Věčná je jenom změna. Hérakleitos

Snad již bylo řečeno vše, ale stejně jako se říční voda stále vlévá do moře, stále stejná a přitom jiná, je to stejně i s proudem vědomí, se slovy, s myšlenkami, jež jsou stejné jako před tisícem let, ale přesto nové, vyvíjející se, transformující čas i prostor, aby v neúnavných salvách blahosklonně se opakujících rytmů tvořily skutečnost stejně krásnou jako bolestivou.  A proto, miláčkové, pro vás chrlím stále nová a přitom prastará slova a  myšlenky o překypujícím štěstí i o smutcích, jež započali v okamžiku, kdy jsem spatřil světlo světa a moje vědomí se rozsvítilo jako 1000 wattová žárovka.

Je horké léto, v našem kamenném městě praská vzduch sálavou energií slunečného dynama, proniká do kostí, hluboko do nervů, vhání krev do přirození, šeptá do uší o naději, jako převeliký kus kovu, zavěšeného v nebeském vzduchoprázdnu, řinčí bláznivou touhou explodovat.

Je léto a žhnoucí energie Země vhání do všech svých dítek touhu explodovat a potvrdit tak svou existenci, touhu řvát z plna hrdla, napínat svaly, smát se až k zbláznění, milovat se do morku kostí, touhu rozkvést jako lilie a odhalit světu celou svou radost, krásnou, jemnou a křehkou jako okvětní plátek nádherné květiny.

Třeba jako ten řev rorýsů vynořující se z horkého ticha letní oblohy a pronikající bolestivou a zároveň slasti plnou zvukovou injekcí do celého těla, do nervových vláken jemných a křehkých, rozdrážděných naší nekonečnou a úmornou snahou cítit se stále lépe a lépe, ten štěbetavý nářek malých čiperných ptáčků atakujících zčistajasna bleskurychlým útokem naše smysly a odeznívající s krutou a nelítostnou ozvěnou, jež se rozléhá v nesmírnosti oblohy a zanechá ve stydké buničině duše zaseknuté krvavé drápky pomíjivosti. 

To snad i my zde na světě hlučně zazníme ve svých životech, v krátkém ohlušujícím staccatu myšlenek a pocitů se v hrozivě krátkém okamžiku země znovu vytratíme do nicoty, do bezčasí, snad do nehmotného světa příčin a následků, kde budeme celé aeony věků hodnotit své činy a myšlenky a těšit se na své další vtělení? Nebo vyvaneme do věčné blaženosti a budeme svým dechem řídit cykly celého universa?

Rorýsi…moji přátelé a strážci červencové oblohy…jakoby se hlučně chechtali a řvali na nás z oblohy – žiješ teď teď teď teď a první štěbetavé teď je od toho posledního oddělené jen několik vteřin, hejno rorýsů prolétne letním nebem rychle a zběsile jako naše životy touhle planetou plnou masek lidí, s vypoulenýma očima od smutku, neblahého pocitu z toho, že nedokáží zastavit čas ani neutuchající letní zábavou ani hořkou chutí piva ani orgastickými záškuby v podbřišku ani vizí cesty na jih ani předstíraným smíchem, hraničícím se zoufalstvím..leda že by snad…povstal nový člověk, oblečen jen ve velbloudí kůži procházel by rozpáleným městem a pojídal by kobylky a med divokých včel a pil vodu z Vltavy a zářil by jako milion sluncí a vždy,  když by se usmál uhnízdil by se nám v duši jásavý zvuk života podobný skřehotání ptáků v horké nicotě letního dne, uhnízdil by se vám v srdci jako sálavé  blažené jasné teplo tetelících se malých ptáčků a již nikdy by vás neopustil, ne zpropadeně, nikdy, povídám nikdy by nedovolil vyvanout v kruté ozvěně pomíjivosti..teď teď teď…jsem člověkem a navždy a věčně chci prožívat blaženost a zázrak života. No, dobře..no..ale Duch je odhodlán, ale tělo slabé…

Proč bych se vlastně nemohl alespoň na chvíli vtělit do rorýse a prožívat většinu svého života ve vzduchu, poháněn nepochopitelnou energií a obalen peřím, chvějivé tělíčko, visící z oblohy a vydávající ječivý pískot, vysmívající se těm ubohým dvounohým tvorům, plahočícím se dole na zemi a shánějící prostředky pro svou obživu a nejen to, dokonce pro svoje mrzké potěšení, pro kratochvíli, rozmar, umělohmotnou touhu neduše, pro ten chvilkový pocit cítit se svobodně a extaticky jako rorýs letící v ohlušujících proudech na letní obloze. Jsem fascinován jejich akty nočního odpočinku, kdy vylétnou kilometr nad zem, aby tiše kroužili v polospánkovém deliriu až do svítání…a za rozbřesku se znovu střemhlav vrhali dolů, živit se vším, co jim Hospodin připravil a ječet radostí jako smyslů zbavení na všechno a na všechny.

„Říkám vám, nemějte starost o svůj život ani o své tělo – co budete jíst a co si oblečete. Život je přece víc než jídlo a tělo víc než oblečení. Podívejte se na nebeské ptáky. Nesejí ani nežnou, nemají spíže ani stodoly, ale Bůh je živí. O kolik větší cenu máte vy než ptáci! Copak si někdo z vás samými starostmi prodlouží život o jediný den? Když nemůžete ani to nejmenší, proč se staráte o to ostatní? Matouš 6:25

Dobře tedy, vše pěkně popořádku. Nejdříve si projdeme svým mrzkým lidským stádiem, naplníme svou mysl slabostmi, necháme pod kůží pulsovat bolestivý vřed nízké přirozenosti, projdeme se stezkou poklesků a morálního bahna, jež nám stále zůstává na šosech kabátu, i přes všechno naše pokrytectví a alibismus, se kterým se snažíme vysmát se vlastnímu svědomí hned, když se nám zakousne do krční tepny.

Zatím jsme jen mrzkým bahnem, roztřeseným životem, čekajícím na sekeru, která ukončí to trapné a zbytečné klokotání mysli zvané život. Želé těla rozžhavené měděnou cívkou duše do rozpadající se rosolovité hmoty, prskající všemi směry horké a smradlavé piliny usedlo na lavici obžalovaných. Jsem kusem kvasu žebrajícím o milost, podléhající pokušení, slavící tu a tam vykoupení z těžkopádnosti těla slastí a mlhavě tušící kdesi v budoucnosti příslib nadsmyslové blaženosti, jež mi byla odňata zrozením se do materiálního světa příčin a následků. Kukurukukú!