Je toho hodně, co říci o městě, které vás nechytne na první pohled, které je trochu omšelé, ale s přízračnou patinou, vznášející se ve vzduchu chvíli jako laciný odér kurtizány a za letmý okamžik zase jako drahocenná vůně bohyně.

Chvíli je vám skoro až  odpudivá, když ji sledujete zpovzdálí, válející se jen v negližé, v záplavě laciných  tretek a křiklavých barev.

S údivem si prohlížíte její bezvadné údy s hebkou pletí až najednou ustrnete, když odhalí úsměj s chybějícím zubem, či snad své okouzlující ohanbí.

Stejně vám to nedá a s neodbytným chtíčem toužíte zbavit ji všeho tajemství. Strhnout poslední cíp látky, halící kypré, sněhobílé tělo Afrodity.

Až se to nakonec stane. Zamilujete se. Po několika vášnivých setkáních s vínem v krvi, cítíte, jako byste byli blízko její duši. Jako barbaři ze severu vnikáte do antické pravlasti, jež ač zahalena vší tíhou a ospalostí osmanského světa, přece jen ve své pravé podstatě září nebeskou modří.

Jako měl Lawrence Durell svou Alexandrii, a Hem svou Paříž, stejně si hýčkám své Atény, transformované skrz smysly a vědomí. Je to má chiméra, kterou miluji a zároveň nenávidím, kterou chci opustit a zároveň s ní zůstat na věky. Je to žena, vonící po ibišku a chladné nepřístupnosti moře, je to má velká láska, jež může být naplněná pouze tak, že ji přijmete úplně celou. Se vším dobrým i zlým. S tělem pochroumaným křiklavostí orientu,  s duší, tak neproniknutelnou, tak záhadně se ztrácející v poryvech sladkého vánku.

Je toho hodně, co říct o Aténách. Město na konci Evropy, zapomenuté v hluku a špíně, kde se mísí kapitalismus s komunismem, nevzhledná zákoutí s nejvyšší estetikou, blankytné moře se smaragdovými horami na severu, vyprahlé pustiny s energií, tryskající ze samotného nitra země…

Při vzpomínce na město mi v uších zní zpěvná řečtina, jazyk starý celá tisíciletí. Obzvlášť slovo Saghapo, s magickým ghhh, něžně se rozeznívající v hrdle a  vibrující kůží.  Tajemně znějící řečtinou mne vrací do pradávných dob mé duše, kdy jsem byl svobodný a nesmrtelný. Saghapo, jako pocit, že i já jsem vyvolený, saghapo jako jemné chvění, saghapo jako podvodní vír mohutného prdu Neptuna, jako tesaný mramor antických paláců, jako sladký polibek ve večerním přílivu.

První kontakt s městem, jež se před vámi jako hetéra kroutí v omamných křečích není vždy snadný. Trvá to dny, týdny a někdy i roky, než vám do ouško zašeptá své nakřáplé vyznání lásky. Než i vy přestanete klást odpor a necháte se svést. 

Potom už je to stejný jako u všech vášnivých vztahů. 

Chcete ji znovu a znovu. Ospalou po ránu a vlající ve větru vedle dórských sloupů. Polehávající na mořském břehu. Zanedbanou v nočních ulicích. A ráno znovu zářivou jako čerstvě utržený květ.

Je toho hodně, co toho říci o všech městech, která jsme za celý život navštívili. Je toho hodně, co říci o Aténách.

S městem se vždy setkávám jako se starou milenkou. Opustím ji v nejvyšší zamilovanosti, na vrcholu vášně a znovu se s ní  setkám po několika letech, zcela neomaleně zazvoním u jejích dveří a čekám, jestli se mi vrhne do náruče. Protože jsem přece neodolatelný. Ale není to tak. Na začátku to drhne, jak už to bývá. Oba jsme se změnili. Stydíme se vzájemných doteků, polibky jsou rozvážné, chladné, vypočítavé. Zprvu nasáváme vůni toho druhého, pozorujeme jeho gesta, výrazy tváře, posloucháme jeho hlas, potom se letmo dotkneme jednou, podruhé až to najednou zajiskří a vy zjistíte, že ležíte úplně nahý v náručí ženy, schoulený jako nemluvně, s vypoulenýma očima a slinou pod spodním rtem.

S městem se setkávám  posledních třicet let v návštěvách, opakujících se vždy po několika letech asi po dvacáté. Přesto je to vždy zcela nový pocit. Protože do stejné řeky dvakrát nevstoupíš, protože nejsi nikdy tou stejnou bytostí, protože vše plyne a mění se. Nakonec, po několika objetích jsme znovu v bodu nula. Znovu ve stejném vytržení mysli, znovu v mládí své duše.

Co vlastně znamená cestovat? Chceme vzrušení, změnu, vytržení ze všednosti? Všechno? Chceme pohnout figurou své osobnosti. Soustavou svých ustálených zvyků a myšlenek, na vzdálené pole, kde můžeme najít ticho a mír, kde do nás v přílivech klidu připlouvá rovnováha, svěžest a sebejistota. Chceme se hodit do klidu? Nebo naopak toužíme vyjít ze své komfortní zóny? Utíkáme před každodenní realitou? Chceme skrz jiná teritoria poznávat odlehlé kontinenty vlastní duše?

Jako instantní cestovatel a dovolenkový požitkář mám nízké cíle. Hodit se do klidu. Nechci si to jen U – Ž – Í – T, jako návštěvu lunaparku, v reji roztodivných zážitků a v přepychových smyslových požitcích. Ne, přátelé. Chci se přece seřídit, promazat všechna bolavá místa spojů mezi rozumem a duší, nasoukat se s blaženým pocitem do svého astrálního těla a napojit dychtivý lalok svého srdce na prazdroj vší Energie. 

Když přistáváte a hledíte dolů, zdá se vám, že pod vámi leží horoucí bílá obluda pohlcující miliony řeckých duší a rozlézající se od pobřeží Atticy až k okolním horám jako betonové mnohozvíře.

Začínám zlehka. V klidné i rušné čtvrti Ilioupoly, daleko od centra. Ve čtvrti plné příkrých kopců a liduprázdných uliček se starými domy s téměř vekovskými předzahrádkami s pomerančovníky a oleandry, ve čtvrti kdysi výstavních avenue, širokých a hlučných tříd, ve čtvrti, ve které je z každého nároží skrz obrysy domů vidět  horský masiv Imythos, strážící celou čtvrť svou mohutností, jako šedý obr s nepatrnými tečkami zakrslých borovic.

Stejně jako v celých Aténách tak i zde v Ilioupoli má citlivý cestovatel i pozorný požitkář nebo také jen zhýčkaný turista na dosah zvláštní kontrast hlučného velkoměsta a venkova. Pro mne jsou Athény několikamilionovou vesnicí s hlučnými a pulsujícími vředy moderního světa v podobě rušných tříd, obchodních čtvrtí, vládních budov, přepychovým i nudným pobřežím, s obrovským přístavem a samozřejmě – s mramorovými šutry roztroušenými po centru města jako připomínka toho, že stejný vzduch zde nasávali a po stejné zemi chodili a na stejné moře a stejné hory se dívali vysoce kulturní a civilizovaní lidé před několika tisíci lety. To je přece úchvatné.

 Ale zpět k tomu kontrastu. Třeba jen tady v Ilioupoly. Ráno se jdu proběhnout. Zapadlou a tichou ulicí, kolem předzahrádek s okrasnými keři a stromy běžím nahoru skrz rušné ulice stoupající k hoře Imythos, potom znovu do spleti stejně vypadajících uliček mezi starými domy, před kterýma na zahrádce klimbá stařík a kočka ve stínu olivovníku mezi okrasnými keři, teď na začátku června divoce kvetoucích. Vyběhnu k pátému kruhovému objezdu od našeho apartmánu nahoru směrem k horám a občas vzhlédnu skrz domy k přibližující se hoře, prostor se otevírá, obr je stále blíž a blíž. Město se líně, pomalu a s grácií Řecku vlastní, probouzí. Zastavím se v malé kavárně na jedné z avenue. Skvělá, silná káva prohlubuje všechny pocity, nádechy jsou hlubší, vzduch je prosycen tím zvláštním pachem, ve kterém se mísí rušné velkoměsto a Středozemí, se svou zemitostí, blízkostí moře a se sluncem, jež rozpaluje každičký atom a vy se každým uvědomělým nádechem dostáváte stále blíž a antické prapodstatě všeho, co vás obklopuje. Když se zcela zklidníme a utišíme, můžeme i my, toxikomani zážitků, pocítit sršení étéru, vybuchující v helénském slunci, v němž se zrodila i zhynula dávná velkolepá civilizace. Vedle mne u vysokého stolečku sedí dvě dívky. Každá zvlášť. Obě mají štíhlé, protáhlé obličeje a tmavé vlasy. Sluneční brýle a dlouhé prsty s přírodními nehty, kterými si balí cigaretu a pak pokuřují u ranní kávy, mlčky sledují oblaky kouře, ranní provoz aut na avenue a procházející lidi. I tyhle dvě dívky jsou si v hloubi svých myslí kouzla, ukrytého v ranním attickém vzduchu.

V bakaliku – tedy v obchůdku s delikatesami ze všech koutů Řecka – si za příjemného zvuku řečtiny nakupuji snídani, na kterou jsem se tolik těšil. Na kterou se vždycky tolik těším  i přesto, že si ji mohu dopřát i doma, tak si ji nejvíce vychutnám zde na tomhle epesním vzduchu, načechraném tisíceletou historií. Kupuji pepón – zelený meloun, vonící jako med, tahini – zemitou pastu ze sezamových semínek, ovčí sýr Graviera a krétské ovesné suchary pečené v peci, ve které plápolá oheň. 

Úzkou uličkou, rozpálený kávou, nákupem, sluneční čerstvostí probouzejícího se města, co přede mnou leží a zívá jako žena po vášnivé noci, sbíhám dolů směrem k náměstí Venizelou, fotím si sochy partyzánů na kruhových objezdech, v ruce pevně svírám tašku se snídaní a každou chvilku se otočím a sleduji zmenšující se hřeben Imythosu. Nořím se dolů, do srdce Ilioupoly. Je sobota. Ulice jsou poloprázdné, většina Athéňanů je pryč. Tedy těch, co na to mají. Je před námi prodloužený víkend, v pondělí jsou Letnice, v pravoslavném a vírou prosyceném Řecku státní svátek. Seslání Ducha Svatého na apoštoly. Mluvení jazyky. Prorokování. Oslavné chóry na Boha. To nás ale bohužel nečeká. Ještě ne. A kdy, kdy, Pane?

Míjím kočky odpočívající ve stínu na zápražích domů, jež díky své ledabylé upravenosti tolik připomínají venkov. Vše pokrývá orientální prach. Jako by kdysi přepychový svět konzumního západního světa začal na několika místech pelichat. Skrz díry na jeho lesklém povrchu vyčuhuje cosi starého, divokého, a zároveň vznešeného, cosi byzantského, s pevným duchovním základem, jež se nedá skrýt žádnou vymožeností moderní civilizace.

Vidím to cosi vylézat z děr rozbitých chodníků, z neupravených zákoutí hned vedle mondénních tříd, vidím to na tvářích starých Athéňanů, jako by to byla poslední generace lidí, toužící po přímém kontaktu s lidmi a která stále nic netuší o sdílení zážitků kdesi ve virtuálních sférách.

Jsem na začátku. Koketuji s řeckou duší, seznamuji se s její vůní, gesty, hlasem. Občas se jí jen letmo dotknu, snad abych ucítil oboustranné vzrušení bez potřeby vrcholného uspokojení. Připravuji se na splynutí. To musí přijít.

Ranní třepot srdečních chlopní v Ilioupoly ve mne je očekáváním. Nyní jsem připraven. Na pomalé ale nezvratné opouštění svých ustálených nervových šklebů. Na pahorku Akropole, na náměstí Omonia, ve starobylé čtvrti Petrálonas a konečně u Egejského moře v přístavu Pireus. Jsem připraven skrz řecký vzduch překonat odloučenost od světa. Jsem připraven vpustit do krevního oběhu nehmotný a neviditelný odraz bláznivého světa řecké megapole. Jeho odkaz, jenž v srdcích opravdových cestovatelů dokáže zasít pocity prastaré kultivovanosti a který i přes svou mnohdy křiklavou až drzou vyzývavost dokáže i v člověku moderní, přetechnizované doby, rozsvítit bludičku lidskosti, pulsující při kontaktu se zemí, sluncem, mořem, městem a masou lidí, kteří tenhle blázinec obývají, dýchají, žerou, milují se a nenávidí.

Je toho hodně, co ještě zbývá říct o Athénách. Je několik miliard pohledů na tohle město. Tenhle je můj. Ale teď už také váš, holomci zparchantělý zážitky a focením, ukájením smyslů a jinými úniky od sebe samých, jsme na jedné lodi jménem Země a v každé vteřině máme jedinečnou šanci prohlédnout skrz začouzený skla vnímání, proškrtit se až prapodstatě všeho hmotného, zahlédnout blankyt nebes, jenž je jen a jen v nás protože když budeme cestovat s klapkami na očích nalazeni na naši stále roztěkanou mysl toužící po dalších direktech na solar plexus a neschopný se utišit a jen nasávat ten vajb tak budeme stejný jako starozákonní obluda požírajíc sebe sama od ocasu. Až zmizíme, ztratíme se v zemi, ve vzduchu v moři a zbude po nás jenom lehký nádech pšouku ze všech zvířat a rostlin co jsme za celý svůj život zkonzumovali, ze všech citových vzrušení a orgasmů, ze všech agónií, u kterých jsme byli vším, jen ne sami sebou. Poslouchejte vše, jen ne hlaholení své mysli, utište se a skrz kulisy všech míst, co jste navštívili zahlédnete jejich historii, slávu i úpadek, všechny jejich generace, vlající éterem jako hedvábný šátek, i věčnost, skrývající se na mořském břehu jako mušle zanesená pískem. Říkám Saghapo a tím slovem odhaluji sebe i vás. Ať už chcete nebo ne.