází mysl utišená konáním jógy odpočinek, zde ten, kdo vidí JÁ prostřednictvím JÁ, dlí spokojen v JÁ;

zde nachází člověk nejvyšší blaženost, jakou může Rozpoznávání uchopit za hranicemi smyslů, zde pevně zakotven neopouští Skutečnost.

Dosáhnuv tohoto stavu, vnímá jej jako to nejvyšší, co lze získat, pevně v něm ustálen, není již skličován ani těžkým trápením.