Po dlouhé době se vydávám za uměním, pokochat se krásou, ne nechci studovat jména či letopočty či zdlouhavé popisy uměleckých děl – to mne jako diletanta – nejen v umění – unavuje a odvádí od přímého kontaktu s podstatou, číhající v každém obrazu nebo soše. Jen když se oprostím – alespoň do té míry do jaké je to vůbec možné – od rozumu, je mi dovoleno na okamžik spatřit briliant ukrytý v zázraku tvorby. Chci vidět jen iracionální krásu, ale existuje snad i nějaká jiná?

Pokud dokáži vnímat umění bez rušivé práce rozumu může – jaká to paráda – odhalit krása výtvarných děl ve mně samotném, v té samozvané buničině, v kuse kvasu, obdařeném snad něčím jako duchem, může odkrýt utajované kousky nových pocitů. Něco jako když zíráte v mlhavém ránu na strom zbarvený říjnovým běsněním do sytých barev, je v tom něco, kurva, co nás přesahuje.

Samotný Anežský klášter, to místo samo o sobě bez galerie, jen s holými kamennými zdmi, má koule, tedy slušně řečeno je magické, člověk má pocit jako by z něj odpadlo vše nadbytečné, když vejde do jeho chladných síní. Pomyslný balvan tíhy existence, všechno přebytečné svinstvo povinností, všechno, co jsme kdy učinili a co všechno ještě učinit musíme, tedy chceme, vše čím potvrzujeme svou existenci sami sobě a hlavně všem okolo – podívejte kluci a holky, to jsem já a jsem skvělý. Jak zpívá starej dobrej Frankie: „Im so cute..you motherfuckers!“

Zde v klášteře jsme v neutrální zóně, všichni bubáci zůstali za jeho zdmi, všechny rozumem vybájené úzkosti dřepí na patníku ve Stínadlech, pokuřují a brousí si drápky..

Nevím nic o historii kláštera, teď však nejsem připraven přijímat žádné seriózní informace, je sobota, oslnivý říjen v plném proudu, sytý a čerstvý vzduch je naplněn očekáváním, snad i nadějí – nemyslím ten pocit, že vše skončí dobře ale takové jemné vnitřní šimrání, že to má cenu. Co? Přece všechno přece vy marnotratníci.

Všechny ty sochy a obrazy si chci, tedy musím, v těch šedesáti minutách, které jsem si dnes vyhradil na kochání se uměním, na jemně hmotnou masturbaci nervů, prohlédnout jako nepopsaný list, zkusit si uvědomovat pouze prvotní dojem z uměleckého díla nezastřený a nedevalvovaný seriózní racionalitou, jež se poslední dobou začíná plést i do věcí, do kterých ji nic není.

V jedné hodině nemilosrdně proudícího času se budu bezcílně potulovat po výstavních prostorech Anežského kláštera, hltat očima, oslepený říjnovým sluncem, díla stará osm set let, jako svatý vagabund se slámou čouhající z bot, z kůží zdrsněnou studeným větrem a rozedřenou od ostružiní, z pachem kouře v nemytých vlasech budu zírat do vzdálených končin vlastní mysli. Stačí když je jenom v dálce spatřím vzdálený břeh Afriky nebo ostrov v Indickém oceánu. I bez toho abych se dotknul bosou nohou neznámých břehů, ve mne zůstane po celý den hřejivý pocit naplnění, jiný než po dobrém steaku, jiný než po sportu nebo sexu, jiný než po skleničce šampaňského – i když v tomhle je alkohol velmi přívětivý, ve správné míře a v určitých momentech v nás může probudit pocity, jež máme při pohledu na krásná umělecká díla – zkrátka jiný než po většině smyslových potěšeních.

Jako laik a neználek, opojený vlastní sebestředností, nedokáži posoudit kvalitu uměleckých děl, neznám historické souvislosti, jen tak se potácím vlastním světem myšlenek a pocitů, nesnažím se určovat jejich směr, jako emocionální fajnšmekr se nechávám oblažovat vším, o čem si má duše myslí (není to protimluv?), že mě povznáší.

Vše je teď nové, den voní novotou a podzim je ve svém zklidňujícím chladu a rozmanitostí barev schopný ba dokonce odhodlaný se dotknout v nás těch nejniternějších pocitů. Co na tom, že to můžeme popsat jenom jako “ to je krásné…viď, ty barvy, to slunce, to je nádhera..”

A protože si to jako nezasvěcený a instantní poživač umění mohu dovolit, pouštím si do sluchátek hudbu, která mne bude při prohlídce středověkého umění provázet. Jako hladový vlk se vrhám po stopě krvácející oběti do bohatých lovišť galerie, připraven hltavě spořádat všechna duchovní sousta ležící podél stezky, ohlodat je až na kost a ani hyenám nic nenechat.

Snad trochu kacířská metoda jak si užít všechny ty madony s dítětem všechny ty tváře obdařené nadpozemským světlem všechnu tu magii a velkolepost středověku, kdy cosi neviditelného silného intenzivního a nadpřirozeného procházelo lidskou myslí a jejich srdci. Odkaz novozákonního křesťanství musel být tehdy ještě velmi živý, něco posvátného muselo pronikat jednáním a myšlením tehdejších vládců a umělců. Všech lidí. Kam se to světlo ztratilo? Je tady stále?

Nořím se s moderní hudbou v mozku do prastarého světa tajemství a svatosti a zdá se, že tu a tam, v díře mezi vteřinami, v okamžiku mezi tóny se mi na chvíli podaří zmáčknout poštěváček času a prostoru a já se najednou ocitnu v stavu mysli, v jakém byl umělec, když přikládal štětec k plátnu. Přemýšlím o tom, jestli v sobě měl také to světlo, jenž září ze všech obrazů, byl prodchnut něčím posvátným nebo to byl zhýralec a vagabund ,který si nechal zaplatit za svou řemeslnou zručnost od tehdejšího mocipána a mistrně a podle tehdejších vzorů na plátně vyobrazil své představy jaký výraz tváře by mohli mít lidé po seslání Svatého Ducha.

Album Radiohead OK Computer jsem slyšel poprvé před dvaceti lety, také byl podzim, možná zima, stromy už neměli listí. Jako dospívající outsider jsem se tenkrát procházel prázdnými a chladnými ulicemi města a poslouchal všechny ty zvláštní zvuky a melodiě vyvolávající snad zádumčivost nebo melancholii, ale zároveň pocity hlubší, rozmanitější a bohatší než je třeba prostá krása letního dne. Jako podzim, chmurný a skličující, zároveň však krásný a tajemný. 

Jako všechny ty sochy madon s dítětem, trpitelské tváře, plné naděje, plné lásky, kurva, ty tváře na obrazech jako by říkaly – “je to v pořádku chlapče, vše je v absolutním pořádku ty nezbedníku, nadechni se, na chvíli zadrž dech a taky to na mikrosekundu ucítíš, nažer se našeho světla, ať ti to vydrží alespoň pár hodin a nezoufej si kašpárku jsme tady stále s tebou”

Jo. Musím říct, že to umění fakt dává, neboli nakládá neboli dává pocit, že jste naživu více než předtím. Celý den vše kolem mne a ve mně dělá tralala.

Potom je noc. A znovu ráno. A svaté tváře madon a apoštolů se pomalu ztrácejí v mlhovině příštích dnů.