Listopadovej šum svistu mi do kvelbu přihrál dalšího krasavce, z toho nikdy nekončícího zástupu smutnejch klaunů prolezlejch chlastem, touhou a nadějí, parchantů, co se vláčí životem zaplněni až po okraj svý prastarý duše smrdutejma vzpomínkama, nafedrovaný až po uši harampádím i klenoty, dalšího zkurvenýho maniaka, ze kterého stříká bolest, smrt a taky věčná krása jako sperma z krví napumpovanýho tykadla páně Rosenbergova, dalšího sebevražednýho recidivistu, schopnýho se za necelou hodinu ožrat na sračky, přitom našlapovat u nálevního pultu zlehka, po špičkách svých unavenejch tlap jako hladovej vlk, který se třese nedočkavostí na maso a na krev, třese se na šlachy a vnitřnosti, co zaplní dusivou prázdnotu všedních dní a znovu a znovu se opakujícího rytmu spánku a bdění. Ratata!

Podzimní pochmurný a taky všeslibující bílé světlo studeného nebe mi do mého království blaženosti a zapomnění seslalo dalšího svatýho notorika, schopnýho se vylejt jako dragoun za necelých šedesát minut a vyvrhnout na ten zpropadenej mramorovej nálevní pult celý obsah svý životem zanícený duše, odkvétající v břidlicový šedi stále stejnejch dní, pomalu ale jistě vedoucí k velký a oslavný smrti, po který už nebude nic jenom smrdutá černočerná tma plná řevu a ďábelskýho syčení, nekonečný delirium tremens a očistec jak od Císaře Pána.

Když Jardu zahlédnu za výlohou jak mžourá svýma blankytně modrýma melancholickýma očkama do mého království chlastu – kvelbu s instantní blažeností – v duchu už ho vidím jak se u pultu potácí nametenej jak žok a po tom svým zlovolným bleděmodrým očku pozoruje, kdy do krámku vtrhne jeho jestřábí žena s rudými vlasy, co ho na každým kroku hlídá a střeží jeho blaho, protože ví, že je to starej ožrala a nemá pražádnou klapku.

Jarda se zjeví ve dveřích jako sám démon alkohol vždy přibližně jednou za dva měsíce s jasným záměrem se vylejt jak to hovado. Rychle a zběsile. Vždycky je to přes den, když má ženu v práci. Jarda má neskutečnej tah na branku a jde za svým cílem s tvrdohlavou neústupností bejka, běsnícího z červenýho šátku v podobě vytoužený opičky.  I když je zpočátku jako fakt rozpačitej a na prvního panáka se jen tak kouká, zálibně ho pozoruje a zkoumá ho se soustředěným výrazem pět deset patnáct minut jako by se rozmejšlel, jestli ta sprostá, hnusná a a ni zrníčko naděje nedávající ožíračka za to stojí. Nakonec obejme skleničku s tenkou stopkou a kalíškem ve tvaru tulipánu masitou mývalí prackou, porostlou rezavými chloupky, přivře očka a v ukázkovým záklonu do sebe pošle čerta, který odpálí rozbušku nezvladatelné touhy se sundat, vykropit jako zvíře.

“to občas musíš víš trochu jako narušit ten stereotyp…jinak by ti z toho hráblo.”

Jarda ví jak ten stereotyp pěkně rozjebat, hezky po staru, žádný píčoviny kolem, je tady jasný start i cíl, a ten výkon mezi tím? To už je kurva náš úděl, úděl všech barmanů a cvokařů – naslouchat, přikyvovat, nenápadně nadhazovat témata, kousat se do rtů, zhluboka dejchat a snažit se nemyslet na všechnu tu marnost, zoufale hledat a nacházet a znovu ztrácet v tom obnaženým kusu svalu jiskřičky naděje a čekat. A čekat. A čekat až ze sebe obviněný vyloučí všechen hnis a vymačká si svý astrální jebáky. Až se konečně udělá a odkráčí do jiných úrovní reality. Do skrýší ke starejm indiánskejm náčelníkům, natáhnout se na bizoní kůže a u ohně prospat celý věky, ve snu se stát znovu lidskou bytostí a v tom oslavným mystickým znovuzrození konečně splynout se svou utrápenou duší.

Chvíli jen tak postává u pultu jako by přišel na přátelský pokec. Odloží si balíček na pult a začne nezávazně o počasí a že je z Krkonoš, proto je otužilý a má na sobě jenom kraťasy.

“tak se máš Jarouši? dlouhos tady nebyl, ty vole!” zazubím se na něj a vlastně jsem rád, že ho vidím, ten živoucí totem všech alkoholovejch vizí, zmrzačenej život v celý svý kráse, nafedrovanýho samce, co ví jak zakroutit krkem existenční prázdnotě.

“Teď byly ty svátky, to jsme byli na chalupě zase” Jarda na mně skoro nepostřehnutelně kývne a pohledem ukáže na výstavku lahví s kořalkou jako by mne vyzýval. Nereaguji a zůstávám chladným, čekám až si o ten zkurvenej chlast řekne sám.

“jak ňáký svátky, vždyť byl ten přece sedmnáctej listopad, Jardo, revoluce, tys nebyl na Václaváku, nebo co?”trochu do něj dloubnu. Vím, že je to starej cynik, ale takovej jaksi opravdovej, není v něm přetvářky ani co by se za nehet starýho havíře vešlo fakt vole. Všechny svý životní názory má vydřený krví, marinovaný v ohnivý vodě a ošlehnutý závanem smradu z prasečích chlívků, kde se již Pištík a spol šišatých kol nemůžou dočkat až se dostanou k moci a srazí k zemi všechny ty čuráky akademiky, co vládnou teď. A potom znovu padnout, jen už proboha nikdy nerejt držkou zemi..

“ale dej mně pokoj, ty vole, já už ani na zprávy nekoukám, jak vždycky vidím toho černýho s tou Borhyovou ty vole on vypráví o nějaký bouračce a směje se u toho, tohle už vážně není pro mně, je mi šedesát dva, já už se na ty jejich píčoviny můžu zhluboka vysrat,” zamrká ne mně a trochu se usměje, “ já ty svátky mám spojený většinou s narozeninami víš,  sedmnáctýho měla narozeniny ségra, já si fakt pamatuju jenom troje narozeniny, no a potom kamarád ten je osmýho března to je emdéžet že jo, no a ten můj dobrej kamarád z lyžování Zdeněk, ten byl jednadvacátýho srpna, taky už to má za sebou člověče, rakovina žaludku, tři roky jsem s ním umíral, no a..” na chvíli toho chlapce z Jilemnice přestanu poslouchat, v tý mý vypitý palici se zničehonic vyrojí nějakej divnej myšlenkovej pochod, tak koukám na Jardu jak otvírá svý tenký rty a fakt zvláštní zášlehy vědomí mně vrací ke všem těm mrtvejm, který jsem znal osobně, jejich hlasy i těsto bílého těla, ze kterýho vycházel ten odér živočišnýho chtění, znovu přemejšlím kam se poděla ta jejich vůně  a to jejich chtění, může něco kosmickýho opravdu vyvanout, ztratit se jako pára nad hrncem, ve kterým se vaří ovar, ve kterým se převaluje prasečí morda s lebkou a zubama, co vznikly z ničeho, kurva, může snad něco vzniknout z ničeho, přemýšlím si do němého otevírání Jaroušovy mordy, to je vole jako kdyby plameny šlehaly jen tak z ničeho to je jako by tady můj brach a soudruh z mokrý čtvrti tady snad byl jen jako nějakej přelud nebo pulsující kus kvasu co se jednoho dne rozpadne v prach včetně jeho zběsilých myšlenek všechno to vyvane v podzimním nebo v podzemním šumu všech svistů.

Jarda taky vždycky naváže na nějakej ten svůj vnitřní monolog, jako kdyby pokračoval v rozhovoru, který jsme začali před hodinou, jako by od jeho poslední návštěvy, kdy jsme ho museli tahat nalitýho jak necky domů, neuplynulo šedesát dní, ale jedna hodina. Jedna hodina. Zkurvenejch šedesát minut. Zkurvená minuta, vteřina, zkurvenej čas. Těším se na ten okamžik, kdy se celej život smrskne na jednu vteřinu a v gejzíru vzpomínek se vytratí do jinejch stratosfér, kde už na tu mou černou duši bude čekat celej sbor vesmírnejch lidiček s pohrabáči a s bičem z kůže tyranosaura.

“tak nalej mi panáka..jednoho.”, odváží se nakonec vyřknout nad sebou ortel a vstoupit do jámy lvové.

“seš si jistej?” zeptám se ho pro jistotu, protože vím, že minule si pro něj přišla jeho žena s červenými vlasy a ponižujícím způsobem si ho odvedla. Jako školáka. Jen tak tam stála a čekala. Jarda, měkkej jako dvakrát vystříkanej kokot muže v krizi středního věku, se klátil u baru a nevěděl jestli hrát drsňáka nebo poslušně srazit paty, zaplatit a jít.   

“tak co půjdeš, nebo co” ta mrcha se mu smála do ksichtu a čekala, trpělivě jako had.

“jo, jo, počkej, musím dopít” žvatlal Jaroušek a pokoušel se vzít do ruky prázdnýho panáka. Nepovedlu se mu to.

Pak jsem dostal vynadáno i já, když mi ta dobrá žena, prodlužující Jaroušovu životní agónii, přišla oznámit, že našla doma ještě placku ferneta a že Jarda bere antidepresiva a nesmí chlastat a kolik jsem mu toho nalil. Kolik tady toho vypil, víte on je Jarda nemocnej, on nemůže vůbec pít, říká mi vyčítavě a já mám z toho jejího pohledu trochu špatný svědomí, skoro jako bych dýloval piko někde na dětským hřišti nebo něco podobnýho, ale pak si říkám do prdele já přece nemůžu za to, že lidi chlastaj nebo jo? Nebo se snad podívaj na ten můj blbej ksicht a dostanou chuť se vožrat?

No takže se ho ptám Jarouši jseš si jistej?

“hele já když se rozhodnu, že si dám, tak si dám, podívej já vím, že ta moje je trochu přísná, ale já jsem rád že ji mám, víš co kdybych chtěl tak si támhle”, ukáže rukou přes malý náměstíčko s tou krásnou velkou majestátní lípou našim kurva národním stromem, k činžovnímu domu s koloniálem, “mohl koupit placatku, rozumíš, rovnou ji tam vytroubit a no a co a byl bych pěkně nachcanej. To víš že jo z placatky bych byl nafedrovanej jako prase,  ale to není ono, víš, já jsem rád, že si tady s tebou můžu pokecat, vždyť já už skoro vůbec nechlastám.”

“já vím” chlácholím ho měkkým hlasem a do tulipánové sklenice naléjvám jantarově zbarvenou tekutinu,”jednou za čas je potřeba se trochu odreagovat.”

“no právě.” Jarda si rozepne bundu a já se připravuji na celý zástup mrtvých, budou z něj padat ledabyle jako když fasádník flusne na dlažební kostky chodníku v našem krásným starým městě hnusnýho zelenýho kemra, skazky o jeho mrtvejch kamarádech z něj budou padat jaksi mimochodem, během vyprávění o tom jak sportoval nebo jak chlastal najednou odbočí, vyskočí z rytmu jako nějakej experimentální jazzman a vydá ze svý ponurý trubky další úmrtní oznámení.

Připravuji se na hřejivý zvuk jeho hlasu, znějící tak česky, tak zpěvně. tak melodicky, hlasu, který bude ze začátku živý a pružný a po třetím a čtvrtým panáku zvláční, zpomalí až nakonec vyvane do nesrozumitelnýho mumlání. Do blábolení indiánskýho šamana, co vzývá všechny svý mrtvý předky a zve je na hostinu, na pořádnou pijatyku, při které poteče proudem zkvašená medvědí moč a sladký nektar indiánských žen načichlý kouřem svatých bylin a bizoního trusu bude stékat po hnědých štíhlých zpocených stehnech.

“já jsem dost impulzivní člověk víš”, říká a skotačivě a s radostí školáka skáče z příběhu do příběhu, z tématu do tématu, stačí jen naznačit směr, říct jedno slovo a už spustí jako by měl v rukávu tisíc trumfů a hrál partii o svůj život, stačí jen když řeknu, že chlast je svině a už vytáhne osudy ztroskotanců, co se uchlastali, stačí když řeknu, že se celý svět řítí do prdele a už smečuje smrtícím forhendem, “víš, tenhle svět se mi nelíbí, nelíbí, nelíbí, nelíbí, ne..ne, ne. ne.” Ještě chvíli kroutí hlavou, než se odhodlá pokračovat, “ já, jako když jsem sportoval, já jsem jezdil na běžkách víš, závodně, tak jsem měl padesát kamarádů, no pár jich už umřelo, ale to je jedno, a teď když se nad tím zamyslím, tak jich mám…” chvíli usilovně přemýšlí, “dva.”

“hele já už na všechny seru, do hospody už nechodím, tam jsou všichni chytrý jak rádio.. já ti něco povím…”

Ale to trochu předbíhám. Ke konci a ve spárech úplný ožralosti blábolí Jarda pátý přes devátý, v urputné snaze se vymáčknout, vycákat se do prázdnoty světa ještě před tím než se vzbudí z příšernou kocovinou a otěže jeho života bude znovu mít v rukou zažitá rutina stárnoucího muže, dědečka a rentiéra.

Teď je ale ještě krásně čerstvej a svěží jako bejk vypuštěnej z ohrady, jo chtěl by nabrat na rohy celý svět a trochu s ním zatřást. Zadívám se mu do obličeje. Je to opravdu hroznej ksicht a kdybych ho neznal a nevěděl jak něžná duše se za tou maskou zlostnýho zkurvysyna zkrývá, tak bych ho taktně a s jemnou povýšeností ze svýho alkoholovýho království co nejdříve vypoklonkoval. Fakt. Protože, něco vám povím a nekecám, dívat se hodinu na tenhle ksicht je opravdu mučivá zkušenost je to jako by vám až do morku kostí pronikal ten hnusnej chladnej listopadovej šum svistu bez špetky naděje na lepší zítřky, jako by vám někdo oznámil, že je šlus, že jste skončil, že prostě budete v týhle díře sloužit až do skonání světa, nafedrovanej až po uši chlastem a tichým zoufalstvím, že budete už na furt pobodanej od neštěstí druhejch obsluhovat všechny ty nadržené samce, čuráky a čubky, smrdící potem a ušmudlanou snahou o chvilkové vykoupení, že se budete vláčet spolu s celým zástupem živejch mrtvol pod jantarovou oblohou až k vysokýmu srázu, kde snad odhodlaným skokem ukončíte to svý trápení jako ty vepři, do kterejch Ježíš poslal zlý démony.

Jardova palice, kterou si dnes chce vylejt, samotná jeho hlava sedící na masitým krku jako busta minotaura na mramorovým podstavci je klenotem. Jen ta jeho držka, kůže na ksichtu a na lysým temeni hlavy, jen ta jeho lebka jako prázdná nádoba, bez všech těch něžnejch a citlivejch myšlenek, je výstavním kusem, kterej by se jako vycpaná trofej se skleněnejma očima hodil do lovecký síně každýho gentlemana, zajímajícího se o roztodivnosti živočišné říše, každýho rozmařilýho šlechtice, sbírajícího obrázky sloních mužů, každýho zpropadenýho dandyho, hrbícího se každou noc nad hnusnými texty prokletýho markýze.

Tučná hlava boxera, jehož morda je poničena drtivým útokem nepřátelskýho světa; v šedesátým druhém kole svýho života se sice ještě stále drží na nohou, koulí očima a klátí se ze strany na stranu, ale je jen otázkou času kdy ho neočekávaneej levej hák smete navždycky k zemi. Buldočí tvář s malejma, překvapivě nádherně konvalinkově zbarvenejma očima, kulatej, slovanskej nos zdevalvovanej časem a neštovicemi jako u antický sochy, vybledlý věčným sluncem; vysoký, lesklý čelo, nenásilně navazující na holou lebku. Pod bradou lalok, který by byl jistě pochoutkou, upečenej jen se solí a kmínem. Ne, Jarda není tlustý, jen jako by mu byl do ksichtu vmáčknut kus býčí odhodlanosti, trochu tuku z divočáka a hroší zběsilosti. Nejhorší je ale to jeho zlověstný levý očko, to jeho magický vočičko, mžourající pod zborceným obočím, jehož klenba byla posunuta nějakým strašným úrazem o centimetr a půl níž.  Nebýt toho oka, mohl by Jarda vypadat jako další zchátralej dědek, s tváří vypasenou blahobytem, jako další z těch chlapáků, který maj to štěstí, že jsou ještě vůbec naživu, že dejchaj a můžou se ještě čas od času klátit vožralý z kořalky u nálevního pultu, ale to vočičko, když na vás zamžourá, prolétne vám celou kostrou chladivá meluzína, vteřinová podzimní plískanice se prožene vašimi útroby jako by vám děda mráz strčil do řiti svou berlu mrazilku až po svý ledový ruský koule.

“víš já jsem měl ten úraz, no a teď beru prášky a na ně bych neměl chlastat, opakuje mi znovu, jako by se chtěl omluvit za případné komplikace. Rum je ve sklenici a dychtivě vyčkává na lačné rty příležitostného pijana.

“já už jsem taky několikrát málem exnul” zadívá se na panáčka, něžně jako by se díval na malého pejska” to když jsem se vymlel na kole, to jsem měl rozdrcený rameno a nemoh jsem se pohnout, tak přijeli dochtoři a dali mi injekci, no a nikde to nezapsali a pak mi v nemocnici před operací dali další dvě, já byl nafedrovanej člověče k prasknutí a ta sestra mi ráno povídá, no tak to buďte rád, že jste se probral, taky jste se z toho už nemusel probudit a a a to já se hned smál, protože mně nic nebolelo, tak jsem podepsal revers a odešel domů a to si umíš představit jaký to bylo když mi ty oblbováky přestaly působit, ty vole, manželka hned volala do nemocnice a pak jsem tam ležel další tři týdny, já byl zvalchovanej člověče.|” Jarda pomalu, s rozvahou přibližuje svou pracku ke skleničce. Teď už ji má pevně ve své hrsti.

“no jo ale kdybys exnul” říkám mu přátelským tónem, hřejivým tak akorát, abych ho naladil na prvního panďuláčka, “tak to by měli asi pěknej průser ty vole, ne?”

“ale hovno, to voni dochtoři už uměj vole to nějak zahrát do autu, rozumíš by tam napsali nějakou embolku nebo vnitřní krvácení, prosimtě..” Jarda mávne rukou. Vypadá, že je rád, že tam tenkrát neexnul. Teď by tady nemohl stát a vyprávět mi to všechno jako starýmu příteli, teď by tady nemohl stát v podzimním odpoledni dvě hodiny před soumrakem a třást se na to až bude konečně v limbu.

Nevím proč mi povídá o svém pradávným úrazu, ale je mi to jedno. Jsem zvyklej na ledacos. Na historky, který zdánlivě nemaj žádnou souvislost, který si však vždy nějakým záhadným způsobem najdou svůj pravidelnej rytmus, bláznivý ratatata a ze záplavy různorodých tónů se po chvíli nervního jamování začne linout vesmírnej klapot střevíců, upomínající na zázrak života i na neuchopitelnost smrti.

“nebo jak jsem chlastali v tý hospodě tam u nás..” nepřestává Jarda ve svým jásavým ratata, protože dokud má sílu, tak to musí, kurva, plynout jako ty střepy z Milesovy trupky  nebo apokalyptický běsnění hlasu Chucka Schuldingera.

“jako kde tam u vás?”

“no v Krkonoších přece, to je jasný, to jsem šel z tý hospody..”

“trochu nalitej..”

“no úplně nalitej”

Rychle se na sebe spiklenecky zasmějem, protože ty chvíle kdy jsme úplně nalitý jsou pro nás svatý je to pro nás svatý přijímání, chlast je pro nás Mókša z Huxleyho Ostrova, jen opravdu škoda, Bože Všemohoucí, škoda tý zpropadený kocoviny.

“hele to jsem tenkrát taky málem exnul, už jsem tady fakt nemusel bejt” Jarda stále vachuje tajtrlíka v lesklý skleničce na lesklym maramorovym pultu, vypadá nádherně k nakousnutí jako čubka vystavující se v katakombách holešovický tržnice, “ to jsem šel z tý naší hospody a málem jsem umrznul ty vole, no fakt, byl jsem jako trochu ožralej, no vlastně dost a šel jsem lesem jako zkratkou, víš, a pod tím velkym smrkem je takovej prudší svah a tam jsem uklouznul a praštil se trochu do hlavy, víš ani to nebolelo ale zůstal jsem ležet že si jako odpočinu a na chviličku říkám si Jarouši na chviličku si tady odpočineš no ty vole to byl zrovna mráz jako blázen a já jsem začal usínat to ti je strašně rychlý ty vole v tom šíleným mrazu je to takový hřejivý člověku se fakt pěkně usíná no a když se jako začínám propadat do toho spánku jo bylo to jako kdyby mně to táhlo pod zem fakt, ale pak jsem si začal říkat ty vole Jarouši nesmíš tady usnout jinak exneš a bude po tobě navěky.”

“tak jsi asi vstal, když tady teď stojíš, co?”

“no vstal jsem,,ty vole já už moh tolikrát exnout.”

“a furt tady stojíš” zazubím se na něj, “máš nalitýho panáka, vole, tak ať ti to nezvětrá.”

“no jo, no ty vole furt jsem ještě tady kurva” Jarda jakoby chtěl mý maličkosti potvrdit svou existenci, tak na mně mrkne svým zmenšeným vočičkem. Bleskne se v něm cosi jako život, jo bleděmodrý skleněnky ty jsem měl vždycky nejradši.

“no s chlastem se musí opatrně” říkám ledabyle, jen abych nahodil téma, “to je svině s velkým S.”

uvařím si kafe a stříknu si tam trochu ohnivé vody, jen tak drobátko, abych se naladil na Jardovu vlnu. Jen takový ťukaneček jako když holku jenom políbíte, zkušeným francouzákem ji vysajete duši z těla pomuchlujete v rukou ale nezasunete a tak vám z toho prapodivnýho setkání zůstane v kalhotech  ocelová sbíječka napumpovaná krví, kurva krví krví krví.

“mně už se uchlastalo kamarádů..” Jardův hlas zní jako by padalo listí a u toho svítilo slunce, povzbudivě, jako by sám sobě chtěl dodat útěchu “ no minulý týden jsem byl taky na pohřbu, rakovina močovýho měchýře, hele kamarád padesát pět let, tři roky jsem s ním umíral, hele celej život sportoval a když jsme chodili  do hospody, tenkrát, když se v nich ještě kouřilo, tak si dal vždycky jenom dvě piva ale muselo být léto, protože jinak on do tý hospody prostě nešel protože tam bylo nahuleno, ti říkám je to jedno hele, stejně to máme všichni napsaný”

“to je jasný, hele, můžeš sportovat jak chceš a stejně, ty vole ta zkurvená rakovina nedělá rozdíly..” zkouším chmurně filozofovat. Nevadí mi, že už mi tu historku říkal, možná jednou, možná stokrát, možná už mi ji vypráví tisíc let a já jako nepolepšitelnej dharmovej tulák furt poslouchám a neslyším a netancuji když mi hrají..

“ a to byl ještě vegetarián” odmlčí se na pár vteřin. hledí na prázdného panáka.

“dáš si ještě do třetí nohy Jarouši?”

“tak ještě jednoho mi nalej než se stará vrátí, víš jak to je ženský jsou vždycky nasraný když si dáš nějakého toho tajtrlíka” Jardův hlas teď zní skoro zamilovaně, jako by někomu vyznával lásku, je napruženej jako mladík, co se chystá dát svý milovaný pořádně do kožichu.

“nebo ten Šimůnek, ten cyklokrosař, toho jsem znal, byl taky z Krkonoš, no ten se uchlastal, takovej talent to byl, hele na tom si ale nikdy nic nepoznal, ale každý ráno když se vzbudil, tak si musel dát panáka, to s tím chlastem musíš opatrně ty vole, já jsem taky chlastal, to víš, že jo, ale vždycky jsem se z toho dostal, musíš mít silnou vůli, prostě když se vožereš, no tak na druhej den to musíš vydržet, žádný paňáčky na spravení, to jenom oddaluješ tu kocovinu potom, no a to je zajímavý, že většina mých kámošů, co začala chlastat, tak jsou bývalý sportovci, přestali makat a pak najednou…”

“ztratili smysl života” navazuji na jeho monolog, abych mu dal chvíli odpočinout a v duchu už začínám počítat mrtvé. Jaroušek nikdy nezklame, vždycky jich tady ledabyle utrousí minimálně pět, zůstávají tady potom se mnou ležet na dřevěné podlaze z naleštěných parket obklopený vysokými policemi s blýskajícími se lahvemi chlastu. Překračuji jednu mrtvolu po druhé s flaškou v ruce, abych zaplašil ty roztodivné myšlenky na smrt, neboť po čtyřicítce už se to prostě stává, po čtyřicítce již člověk vnímá častěji a častěji ten nevyhnutelný šum svistu, sice dosud vzdálený v nejasných obrysech jako postava ze snu, ale také čím dál tím skutečnější, pravděpodobnější, slyšitelnější jako houkající parník blížící se z temnoty oceánu.

No a tihle stárnoucí zmrdi to umí ze všeho nejlépe. Z těch parchantů myšlenky na smrt skutečně odpadávají jako hnusné kusy slizu z placenty právě se vylíhnutýho ještěra. Ten můj má malé bleděmodré očko a je u třetího panáčka. Začíná se uvolňovat, měkce se na mně usmívá a to jeho malý ohyzdný očko teď vypadá skoro přátelsky, ksicht má jaksi gumovější, vláčnější,  jako by z něj pomalu vyprchávala ta živočišná napruženost, ta nezkrotná vůle Matky Země, která byla taky určitě jedním z důvodů proč se ráčil se svou maličkostí ukázat v mým přepychovym krámě s chlastem.

Jsme v bezpečí. Ukryti před celým světem v konejšivém náručí chlastu nejsme ve vesmíru sami, jsme jeho hřejivým centrem a v těch šedesáti minutách bezčasí je nám celej svět tam venku za dveřmi kde bezcílně poletují poslední listy tý starý lípy úplně ukradenej. 

“no to je paradoxní, že ti sportovci tak rádi chlastaj” nahazuji mu míček na pomyslný kříž na hřišti a čekám na smrtící úder.

“já mám známýho..kamaráda, no a mu utekla žena a nějak se přes to nemůže přenést, tak to řeší chlastem, on mi vždycky říká Jaroušku, víš, mně už to střízlivýho nebaví, no a to ti je klasickej kvartální alkoholik, ten vždycky chlastá týden v kuse až je úplně v prdeli a musí na detox. A pak zase měsíc nepije. Ale jak ho to drapne tak jde všechno stranou.”

“a co novýho v Jilemnici? odvádím řeč od chlastu k horám, k jeho rodnému kraji.

rozzáří se v obličeji a říká: “ty vole tam je krásně, hele tam jak se podívám do dálky, ty kopce, ty lesy, jak je teď namodralý, víš to zimní šero, to ti je krásný”, znovu se na chvíli odmlčí jakoby přemýšlel jak navázat. Čekám další mrtvolu. A taky že jo.

“no a hele můj pneumatikář umřel, to jsem vůbec nečekal, mladej člověk třicet sedm let, byl strašně šikovnej, jezdil jsem k němu  s autem asi patnáct let a teď tam přijedu a na dveřích visí parte, čoveče to mně fakt sebralo.

“možná měl autonehodu” snažím se odehrát smrtící úder rakoviny do relativního bezpečí smrti při náhlé katastrofě.

“ne, to ne, bylo tam napsaný, to, po vážné a dlouhé nemoci, ty vole já na to koukám, vůbec jsem tomu nevěřil”

chvilku se zamyslím nad svým věkem, zkusím vycítit puls a zkouším se nadechnout do míst, kde mne včera večer nepříjemně bodalo.

“to je šílený” zhluboka vydechnu ve snaze to svinstvo ze sebe setřást, “ to neuděláš vůbec nic.”

“hele mně je šedesát dva a já už nic nepotřebuju fakt já už ani na dovolenou nejezdím, hele, já bych mohl jet na to, na to Tahiti, ale hele co bych tam dělal, dyť mně je nejlíp v tý Jilemnici.

“nebo do Ameriky bys mohl” povídám s úsměvem

“ale tam jsem byl člověče, minulý měsíc jsem byl v New Yorku”

“no vidíš” vpadnu mu do řeči. Jarda zpívá dál. Jeho hlas je teď na hranici mezi lehkou opičkou a úplnou ožralostí rozněžnělý, objímá nevědomky celou zeměkouli a zkouší do ní nacpat svůj již skoro před dekádou odumřelý pohlavní nástroj.

“to mi neuvěříš, hele hodinu jsme jeli od letiště do města a to bylo jako kdybysme projížděli obrovským odpaďákem, takový bordel to jsem v životě neviděl”

“vidíš a to je Amerika náš vzor”

“no můj vzor to teda není” mrkne po mně bedlivě svým oboupohlavním očkem a usměje se, “hele pro mně jsou američani a rusáci stejnej kalibr, ale klidně mně zastav a řekni Jarouši co to blábolíš, já už ani nechodím do hospody, no fakt já už chodím jenom sem, víš, oni jsou tam všichni chytrý jak rádia, to jsem mu to naposledy řekl, tomu Karlovi, povídám hele di s tím estébákem už do prdele, tak se rozčiloval, no a co poslal jsem ho do prdele, hele já se na to už můžu vysrat, jsem zabezpečenej, a když budou chtít děcka prodat tady ten byt a odstěhovat se do Krkonoš, tak se tam můžou do konce života jenom procházet a všem se chechtat”

tak dej mi ještě jednoho panďuláka a já si pudu lehnout” zasměje se na mně lišácky. Nadechne se a vydechne s nepředstíranou blažeností. Skoro ho mám chuť ho políbit na tvář. Nepřekvapilo by mně kdyby mu teď ze zlověstného očka skanula velká krokodýlí slza. Jeho životem nafedrovanej ksicht připomíná gumovýho paňácu, kterej stuhnul ve svý nekompromisní nateklosti, jeho buldočí tvář je napružená do onoho pomyslnýho živočišnýho výrazu, ve kterym se mísí vulgarita zvířete s prokletím lidský bytosti, vržený do težkopádnýho, smrtelnýho těla. Jen ta jeho blýskající se očička mi dávaj zprávu o něžnosti jeho duše, posílaj mi neviditelnej telegram o tom, že spása je zde pro každýho..Jen ty oči zářící a znovu pohasínající za měnící se frekvence jeho hlasu ke mně vysílají tu neuchopitelnou mizérii i nezničitelnou víru všech lidskejch bytostí.

Jsme jen potící se bestie a tak málo toho zmůžem proti času, jen těch pár okamžiků mezi vteřinami nám zbývá, když polknem svátost kořalky a žaludek nám vyšle jasnej signál o znovunabytí ztracený svobody duše, ztracený v tom bezcílným putování krajinou vnitřních běsů a tužeb. To znamení ach ano teď, teď jsem naživu, kurva teď, už budu, ach ano!

Jako by teď spolu s Džanakou odříkával svaté verše: “Ve mně, nekonečném oceánu, platí to, co se nazývá vesmírem, jenom za bludnou představu. Jsem plný míru, jsem bez tvaru – toť stav, v němž dlím.”

Jsem strašně rád za to, že se mi tady nikdy, povídám nikdy, nesešlo víc těhletěch svatejch ožralů pohromadě, neboť bych si snad kleknul na kolena prosil Boha za odpuštění. Na druhou stranu je dobře, že Dušan, Kamil i ti ostatní jsou vlci samotáři a rádi chlastaj jen sami se sebou, schovaný před celým světem. Jen tak si mohu vychutnat jejich prašivý existence v tý nejvýživnější podobě jako syrový maso, co jde cejtit krví a pekelnejma zvratkama.

“no ještě se musím vyšponovat” pronáší Jarda hřejivým hlasem jako farář v kostele, čtoucí z evangelií, “a rozeslat pár mailů, pracovních víš,  ať jdou všichni do prdele s těma svýma nabídkama..” Začíná mumlat, roztomile, s dětskou nevinností.

Po čtvrtým panáku už Jardovi neodpovídám, nenahazuji na smeče, jen přikyvuji a souhlasně mručím. Hmm. Aha. Fakt jo? Ale prosímtě! Nekecej!

Jeho výlevy, schopný potvrdit živoucí, pulsující existenci tohoto tvora pozvolna vznikají a zanikají jako vlny v nekonečnym oceánu. V jeho tajemných hlubinách, který snad jednou znovu obejmou tenhle ničemnej svět jako něžná a laskavá náruč Věčnosti.

“hele, ale já se necítím vožralej, fakt ne”

Již bez zbytečných otázek nalévám dalšího tajtrlíka. Neviditelný šum svistu zrychluje až za hranici termonukleární energie, molekuly chlastu  rozmetávaj všechno to svinstvo i krásu, co jsou usazený na dně tý skleněný laboratoře, zvaný život.

Jarda jako zkušenej mág a hráč se skleněnejma perlama znovu pohnul kulisami opravdového života aby alespoň na těch zkurvenejch šedesát minut vyklouzl ze svý ohraný role , aby si ve svým šedesátym druhym kole života dal pár dobře mířenejch direktů přímo do nateklýho ksichtu, který ho znovu probudí k životu pořádnou kocovinou.

“no hele já jsem byl taky raubíř, zamlada,to jsme si zablbli”

“trochu nalitý viď” 

“no nalitý úplně, sedíme v nějaký hospodě a chlastáme tajtrlíky a kluci najednou že musej jít, tak povídám co blbnete kam jdete a oni že vstávaj v šest ráno a jedou na vodu, tak povídám, tak my pojedem s váma, no a hele v šest ráno jsme tam byli i s těma kajakama a jeli jsme, no a na tý vodě jsme se vzpamatovali tam se moc nepije jenom takový malý” Jarda ukáže tučnými prsty malýho panáčka” jo to jsme byli ještě mladý, to jsme ani nepotřebovali spát,” trochu posmutní, ksicht boxera jakoby polevil ve své ostražitosti, je rozbředlý a svítí jako sulc vytáhnutej před hodinou z lednice.

“teď už je to v prdeli, hele, to si vždycky říkám když mně někde něco píchne jestli to není nějaké svinstvo, víš co já jsem byl tolikrát rozmlácenej, ale když máš vykloubený rameno nebo rozmlácenej ksicht tak víš proč tě to bolí s tou rakovinou víš hovno najednou to přijde hele a neuděláš nic jako Monty od nás ze vchodu, znáš Montyho ne?”

Nečeká až odpovím a pokračuje.

“no tak jsem ho potkal na chodbě a povídám Jiříku jak se máš, on je takovej kus chlapa, trochu gauner, měli tu hospodu U Zpěváčků, to byla kdysi taková palírna, jednou k němu přišli policajti a hledali nějaký ty drogy a my jsme byli kámoši tak u mně zazvonil a říká Jarouši, potřeboval bych nestrannýho svědka, tak povídám jasně Jiříku, není problém, von byl dobrej chlap víš, a ti policajti tam jenom stáli a furt kouřili, nic nehledali, a pak říkaj, dáme si panáka pánové? oni celou tu dobu nic nehledali víš Monty je měl podmazaný..no tak mu povídám Jiříku jak se máš a on že ho bolí už tejden tadyhle” Jarda ukazuje pod pravý žebro a je krásně vožralej opravdu se mi teď líbí jak tam stojí v tom pochmurným listopadovým světle za božího dne s vítězoslavným výrazem ze splněnýho cíle, protože od tý doby co překročil práh kvelbu uběhlo zhruba pětačtyřicet minut a on je v limbu, v krásným ukázkovým limbu a je z toho celej šťastnej mám rád ochlasty s tahem na branku, kteří si ke kořalce nečichaj ani ji neválej po jazyku jen ji sprostě polknou protože se kurva chtějí sundat protože chtějí jako Džánaka “prodlévat v blaženosti a žít život jak se právě nabízí, jsou sami sobě radostí a září v dokonalosti a vidí li ženu vzplanuvší náklonností nebo blížící se smrt, spočívá dál s nezviklanou myslí – vpravdě osvobozený a vznešený – pevně v sobě samém.

“A pak ho potkám za tejden a říkám mu Jiříku tak co už ti je líp, ale viděl jsem že je to prdeli, to už byl pohublý a měl kruhy pod očima a on povídá blbý Jarouši rakovina slinivky no a hele za pět dní tam viselo parte, slinivka to je fakt svinstvo, to je strašně rychlý, ty vole Monty to bylo chlapisko. No tak dej mi ještě posledního na cestu..” Zasní se a vzorovým záklonem položí na lopatky zbytek tý nádherný jantarový tekutiny, co nás přibližuje bohům a nastoluje v nás, ožralech takovej smír a blaženost, který se nic nevyrovná.

“víš já budu chodit jenom sem, tady se mi dobře chl.. tady je mi dobře víš..

Jarouš se trochu zakymácí jako by na něj přišly mrákoty, pak zamžourá, hodí po mně očkem a já v sobě znovu sbírám zbytky sil na závěrečný útok, plný smrtících smečů, který dokážou potlouct již tak zvalchovaný srdéčko moje milovaný.

“ a víš o tom, že ten skokan Hájek je nezvěstný? Nevíš? Ty vole ten se učil skákat na tom můstku u nás, já ho znal to byl talent, i jeho máma mi volala, jestli prej nevím kde je. Ty vole hledá ho i policie, to jsou věci tomu nerozumím, hele před měsícem jsem pohřbil ségru”

“nekecej!” zatvářím se smutně a překvapeně i když smutný a překvapený nejsem. Kolikátá mrtvola už to dneska je už mi je ukradený, ted už vím jen jediné a to, že až můj milej zlatej Jarouš vypadne zpátky ke své rusovlasé dračici a vnoučatům, které jsou teď jeho smyslem života, tak si dám jako zkušený notorik pár rychlejch smrtících tajtrlíků, abych setřásl ty odporný pařáty kostlivců ze svejch beder a vyhnul se mrtvolnýmu pohledu z lebečních otvorů mrtvých i živých a zapomněl na bleděmodrý jasný a něžný Jardovo očičko, skrývající v sobě všechnu tu marnost z toho že stejně jako my všichni neví, co bude až zatřepe bačkorama. 

Neúprosný šum svistu Všehomíra je neporazitelnej. Přichází zima a s ní i dlouhý večery plný marnivýho veselí z lidský společnosti z blízkosti křehkejch ožralů se škraboškou božský záře opojenejch vším tím tajemstvím, který si v sobě nosíme všichni ale jen těch pár zkurvysynů, těch mejch milovanejch hochů z mokrý čtvrtě jako je Jarda a jemu podobný grimasy našeho věku racionálního vědomí, to kouzlo občas vymetou na povrch,  svou existenční silou a vůlí zastaví na mikrosekundu stále se otáčející kola běhu světa, ve kterým si někdy připadáme jako ztracený. Chlast je naší spásou i prokletím. Děkuji ti, o Válečníku mocných paží a pěji na tvou počest věčnou chválu neboť v tomto slzavém údolí..

“ hele byla na Kypru, my tam máme firmu, abysme těm zlodějům neplatili daně, no a ťukala si míčkem o zeď a najednou bum spadla na zem a….”

Už ho neposlouchám. Snažím se naladit na meluzínu deroucí se do našeho vyhřátého kutlochu pod starými dřevěnými dveřmi. Snažím se zachytit ten vzdálenej šum svistu vábící mne k sobě neslyšitelným šepotem jako Beethovenova symfonie. 

Jarda odchází jako vždy. Po špičkách jako pardál, vědom si své královské ožralosti kráčí ke dveřím, aby znovu vykročil do světa, kterej se mu už nelíbí, ne, ne, ne. Nelíbí. Ve kterým se bude ale znovu a znovu rvát o kus žvance, o krvavý kus chlupů, slizu a krve, o trochu toho lidskýho teplíčka a nepolapitelnýho pocitu štěstí, jenž znovu a znovu prosíváme v prstech jako písek. Duní ve mně allegro moto z Beethovenovy páté symfonie.

Opakujícím se mementem mori jsme se s Jaroušem zasnoubili za sotva slyšitelnýho praskání Matky Země jsme se za těch několik okamžiků intimně sblížili a dotýkali se svých obnažených srdcí.

Na setinu vteřiny jsme skrz starý vrzající dveře kvelbu zaslechli listopadový šum svistu, kvílející jako stará hysterická čubka v agónii rozkoše i bolesti.

V těch několika záblescích mezi vteřinami  jsme spolu nahlédli do tý magický neproniknutelnosti smrti, v tom chvilkovým uvědomění si vlastní konečnosti, nafedrovaný vztekem i nadějí, jsme si zatančili čardáš pomíjivosti, stáhli ze sebe zaživa kůži a rozemleli kosti na prach, abychom se posilnění několika doušky ohnivý vody vydali na cestu vzkříšení.

 A nebo taky věčnýho zatracení.