Původně jsem chtěl napsat poslední kapitolu svého ne- trendy vyprávění z loňské mini dovolené z Terstu. Chtěl jsem prověřit svou paměť, zda si i přes mocné přílivy dalších zážitků dokáži vzpomenout. Vždyť víte vy vůbec na kolika výletech a mini dovolených jsem za uplynulý rok byl? Víte kolik jsem během posledních tři sta šedesát pět dní snědl řízků, viděl filmů, západů slunce, hořících ohňů, lidských tváří a kvetoucích růží? Víte vy vůbec kolik jsem měl za posledních dvanáct měsíců orgasmů? Copak si ještě, já, násoska vyždímaná, dokáži vzpomenout na střípky zážitků staré jeden rok a poskládat z nich mozaiku? A nejen to. Bez použití fotek a zápisků se znovu ponořit do pocitu, do odstínu života, který mnou tehdy lomcoval? Kým jsem tehdy byl? Člověkem, ovšem. Jakým ale? Pulsujícím a toužícím? Neodolatelným slunečným Bohem? Kam se poděl tehdejší svátek mé duše, rozezpívaný středomořským světlem, nesmírností moře a vzduchem, který čvachtal potencí? Je tam stále, v té krvavé huspenině zvané mozek, zakapslovaný mezi receptory jako motýlí kukla, čekající na povel k probuzení? Ovšem, je tam přece všechno. Všechny vjemy, pocity, všechno co jsme v našem životě viděli, slyšeli a cítili, ano i na vašem hardwaru si můžete najít svůj porod a zmáčknout ENTER.

Ale tak daleko přece nechce nikdo z nás zajít. Bizarních varietních vystoupení a jízd ve strašidelném parku přece máme v obyčejném životě dost a dost. Sakra, vždyť vzpomenout si na své bláhové já před rokem bude fuška! Znovu budu muset dlouhé minuty tiše sedět a soustředit se, trpělivě prstíčkem dolovat vzpomínku za vzpomínkou, jen abych něco flusnul na papír. Budu to psát několik hodin a vy to pak přelítnete za pět minut, pak si uprdete, řeknete „no, jo, no“ a otevřete si pivo. Já vím, dělám to i pro své obohacení z dávných pocitů, ale dnes se mi prostě nechce. Našel jsem řešení. Mám pro vás jinou žumpu vzpomínek. Probíral jsem své dvacet let staré zápisky a najednou to mlasklo jako když plácnete po prdeli Josefinu Mutzenbacher. Jako by do sebe všechno zapadlo, před očima rudý úsvit a kolem solaru plexis náhlý teplíčko, jako rauš z kvalitní ledové vodky pomalu stoupající krví do mozku. Řekl jsem si: „to je ale náhodička, todlencto Konstatine, ty vodníku jeden na slunci vysušenej, tohle se přece k tématu vzpomínání docela hodí. Přestože jsem byl tenkrát opravdovej hladovej bastard není ten text zas tak špatný. Jen ho trošku otesám, vybrousím a přilakuji čerstvým nátěrem čtyřicetiletého mozku, když dovolíte, vašnosto. O Terstu a slunečných radovánkách oblažujících – alespoň na několik okamžiků – naše srdíčka, až příště.

Slyšte, slyšte, vážené panstvo, vážené dámy, ctiihodní potkani, ušlechtilé břízky v podzimním hávu i vy, hejna medůz, vznášející se tak nepochopitelně v mořských hlubinách, poslouchejte vzpomínání usmrkance Konstantina, výtvor čtyřiadvacetiletého mozku, již tehdy prolezlého červi a vhodného leda tak k výrobě kvasu a vypálení kořalky silné jako dech Země. Léta Páně 2001

Začnu asi takhle. Musela to být jedna z posledních teplých nocí toho léta, kdy spermie mého otce uzavřela slouvu o mém zplození s vajíčkem mé matky. Byla horká srpnová noc roku sedmdesát šest, vzduchem poletovalo chmýří jako zbytky Husákových vlasů a celý přírodní svět sršel nadšením nedbaje ideologií, vše sálalo láskou a touhou bez ohledu na příslušnost k davu. Toho večera se mí rodiče jen tak poflakovali po městě, měli konečně volný den po několika tvrdých směnách v karvinské putyce. Matka, štíhlá divoženka s kaštanovými vlasy roznášela celý den na pivnici krýgly s pivem horníků a odrážela útoky divokých, nadržených samců. Otec byl vrchním , měl jedno oko skleněné, i tak však měl všechno pod palcem, kasíroval a kasíroval, mezitím chlastal pivo a špekuloval koho přeřízne. Z nějakého důvodu padla volba na mou matku. Do dnes nechápu co ty dvě, naprosto rozdílné lidské bytosti, k sobě přitáhlo. Otec s chlapeckou tváří, knírkem a kučeravými vlasy a zjemnělým, trochu nemotorným chováním, které se jen těžce obrušovalo a hnětlo špinavou hospodskou dřinou. Matka s charismatickými slovanskými rysy a proříznutou hubou, plovoucí v drsných hospodských vodách jako ryba ve vodě. Toužím věřit, že za tím byl chlast. Jen tak si vysvětluji, že jsem byl počat právě já a nikdo jiný. Toho večera se jen tak poflakovali po městě, občas do sebe hodili hlt Ostravského kahanu a pak, když teplý vánek rozmařile roztancovával záclony v ložnici, na to vlítli.

Černá hříva matky se leskla ve svitu měsíce nebo spíše v modravých záblescích televizoru, fotr funěl a snažil se nemyslet na to co dělá, ne, nechtěl se přece udělat tak brzy, chtěl udělat dojem..ale co naplat, plné koule a křehká nervová soustava udělala své. Vše se zmítalo v živočišném tanci, těla nedotčená deodoranty voněla naturálně a upřímně a když se pod chlapeckým knírkem mého budoucího otce objevil škleb připomínající kreslenou grotesku bylo hotovo. Můj život právě získal prvotní podobu. Neuvěřitelné se stalo skutkem. Zrodil jsem se z nepochopitelného nic Zárodek nečeho strašného byl vytvořen z opilé, nezralé vášně, lektvar byl umíchán, osud předurčen. Ne, nebudu se zde nimrat, co všechno se odehrávalo v děloze. Takhle tvrdou kávu byste nemuseli zkousnout. Jen si někdy ve snových okamžicích mezi spánkem a bděním promítnu z buněk do vědomí jakýsi záblesk oceánského blaha. Halucinační snění? Vznáším se v tekutině ve stavu beztíže a vyvíjející se nervovou soustavou vnímám neznámý svět odkud jsem připlul, tedy prázdnotu, kosmické blaho, sladké nebytí. Ale možná jsem mezi dvěma životy jen na malou chvilku, trvající několik stovek let uvíznul posmrtném bardu, kde jsem byl tvarován, trestán a odměňován, tvrdě hodnocen. To všechno, abych si našel zrovna tyhle rodiče, zrovna tohle početí, zrovna tuto pravdivou halucinaci skutečného života? Vznáším se v děloze, ponořen ve svých spekulacích o blaženosti, když tu najednou bum, prásk, ratatata, ke mně pronikají jakési okolnosti, podivné vjemy, které jsem donucen vnímat. Co to kurva..? Pohyby, zvuky, emoce mé mladé matky. Až jednou do mého bezmocného tělíčka vpluje skrz krevní oběh matky tajemný elixír. Alkohol. Jo, čoveče, to je vono, to je to pravý, ořechový! Ale počkej panáčku, to jsou přeci stále jenom dohady, nakolik užívání chlastu během těhotenství ovlivňuje náš budoucí vztah k alhokolu. Prenatálního života raději necháme být. Nevíme do jakých halucinačních hlubin by nás jeho výzkum dovedl. Samá krev, sliz, výkaly a potom, při prvním porodních stazích, hrůzyplný děs, agónie, šok. Ne, pryč z lůna, daleko od toho šíleného prazačátku našeho života. Zpět k pravdivým halucinacím skutečného života. Skutečného Bytí, v němž prožíváme každý nádech a výdech jako velkou oslavu a každé ráno jako znovuzrození a každý kontakt se jsoucnem tohoto světa jako zázrak. „Co to tu dřistěš, ty pieruňě jedyn, jutro musim zas do roboty a každy diň pjyňť piv bo jynači bych z tego zgupnul.“ říkáte si spolu se mnou. Racionálně. Jako dospělí lidé. Avšak skutečně – jsem kým jsem po všechny okamžiky proudícího času? Hltám bohatství světa beze strachu, že budu přistižen sám sebou, svou věčně spekulující myslí, jenž nám jen málokdy dovolí se zcela uvolnit? Sedím teď opravdu já a jenom já na židli v kuchyni a hledím na fialové bramboříky a za okna, kde velkými vločkami sníh pokrývá naši zemi, hledím na všechny předměty v pokoji tak známé a tolikrát spatřené, hledím na ně jako bych je viděl poprvé, hledím opravdu na vše jako kdyby byl svět zrovna stvořen? Je ráno a trosky ranních snů stále visí na věšáku mé racionální mysli jako staré, rozpadající se šaty. A blednou a blednou a v jejich dohasínajících mlhavých záblescích vyciťuji něco pravdivého. Něco o mé duši, která ukrytá mezi trámy pravdivých halucinací „skutečného života“, čeká na svůj velký okamžik. „pojď pičo,“ chce se mi na ni zařvat. „tak pojď, pičo, leť sokole!“

Takhle nějak si představuji své početí. Bylo to snad poetické? je snad každá minuta našeho života částí symfonie, jež má již od začátku svou ucelenou formu, rytmus, začátek a konec? Možná je to spíše jazzová improvizace. Ptám se zcela prostě a s pokorou – je, kurva, náš život předurčen již ve chvíli početí, nebo snad máme možnost volby. Jo, tohle mi teď se čtyřmi křížky na ocasu opravdu občas vrtá hlavou. Erich Fromm se domnívá, že člověk je na základě sestavy chromozomů počat již jako značně vymezená bytost. Samozřejmě, další život a okolnosti naši prvotní konstituci tvaruje dle příznivých nebo deformuje při tíživých a složitých okolnostech života. A další otázka se nabízí – nejsou tyto podmínky a okolnosti našeho životy již také předurčeny? Eduard Tomáš nám však dává naději, když říká, že jestliže se pozvedneme k vyššímu Já, nebudou mít síly utvářející náš nynější život dle neúprosného karmického zákona sílu náš život dále stahovat dramatických a nepříjemných zážitků. Můžeme být tedy „zbaveni svého osudu?“, a omilostněni ze všech předchozích činů kráčet životem jako opravdu svobodné bytosti?

Když jsem se na jaře narodil, nevěděl jsem nic. Křičel jsem a jediná má touha byla vrátit se do blaženého, chráněného (ne vždycky) prostředí matčina lůna. Zakrvácený chuchvaleček zamžoural do prostoru. Tak tady mám strávit svůj život? A kolikátý už proboha!? Stále nic nevím. Stále křičím. Stále toužím po nebeském rauši. Ale mám pocit, že jsem svému životu na stopě víc než kdykoliv předtím. Čenichám a kroužím stepí příčin a následků ve velkých kruzích. Choulím se po nocích v brlohu a táži se sám sebe zda jsem ve svém životě využil všech svých schopností a jednal beze strachu. Nebo jsem svůj „běh života“ omezil neurotickou skořápkou, nepropustným oblečkem, jež se na mém křehkém tělíčku usadil již v raném dětství. Nasadil jsem kazajku ega sám a dobrovolně. A mohl bych snad existovat bez ní, čistý, přirozený, intuitivní, šťastný a svobodný? A může být sebeanalýza skrz vzpomínky léčivá?

Narodil jsem se o měsíc dříve. Byl to pro mou osmiměsíční dušičku(či snad starou a hříšnou?) opravdu šokující, když jsem se poprvé nadechnul v tom podivném a nepřátelském prostředí. Vzpomenout si tak na okamžik, kdy jse se poprvé dotknul matčiných prsou! Zřejmě se mi to moc nelíbilo, protože už po několika týdnech jsem se odmítal nechat kojit. Bylo to asi příšerný sát z těla jinýho člověka nějaký blivajz. Zato dnes by sála a sála, potvora jedna nenažraná, kdesi v útrobách svinutá zmije neukojitelná.

Na okamžik svého příchodu na svět si nedokáži vzpomenout, občas ale prolítne mými sny jako kometa pocit neurčitelného, nepojmenovatelného blaha a hrůzy současně, pocit nepochopitelného začátku či konce, pocit přesahující čas i prostor. Trvá ještě několik málo okamžiků po probuzení. Potom se vytratí, zanikne, odplazí se zpět do neviditelné skrýše vědomí, číhající na další příhodný okamžik. Je to jakýsi archetypální pocit z doby, kdy mé vědomí nebylo ještě vyvinuté? Je to vzpomínka na zrození nebo na smrt, je to nepochopitelný stav duše na rozhraní světů?

Už se vám někdy zdálo, že jste zemřeli? Mně naposledy jako ditěti. Nevím jestli mi bylo deset, osm či dvanáct, nedokáži příliš rozlišovat mezi vzpomínkami z těchto období. Zvláštní. Tak důležité období přechodu z dětství do období puberty a dospívání a mně splývá v mlhavých obrysech. Kdy se udál ten přerod a z housenky se vyklubal motýl? Kdo mi při mně tehdy stál? Z lidí nikdo, z andělských bytostí snad celý zástup. Zdálo se mi, že mně někdo zastřelil. překvapivě, z ničeho nic vytáhnul pistoli a napálil mi to rovnou do břicha. Na ten pocit nikdy nezapomenu. Ve snu jsem si uvědomil, ostře a pronikavě, svou smrt, svůj konec života jako lidské bytosti, ukončení existence. Nekonečná hrůza se pomalu začala mísit s pocitem nadpozemského blaha. Trvalo to snad jen pár setin vteřiny, na ten pocit však nikdy nezapomenu. Ucítil jsem tehdy jak chutná smrt? Nebo jsou to jen přeludy mysli na nekonečné pouti vesmírem? Agónie zrození v jistém stavu vědomí splývá s agónií smrti, je to poselství hřejivé a nadějné nebo děsivé, v prožité jistotě, že jednoho dne zemřeme? Ať děláme co děláme, taj je: „Mors certa, hora incerta!“

Jak daleko sahá moje paměť? V mozku je, jak již bylo řečeno, uloženo vše od narození, ale zdá s, že první vzpomínky můžeme vydolovat z doby vznikání slovní zásoby a vytváření abstraktního světa lidské řeči. Začal jsem si utvářet svět z jednotlivých slov, z jazyka, náhle zanikalo nepojmenovatelné a věci i jevy okolního světa začaly vystupovat z mlhavé buničiny dětského „království nebeského“. Svět dostával obrysy, kulisy mého života se začaly formovat ve formace, toužící utvářet mé křehké a nezralé „já“. Pomalu ale jistě se kolem mně začaly objevovat první cihly mých pozdějších vzorců myšlení, emočních systémů a nebo vnitřní hodnotové soustavy. Pomalu se kolem mne zvedala zeď mé „osobnosti.“ Jaká je tedy má nejrannější vzpomínka? Jaká je má nejpravdivější halucinace mého dětství?

Jsou vánoce. Mám na sobě flanelové pyžámko s medvídkama a ležím v ložnici svých rodičů, nemocný, možná v horečkách poslouchám hlasy linoucí se z obýváku smíchané se zvukem televize. Vím, že všichni jsou mi na blízku. Přesto se cítím opuštěný. Sám. Pod stromeček jsem dostal velkého plyšového medvěda. Když ho přede mnou vytáhli, začal jsem hned brečet, byl strašidelný se svou velkou hnědou hlavou a vlajícíma ušima, větší než já. Pak zmizel, možná to byl jen přízrak. Jako celé mé ranné dětství. Je neuvěřitelné, že jsem to tehdy byl stále já a jen já, stále ten stejný boroček, jako dnes, s tělíčkem již stokrát obměnněným v tvořivém tanci buněk, avšak se stále stejným mozkem. S tím stejným duchem. Dnes už se plyšových medvědů nebojím. Svá strašidla si však stále hýčkám, ukrytá v neviditelných komnatách mých navýsost soukromých abstraktních světů.

A znovu v pyžámku. A znovu nemocný, třesoucí se zimnicí v horečce na gauči v obýváku. Tata sedí v křesle, v televizi hraje film s Elvisem Presleyem. Potím se a potím a tata něco říká a Elvis něco říká, střílí se a jezdí na koni. Na chvíli usnu a když se probudím, mám pyžámko úplně propocené, dalo by se na mně ždímat. Elvis zmizel a tata mně zvedá a pomáhá mi s převlíkáním. Jaké blaho bylo vklouznout do suchého a voňavého pyžámka, na chvíli vyzvobozený z horečnatého blouznění a pojídající angreštový kompot rovnou ze sklenice. Nežznovu usnu pomyslím na mamu, kde vlastně je a kdy přijde, pak mi před očima vyvstane obraz Elvise oblečeného jako kovboje a obestře mně příjemný pocit, přeji si, abych byl ráno zdravý, nic jiného už nechci, je to tak příjemné ležet v pyžámku pod peřinou a nemít horečku, co je ten Elvis vlastně zač a jestlipak byl i on někdy nemocný?

Ve svém raném mládí jsem byl často nemocen. Pyžámkové blues malého boročka nebralo konce. Jako neduživé, nedonošené dítě jsem se rád důvěrně seznamoval s každým bacilem, který prošel okolo. Všechny ty hrozivé obličeje dospělých, jejich smrdutý dech a dunivé hlasy to znovu a znovu opakovaly: „Divej se na něgo, ten je chuďutky, jezus maria, boroček jedyn..“ Jenom babi Hana se na mně mlčky dívala a hladila po hlavě tak dlouho než jsem usnul. Nic neříkala jen u mně byla celou svou existencí, voněla prastarým světem, vlídností, něčím opravdovým, co nejde pojmenovat. Zemřela, když mi bylo devět. Lehla si do své velké dřevěné postele a už nevstala. Bylo jí osmdesát pět let, zbytky bílých vlasů zčesaných dozadu, vrásčitá tvář s blankytnými, stále jiskřivýma očima na mně, boročka, hleděla ve své smrtelné agónii a šeptala: „Filipku..Filipku..uč se..“ Čekal jsem jestli ještě něco neřekne, ale ona se mně jen spustila zrak a zadívala se do prázdna. Vždyť se učím každý den ve škole, pomyslel jsem si a její poselství jsem pustil z hlavy. Až když jsem se později vracel domů ze svých děsivých šichet v hospodách, zanechávaje za sebou krvavé šlápoty, namočený v lihu a se staženým žaludkem ze stresu, vzpomněl jsem si na ta slova. Pozdě. Život přišel dřív než jsem ho čekal a ve své nemilosrdné krutosti mi uštědřil pár dobře mířených ran na solar plexus. Samozřejmě, životní útrapy číhají stejně na dělníky jako na akademiky, ale přece jen si myslím, že život – ve své prazákladní podstatě – je příjemnější bez bezduché dřiny, kterou vykonáváme jen a jen pro obživu. Bylo snad v posledních slovech mé prababiny jakési napomenutí Prozřetelnosti? A byla snad v jeho neuposlechnutí ona neodvratitelná síla osudu, který se valí vpřed nedbaje ničeho jen mocných karmických impulsů? Who Knows? Jsem zde a znovu pátrám po kořenech svých dnešních existencí.

Znáte ten příběh o vysloužilém číšníkovi, notorikovi, zkrabatělém jako ploštice a zalezlém v putyce na předměstí? Všechny jeho tužby, přání a sny již dávno odvál čas, mládí a životní energii spláchly miliardy světských požitků, sympatická tvář se stáhla masky s nateklými tvářemi a zapadlýma očima bez výrazu. Ale! |Z těch kdysi tak jisřivých očí tut atam vyšlehne záblesk života jako plmínek ze skomírajícího ohně. Pravda, většinou po sklence tvrdého alkoholu, ale nemylte se, alkoholik vyhaslá již napodobenina svého dřívějšího já má stejnou, ne li, větší šanci na vykoupení jako běžný, spořádaným aúspěšným životem smrdící občan. Výčepák – darebák k smrti unavený a prázdný je připraven přijmout svátost. V úmorné službě bližním svým, opilcům a negramotům, dosahuje spásy, když ve tvářích hostů rozpoznává své předky, promlouvají k němu skrz dávná pokolení, z dřívějších životů, promlouvajjí k němu ústy prarodičů, kterým tenkrát nerozuměl. Poznává je všechny v záblescích uvědomění, v okamžicích oslnivé prázdnoty a zárove|ň jednoty se vším a se všemi. Je to notorik tělem i duší, rozervaný bojovník s vnitřními běsy a až teprve na sklonku života v zatuchlém kutlochu, v jedové chýši smutku a zapomnění, mu dochází smysl celého toho cirkusu. Ve tvářích, hlasech, gestech všech těch pošuků si vybavuje celý svůj život, dokonce je mu dovoleno vstoupit i za brány běžného vnímání – v mikrozáblescích deja vu odhaluje nádherné i děsuplné bohatství svého nitra. Vše splývá v jedno. Hlas zedníka Rudy se stává konejšivým pohlazením jeho mrtvého dědečka, tvář dívky exploduje v představách lásky, kterou nikdy nezažil. V každém dalším okamžiku odhaluje další a další střípky své dávno mrtvé přenídhery duše. POslední šnyt si dává v sobotu večer. Hospoda hučí zvukem souznění. Utrápená individualita se ztrácí v hlasech a tvářích, které stejně jako on nikdy neexistovali. Vždy byla jen nekonečná blaženost prostupující jsko hustá pivní pěna celý vesmír. Tolik z námětu na další nesmrtelnou povídku. Teď už znovu dále k malému nemocnému boročkovi, kjehož individuality se teprve tvoří. Životní pouť plná radosti i bolesti jako předpokladu touhy po vykoupení jakýmkoliv možným způsobem.

Všechno to začalo horečkou. Všechny mé pravdivé halucinace začaly horečkou. Ano, ve svém raném mládí jsem byl často nemocen, jako by ze mne všechny ty nemoci chtěli vytřást neduživou dušičku ještě dříve než se vydá pouť opravdového života a nechá se dobrovolně omotat ostnatým drátem chorobných návyků a vrhne se do omamné náruče Máje. Počůrával jsem se, měl jsem hlísty, neštovice, hnisavý zánět očí, bolestivé angíny a střevní katary. Vystřídali se na mně všechny bacily z blízkých stratosfér i z nejhlubších roklí vesmíru. Ve vysokých horečkách mne navštěvovaly cizí entity, jež mou křehkou, do všech astrálních směrů otevřenou mysl naplňovaly neznámým děsem. Pokud uvěříme, že je v naší hlavě uloženo vše od počátků věků až po závěrečnou apokalypsu můžeme se ocitnout na hranici prudkého srázu, za kterým končí zdravý rozum. Ale koho by kurva dnes, kdy se potácíme od kolébky ke hrobu zbaveni víry v cosi co nás přesahuje, zajímal zdravý rozum. Zlatý medailonek pokrytý rzí a pohozený v bahně materiálních prožitků a sloužící již jen jako memento naší ubohosti? Ne, my vagabundi lásky a dharmoví tuláci přece milujeme vyšinutost jako prostředek, schopný nás alespoň na chvíli převézt na druhou stranu. Do říše nehmotných sfér, odkud jsme přišli a kam si to po závěrečném, hnilobném prdu znovu zamíříme, vy chuje, že je to tak? Ano, naše buněčná paměť sahá až k velkému třesku, obsahuje lidské dějiny utrpení, strasti, vítězství, radosti, osvícení..To vše žije v hlubinách mozku skrytým životem, jen občas v pavučině běžného vědomí uvízne hvězdný prach. Možná v podobě dětských snů odkrývající neznámé krajiny, možná v horečnatých halucinacích, ve kterých jsem vstupoval do jiných rozměrů a dotýkal se božských dlaní. Ano, myslím, že má celoživotní touha po jiných, nadsmyslových zážitcích má (kromě jiných, prenatálních a karmických příčin) kořeny také v dětském blouznění, jež často doprovázelo mé nemoci předškolního věku.

Vzpomínám si, jak za mnou, hubeným boročkem v pyžámku, běhali po panelákovém bytě vyděšení prarodiče. Pro jejich normalizovaný rozum to musel být strašný pohled. Vše v jejich životech bylo uspořádáno jako v novinových článcích, vše se šinulo vpřed uspávacím Husákovým tempem. Od konce války nezažili žádná dramata, žádné výstřednosti, až tu a tam na několik brutálních opilostí svých bližních život klokotal poklidně jako ovar na plotně zahaloval každodenní skutečnosti malátným, živočišným odérem, kde jediné duchovno dosud matně zářící a odolávající surovému materialismu budovatelské epochy byl sádrový Kristus na kříži visící v kuchyni nad dveřmi jako memento zašlých, zastaralých časů. Když babina umřela a vyklízeli jsme byt jednou z věcí, kterou nikdo nechtěl a zároveň ji nikdo nechtěl vyhodit byl právě ten kříž. „Ty Filip, co s tym Jezuskem?“ ptala se mně matka jako bych byl v rodině jediný kdo převezme neviditelné poselství minulosti, „Mum go vytěpat, či si ho vezmeš?“ Po několika letech strávených v papírové krabici ve všemožných sklepích a na půdách jsem ho nedávno vybalil. Jednu nohu měl uraženou a přilepenou neuměle zpět. Přibitý na kříži, s polámanou nohou teď visí v mé pracovně. Občas na něj zkoumavě pohlédnu a hned odvrátím zrak. Tvé ztvárnění mám raději v živé podobě Pane, z rozpřaženými pažemi a horoucím srdcem. Babina s dědou za mnou tedy zděšeně pobíhají, s nemohoucím výrazem se snaží mi pomoct vtáhnout mně zpět z mých vnitřních horečnatých světů do všední skutečnosti útulného panelákového bytečku dva plus jedna. „Co je ti, co se děje, co tam vidíš, před čím utíkáš?“ zoufale se mně ptají. „Tam“ ukazoval jsem bledým prstíkem do prázdného prostoru, „Tam, něco je“ ukazoval jsem na zdi ozdobené tapetami „Tam“ třásl jsem se nesmírnou hrůzou, protože „tam“, opravdu něco bylo.

Ze všech stran se na ne valily ohromné, nekonečné, neznámé prostory, vtahovaly mne do pulsujících sfér vnitřních buněčných toků, proplouvaly mnou ve vlnách nepravděpodobných tvarů, roztahovaly mně do vesmírných šířek a muchlali do zrnka písku, svou nesmírnou skutečností mně děsily k smrti. A tak jsem zmateně pobíhal v pyžámku po bytě a plakal. Řval jsem hrůzou nejen z vidin, jež se zdály skutečnější a významnější než hmotný svět, ale také z vystrašených tváří svých prarodičů. Děsil jsem se dvojnásob, jednak mnou zmítaly vidiny jakýchsi hrůzných procesů, lomcovaly mnou jako s loutkou až má dětská, ještě nedozrálá osobnost mizela kdesi v prázdnotě intergalaktických procesů, a zároveň jsem měl obrovský strach z toho, že mou, ano jedině mou a mou vinou, mým prohřeškem, vstávají na hlavě vlasy dospělým lidem. Těm velkým bytostem. kteří vždycky všechno věděli a nikdy neměli strach. Tak jsem plul uzavřen ve skafandru své duše, zcela bez naděje na návrat, zcela poddán drastickému pocitu neuchopitelnosti zážitku jsem cestoval buněčnou krajinou vlastního těla, nehmotným prostorem pulsujících obrazců jsem rozmělněn na bublající lávu skutečnosti nahlédnul do laboratoře, kde vzniká život a kde je jsoucno pouze jsoucnem ve své prvotní podobě. Dnes věřím, že stavy, způsobené mou dětskou horečkou, byly stavy podobné mystickému vytržení nebo změnám vědomí po požití psychedelických látek. Tehdy to byly mé první pravdivé halucinace. Odešly zhruba v době kdy se můj život přiblížil konci předškolního věku. Pamatovat si je budu pravděpodobně až do konce svého vědomí.

Jasan, mávneme nad tím rukou. Vždyť to byly jen halucinace jednoho neduživého boročka. Může to znít zvláštně, ale byla to jedna z nejpravdivějších věcí, co jsem kdy zažil. Jako první orgasmus, první láska, první bolest, kolik opravdovosti v životě nám vlastně zbývá? Já vím, v mládí, v té vyšlehané smetaně radosti bylo opravdové, tak opravdové všechno, od prvních slunečných paprsků dne přes vůni vzduchu až po podivuhodné noční sny, odnášející nás do čarokrásných krajin, jež naše pozemské oči nikdy nespatřily. Pamatujete? A co jsou vlastně halucinace? Vidíme něco co není skutečné? Je to jen chorobná představa nemocného mozku, chyby v programu, divoký záblesk poblázněných neuronových spojů? Může být. Nebo nás prazvláštní a neuchopitelný nehmotný svět stále obklopuje, neslyšně kolem nás proplouvají astrální světy andělské a démonické, valí se kolem nás atomové výbuchy tvořivých procesů vesmíru, zatímco my si vesele vykračujeme do práce budovat lepší, bohatší svět? Dle mého názoru existuje několik typů halucinací. Mé, základní, hrubé rozdělení ne akademika, hrubiána a věčného onana dělí halucinace do dvou kategorií. První kategorii nazývám halucinace vnitřního ponoru. Jsou způsobeny většinou vysokou horečkou, vlivem psychedelických látek nebo různými meditačními technikami. Dotyčný zde vplouvá do hlubších, běžnému vědomí se zcela vymykajících sfér. Jsou to však skutečnosti existující, odhalující se jen při průchodu „branami vědomí“. Druhou kategorii tvoří halucinace fantasijní. Projevují se u chorobných stavů mozku při deliriu tremens, při požití durmanu nebo při vážných duševních poruchách. Dotyčný před sebou vidí živé objekty a věci, které nevychází z ničeho co skutečně jest, můžeme vidět a slyšet známé i neznámé lidi, zvířata, z neživých předmětů se mohou stávat rostliny nebo dokonce osoby, které poznáváme. Ale nakonec, když uznáme první kategorii a její „vyšší“ pravdivost dokládáme tím, že existují neviditelné světy. O kolik je tedy druhá kategorie halucinací nepravější než ta první? A byl jsem tím malým boročkem tehdy opravdu já a znovu jen já? A který prášek zvolit červený nebo modrý? Jsem vesmírné těleso volně pohybující se prostorem nebo ochablá kůže, tancující ve nekonečné kaskádě nervových impulsů? A nezapomněl jsem na kategorii třetí, tedy na pravdivé halucinace, ve kterých se většina z nás zmítá po celý život tvora žeroucího, kopulujícího a rozumně se tvářícího?

Tak vidíte, ze vzpomínek jsme se dostali až k blábolům o halucinacích. Ach Pane na Nebi! vzpomenout si tak na všechny své dětské halucinace, počínaje těmi, ve kterých jsme viděli místo hraček zavěšených nad postýlkou něco zcela jiného, daleko nepravděpodobnějšího.. Co si například myslíte o UFO? Správně tušíte, není to návštěva z jiné planety v blikajícím talíři na vaší zahradě, ale invaze z jiné úrovně reality, zjevující se tu a tam v myslích různých magorů. Kdysi byly halucinace záležitostí stařešinů kmene, šamanů. Skrz vidění získávali vše potřebné pro ostatní členy společnosti, věděli kdy zplodit dítě, kdy zasít nebo sklidit, zabít, vyvolat válku. Duchovní světy byly také navštěvovány východními i západními světci. Kvůli jejich vizím se tvořila velká náboženství, trvající až do dnešních dob a existující dnes spíše jakousi setrvačností, obřadním modlářstvím a emočním zvykem než vnitřní, horoucí vírou v nadsmyslový svět, podpořený opravdovým zážitkem, tedy vizí!

Dnes máme televizi. Je to skvělý jak do sebe vše zapadá. Tele – vize. Kterak dále pokračuje ochrnutí našich duchovních schopností a vize, jež jsme v dávných dobách mohli pozorovat ve svých hlavách mizí v syrovém, chladném i horoucím hmotném světě jsou nahrazovány mediem, silnějším než všechna náboženství světa. Tedy, prozatím to tak vypadá. Je to neuvěřitelné, ještě teď v jednadvacátém století sedíme s matkou večer v kuchyni, mlčky kouříme a díváme se na bednu. Přenášíme své vědomí do jiných prostorů, cestujeme po celém světě, prožíváme lásku svého života, dobrodružství, násilí, kurva vše! co v obyčejném životě tak chybí. Je jedno (pro vyznavače internetu) zda se jedná o programy komerčních stanic nebo o Netflix, zkrátka když žhavíme své mozky u nadupaných seriálů dneška jsme na tom stejně jako naši rodiče u Ordinace. Stále se potácíme v kruhu. Zaháníme samotu. Přesvědčujeme se o svém Bytí. Přece jsme nebo ne? A cítíme se radostně a jsme sklíčení a ano, my přece doopravdy existujeme a prdíme do tmy našich nocí a skrz obrazy vysílané z tele – vize tvoříme naši vizi objektivního světa, tu nejpravdivější halucinaci všech věků.

Křesťanství změnilo náš svět. Alkohol změnil náš svět. Televize změnila náš svět. Uvěřili jsme ji více než pradávným halucinacím své duše. Ocitli jsme se v pasti svých vlastních představ. Kopíruje televize naše životy nebo naše životy kopírují televizi? Když sám sebe kopnu do koulí uvidím před očima tisíc rudých ďáblíků nebo se jen prachsprostě pobliju? A kdy se konečně odvážím naladit na binge watching svých dětských představ a radostného prožívání dávnověku života, kdy byly věci uvnitř mně daleko skutečnější než všechny ty tváře, hlasy a bakelitové zdi našich domovů?

Ale víte co, vy chuje? Raději si dám Neurol a pustím si televizi než tady dále blábolit. Dávné obrazy a hlasy mých minulostí zahalím přítomností, tu a tam mlhavě připomínající skutečnost. Odlesky pravdivých halucinací přemaluji sytou barvou měšťanského komfortu, kde je vše blyštivě krásné, roztomilé a k pomilování, avšak jaksi prázdné, jalové. Bez Ducha. Nastavím si na chytrých hodinkách průvodce správným dýcháním a budu zírat, zírat. Zírat, dokud mi krvavé bělmo očí nepřekryje šelestivá temnota a nepropadnu se do jámy zapomnění. A zítra znovu – ráno vzpomínat kým jsem a kým jsem byl a kým bych chtěl být a večer na vše znovu zapomínat. Odpálím tenhle text, otravný jako bzukot komára pod křídly noci a s úlevných vzdechem odložím své těžkopádné, po sametových pocitech toužící Bytí, do náruče naší úctyhodné, komfortní a tele- vizní neexistence, kde je naší jedinou útěchou bezesný spánek, střeva obalená tukem a otupená, trýznivě se radující mysl. Domluvil jsem howgh.