Preludium

Tohodle šulina pozoruji už nějakou dobu. Plíží se kolem krámu s cigaretou v ústech lehce shrbený a obalen dýmem winstonky na mne vždy mlčky pohlédne aniž by pozdravil nebo kývl hlavou nebo se usmál pokračuje v tichém zadumání na pravidelné vycházce se svým věrným přítelem chundelatým psíkem, jež vrčí a štěká, vždy když prochází kolem nějaká žena jako by chtěl upozornit na to, že jeho páníček je nezadaný a touží po lásce. Nebo snad, aby upozornil na to, že ta poslední mrcha, se kterou páníček žil ho oškubala jako kuře a nechala ho v tmavé díře napospas zlým duchům, napospas hnusnému a nespravedlivému světu.

Ne, vážně nevím co je to za chlapa, mohl by to být snad potulný komediant nebo zkrachovalý básník nebo jedna z Dostojevského smutných figur, kdybychom žili v devatenáctém století, ale dnes? 

Svou omšelostí mi nezapadá do té naší “exklusívní” čtvrti, svým zanedbaným vzhledem jako by se chtěl vyhnout mému kvelbu s parádní kořalkou, co ožírá tak noblesně, tak prochází kolem dokola se věrným yorkšírem u nohy a kouří a kouří a je pro mne pan neznámý. V mé představivosti by to také mohl být někdo, kdo zde na Starém Městě zdědil byt po rodičích nebo divadelní herec. Ale co mi je vlastně po tom? Nic. Jen obyčejná lidská zvědavost, která mnou probleskne vždy při mlčenlivém setkání našich očí a trvá asi dvě vteřiny. Pak na toho chlápka hned zapomenu a věnuji se jiným myšlenkám, více exkluzivnějším více naplňujícím více povznášejícím a možná o to zbytečnějším.

 Naleju si panáka a pomalu, pomalinku ho z křišťálové sklenice leju do mého věčně žíznivého chřtánu, pálí to jak čert, ale je to dobré, dokonce dost dobré na to, abych si dal dalšího. Ale nenaleju. Přece se neožeru za bílého dne. Nebo ano? A proč ne? Čím mi dokážete nahradit povznesení způsobené chlastem, no tak rychle, poslouchám, bando líná, nenažraná!

 Stejně si na mně nepříjdeš příteličku v ušmudlané béžové bundě. s opotřebovaným ksichtem veterána, přede mnou se neschováš, ani kdybys byl nejchudší z nejchudších, nejubožejší z nejubožejších, poslední z  posledních! 

Je to jen otázka času, kdy si i ty přijdeš vylít srdéčko, ano, zatím jsi pro mne pan neznámý a já pro tebe ten z toho drahýho krámu s chlastem, již teď se ale v  klokotajícím tavícím kotli nevědomého světa příčin a následků připravuje okamžik, kdy zacinká zvonek na dveřích a ty, neznámý člověče, dušičko, ztýraná životem, vstoupíš ke Mně, do mého všepohlcujícího království lesknoucích se lahví, neboť i ty toužíš ve skrytu duše vypovědět své tajemství, i ty jsi neviditelně přitahován mocnou silou zpovědi bez výčitek, i tvoje slova a myšlenky, emoce hoří nedočkavostí po chvilkovém rozpuštění se v amalgámu opilé empatie.

 I tebe, můj milý vyvrheli, samotáři, otrapo, nakonec přiláká můj ksicht kněze a mé osudové prokletí zpovědníka osamělých, smutných srdcí.

Toccata

I stalo se. Jednoho dne zacinkal zvonek a už byl uvnitř.  Další z dlouhé řady všech těch chlápků, žijících osaměle v jeskyni svého bytu, hlava i srdce narvané k prasknutí zvratkama z dlouhých, mlčenlivých dní a ještě delších nocí, naplněných ohlušujícím stiskem své sadistické mysli.

Naštěstí ty kluky, ty vypité, životem oškubané, vypelichané, smutné vrány z mokré čtvrti miluji, protože mezi tím vším bordelem a mastnou špínou, co z nich šplíchá po kilech,  číhá občas kus křišťálu nebo blýskající se odraz hvězdného prachu, jež lačně polykám jako ohnivou vodu ve snaze zbavit se svých vlastních zlých duchů. Někdy však žádný poklad neobjevím a po dialogu s dalším energetickým upírem odcházím vysátý, seschlý a lehce roztřesený.  Pokryt slizem nešťastníkovy zpovědi zběsile peláším domů a těším se na horkou sprchu.

No není to krásný? Kdo z vás to má? Kolik tun sraček už na mně ty nešťastníci za ta dlouhá léta za barem najebali? Valí to po mně po kýblech, teče jim to z očí, vidím jejich prodloužené éterické pařáty, zaťaté do mého srdce a sající zbytky slunečních paprsků, pomalu dohasínajících v šedi stárnutí a ve stále silnější předtuše blížícího se neodvratného konce.

Celé měsíce se na ulici před domem míjíme jako dva duchové z jiných světů, zahaleni do důležitosti svého života až najednou BÁC! Během jedné hodiny se přede mnou vysvleče donaha a zatančí čardáš.

 No dobře, tak intenzivní to zase nebude. Tak dobře zase toho darebáka, toho ničemu za tu hodinu dvě chlastání neprokouknu, jen mlhavým sklem luxferu nahlédnu do komnaty jeho života a uvidím křehké, hubené, šlachovité tělo sedící na židli v rohu pokoje a vyhaslýma očima sledující monitor počítače. Občas mne moje přehnaná děvka empatie křížená se zkurvysynem představivostí dokáže obloudit falešným poznáním, že znám vnitřní svět druhých lidí, mylnou domněnkou, že snad dokážu nazřít všechen jejich žal i radost, že jsem v té alkoholové euforii sounáležitosti pánem hry a vzhlížím z výšky na své ovečky.

What a fuck! Není to jedno? Vždyť je to všem u prdele. A co vlastně? O čem se tady vlastně bavíme? Jsme nezodpovědní ochlastové, hledíme si své opičky, jež nás zbavuje tíhy, té zkurvené tíhy vlastní existence. Tíha existence, balvan přivázaný k noze, tukový polštář na srdci, hořký knedlík v krku, slizovitě šedý opar před očima. Cítíte ji někdy? Když jste přepracovaní a těšíte se až si natáhnete nohy na velkém pohodlném gauči a nalijete si zaslouženou skleničku? Ještě pár minut a vše z nás spadne, zbytečné myšlenky, přebytečné emoce nebo snad chmurné předtuchy se pomalu rozpouští a vznáší se u stropu toho našeho kutlochu jako pára. Kostky jsou vrženy, hraje se dál, hrajeme o hovno a hrajeme o všechno. Každý den. A každou noc. A všichni si potřebujeme ulevit. Jsem ten poslední kdo by to odsuzoval. Naopak. Jsem alkoholik tělem i duší a moc dobře vím jakou úlevu sklenička chlastu přináší, jak nás uvnitř neviditelně obnovuje a hojí a občerstvuje téměř jako duch svatý. Znovu a znovu, den za dnem se toužíme zmocnit Ráje.

 No nic. Ten panák už tady jednou je a já jsem tady pro něj, tak proč nenechat celý svět na chvíli stát a nenechat ho mluvit a mluvit a pít čarodějný lektvar a mluvit tak dlouho dokud nebude úplně na sračky a s krvavýma očima a utrápeným výrazem nebude blekotat něco o tom jak jsem fajn človíček a jak se se mnou krásně povídá a že sem bude chodit, protože to je nejlepší bar na planetě Zemi. A potom už toho budu mít dost i já a vyhodím ho minutu po zavíračce na chladnou ulici, zpět do tmavého, cizího světa, ze kterého mne přišel jako démon pomsty navštívit a sešlehat bičem karmické odplaty.

 Zaženu ho zpět do  toho jeho hnusného brlohu, zatuchlého člověčinou a slanými prdy ze strávených mořských plodů, kterými se cpe den co den. Mušle, humry, ústřice polyká po kilech a pak se vznáší na svém odrbaném otománku hned u okna a pozoruje fasády okolních domů, nebe a hejna holubů, jež svou šedí zápasí s ponurou lednovou oblohou o vládu nad ročním obdobím a když  skrz clonu mračen najednou vystříkne paprsek slunce a odhalí na holubích křídlech skryté stříbro, náš darebák si dlouze a ukrutně usere, oči se mu zalesknou touhou po svobodě a steskem po ztraceném mládí, obrátí se na druhý bok a čeká.

A čeká. Toužebně vyhlíží tichý šelest hvězd, jenž jediný ho dokáže oblažit chvilkovou radostí a vzpomínkou na svátek duše. Jen při snění v odpoledním polospánku nebo po skleničce kořalky dokáže náš hrdina zapomenout na chmurnou všednost stárnoucí osamělosti vyhořelého muže.

Na tyhle barové zimní hry jeden na jednoho jsou hnusné lednové dny, kdy město svírá vlhké studené bílé světlo bez sněhu a kšefty jsou mizerný, úplně nejlepší. V oslnivé záři lahví se oba opřeme o pult a budeme snít. Budeme klít. Budeme žít. Obyčejně a bez skrupulí mlít hovna. Variace na temnou strunu. nebo Óda na Radost? Nebo jen zurčivý zvuk odpadní hadice, nervní mlaskání hovnocucu, třesk zamrzlých srdcí, tajících ve sklenici s exklusivním rumem. Jsme exkluzivní hovádka boží a ve smutku se znovu a znovu radujeme.

Teď vám tedy řeknu jak ten chlápek vypadá, abyste měli představu, s jakými existencemi se musím potýkat celý můj zpropadený číšnický život, zatížený hnědým, nesmazatelným lejnem karmického provinění. Mým úkolem je sloužit démonovi, přikyvovat, usmívat se a rozlévat hektolitry kořalky.

Mějte trpělivost, buďte shovívaví a vydržte ještě chvíli to drzé hýkání osla, za chvíli si už konečně nalijeme panáka a budeme, ať už chcete nebo ne, poslouchat hrčivý příval slov dalšího ochlasty, co zkřížil mou životní dráhu svou prašivou existencí a zavraždil hodinu či dvě mého času na této planetě svým doznáním. Ano, přiznal se ke své zbytečnosti. Přiznal se ke své hnusné lepivé lidské marnosti, jejíž malá špetka je v každém z nás, ale musel mi to ten čurák flusnout rovnou do ksichtu? 

Přesto anebo právě proto je to můj miláček.

Jen se nebojte, bude to krátké, banální a bezvýznamné, jako když si vandrák krkne nahlas v parku. Rachman Dunivý jméno mé, pánové! Taky mám snad právo tady být, právo potvrdit svou existenci v tomto chaotickém tanci světa, uprdnout si do vzduchoprázdna svého světa a extaticky nasávat smrad své vlastní člověčiny. Jsem naživu! Kurva! Cítíte to? Můj pronikavý smrad proniká do celého světa, do toho záhadného klubka lidských vztahů, kybernetických pravd, ekonomických jistot i nejistot, společenských závazků, představ štěstí a úspěchu, do toho spletitého monstra, do té hrozivé obludy, jež chrčí a sípe a odtažitě na nás cení zuby. Stačí si pořádně usrat a nechat svůj smrad pomalu pronikat do všech jejich pórů a potom, ách Bože! Konečně se cítíme součástí toho monstra, na chvíli se stáváme celistvými, šťastnými dítky Božími, už nejsme od ostatních oddělení nekompromisním šlemem izolace, už nehnijeme ve vakuu vlastního smradu, ale sdělujeme svou PRAVDU, svůj ŽIVOT těm kolem, takže je to tak, opravdu žijeme! Krásné to zjištění, avšak jen do té míry než si uvědomíme odvrácenou stránku této ušlechtilé pravdy. A sice, že když už jednou žijeme, tak je téměř stoprocentně jisté, že také umřeme. Ale možná, že je tady jedna možnost. Ta potvora slizká. Zasraná nesmrtelná medůza. Turritopsis dohrnii.

Jmenoval se Kamil. vlastně už jenom to jméno vzbuzuje v člověku lítost, jak ohyzdně a nesouhlasně se asi musel ten tvor tvářit, když mu v kolébce říkali Kamilku.

Byl to hubený čahoun, lehce shrbený a ztrácející se ve svých vytahaných hadrech jako by se skrýval před světem. Neforemná, poměrně velká hlava zdá se pevně usazena na šlachovitém krku, tvář dřevěné loutky s vystouplými lícními kostmi, velká brada pokrytá vypelichanou bradkou, kurva, to je přece Don Quichote, ten bláznivý zmrd z La Mancha, vystupující z mlhoviny věků a ty jeho starosvětské očí,  křičící do světa bolí a bolí, ale také nikdy nepřestanu, nikdy! Budu věčně bojovat za své malicherné sny dokud mi nezlámou hnáty, dokud mne nezfackují pro výstrahu a nezesměšní před celým světem, dokud mne neukamenují, nepolámou mé chromé tělo čahouna na kole, dokud mne nesvážou a nevystřelí z děla. NIkdy nepřestanu, povídám, nikdy!

Celé to chodící mysterium nepatřičně a z křiklavou zbytečností zhmotněné na přelomu dvacátého a dvacátého prvního století dekoruje kštice tvrdých šedivých přerostlých vlasů a mne při pohledu na to boží stvoření napadají slova jako zpustlost, beznaděj, velká nádhera, ohňostroj marnosti, nekonečná vesmírná ejakulace, zbytečná krutost a mám chuť Kamilovi strčit jeho malého psího přítele za límec, ubalit mu pořádnou českou facku, aby začal rotovat kolem své osy a rozvibroval své rozporuplné, bolestivé Bytí do chaotického tance energií, tak, aby se v bolestivých a rozkošných okamžicích transformace jeho vypelichanost snoubila se zchátralostí pejska a obě duše splynuly a vše se stalo znovu harmonickou, celistvou a v řádu vesmíru absolutní jednotou.

“Já prostupuji ve své neprojevené podobě celým tímto světem; všechny bytosti mají ve Mně svůj kořen, ale já nemám kořen v nich.”

“Dneska si dám panáka něčeho dobrého, podařil se mi dobrý kšeft, víš, slavím, tak mi něco nalej” Unavená, sešlá tvář s krví podlitýma očima dychtí po umocnění přítomného okamžiku, duše sevřená smutkem touží po svátosti. Nezeptám se, co se mu podařilo, jen sáhnu po lahvi kubánského rumu a naleju pořádného panáka. Hezky se třpytí jantarem a místností se rozleje vůně santalového dřeva a exotického koření. Chce se mi svěřit a proměnit auru svého kouřícího ticha v další lidský příběh.

Vytahuje z náprsní kapsy průkaz záložáka. Chlubí se tím, že je připraven. Kdyby snad k nám vtrhla ruská vojska, tak ho nemůže nic překvapit. Jezdí na pravidelná vojenská cvičení, má svůj samopal, pistoli i neprůstřelnou vestu. Koukne na svého pejska,navlečeného v maskáčovém oblečku, jorkšír už je starý a slepý, jmenuje se Rambo a je se svým pánem spojen neviditelným poutem nezištného bratrství a upřímného přátelství.

“Už mu je čtrnáct, no to víš už má na kahánku” smutně se na Ramba podívá, “no to víš, že jo, o tobě se bavíme..”

“Je to nespravedlivé, že zrovna psi se dožívají tak krátkého věku, já to nechápu, že je příroda tak krutá, k čemu nám je, že se želva dožívá stovky, víš, já nejsem vůbec připravený na to, že ho budu muset jednou utratit, mám ho od šťěňátka a on je tak bystrý..” Pomalu, s alkoholickou vášní si vychutnává pálenku.

“Nebo třeba vrána” říkám a hledím na to chundelaté cosi, sedící mu u nohou, na ten kus chvějícího se života, která Kamila provází už čtrnáct let, “ta se dožívá sedmdesáti”

“No právě.  Ale proč?” nechápavě zvedne zrak a vnoří se do mně celou hloubkou svých starosvětských očí jako bych já byl zrovna ten, co dokáže vysvětlit hádanku stvořitele.

Toho pejska mu přidělil sám osud. Vypadal jako malé morče, když si ho přivedl domů jako nechtěný dárek od  dívky, se kterou měl chodit, ale nikdy k tomu nedošlo. Kamarád mu tehdy dohodil známou a tak k ní šel na návštěvu a její pes měl zrovna mladé a on si místo ženský tenkrát domů přinesl kuličku šedých chlupů. Hned když se k němu poprvé přitulila byla to láska na první pohled. 

“No a tak jsem místo ženský nafasoval tohle stvoření”

“Možná sis tím ušetřil spoustu problémů”

“Možná” smutně se usměje. Přemýšlím, jak dlouho už je asi Kamil sám. Podle těch chmur vyrytých do tváře soudím, že už jsou to léta. Ale kdo ví, jestli je lépe býti člověku samotnému či raději snášet radosti a těžkosti života ve svazku se ženou. Podle Kamilova výrazu ale soudím, že pro něj byla volba jasná. Pejsek je pejsek. 

“Naposledy chodím venčit o půl dvanácté, to si vždycky vezmu bojovou rukavici, všude se tu potuluje spoustu feťáků, to nikdy nevíš, co od nich můžeš čekat, víš, oni jsou na dojezdu, vzteklí a zuřiví, já to znám jednou mi nějací čuráci v hospodě na Žižkově hodili do piva piko, ty vole, já pak přišel domů a dodělal jsem za čtyři hodiny všechny resty za poslední týden, ale potom přišel dojezd, to jsem chodil ve čtyři ráno po ulici a hledal někoho, komu bych rozbil hubu, měl jsem takový divný vztek, víš co myslím..že?”

“Bylo ti špatně?” Vzpomínám na devadesátky. Dojezd na piku je pro netrénovaného člověka jakousi ohlušující agǒnií bez konce, vím to, ale vztek? Možná z toho beznadějného pocitu, bez sebemenší špetky jistoty, že vše dobře skončí. Roztřesené hovno tohoto světa, do krve okousané dásně a nervy napjaté k prasknutí.

“Ani ne špatně, spíš jsem to ze sebe potřeboval vybít, je to svinstvo, ty drogy. No a ta bojová rukavice to není boxer, ona je jenom trochu vyztužená na kloubech, víš, ale tím když praštíš frajera, který je o hlavu větší než ty a jednou tak těžší, tak jde okamžitě k zemi. Tuhle jsem jednoho feťáka potkal u nás na chodbě, hned jsem ho vyhnal, určitě měl v plánu něco ukrást”

Dolívám panáka. Kamilovi se v očích začíná probouzet něha, září teď nadšením z toho, že může mluvit, nekontrolovaně a nesouvisle blábolit o všem možném, co se rojí v té jeho bláznivé palici, odsouzené k tiché samotě, k šílenství. Z mlhoviny nevědomí začíná vystupovat Kamilova osobnost. Pokud něco takového jako osobnost vlastně existuje a člověk není  jen sledem stavů, klubkem momentálního cítění a myšlení, jež se přetváří každou minutou, hodinou, každým vysloveným slovem, každým výbuchem smíchu, každým vypitým panákem, každým výstřikem a každým nádechem a výdechem.

Mohu snad vyčíst nějaké stopy jeho charakteru z těch několika slov, z těch několika útržkovitých epizod jeho cítění a myšlení? Mnohem více osobnosti je možná  vtišněno do výrazu tváře, do síly pohledu, do pachu, kterým se člověk obklopuje jako éterným tělem a vydává tak neviditelné poselství o svém vnitřním světě. Člověk však svou osobnost zahaluje do hábitů slov a skutků, vystupuje na jevišti společenské skutečnosti v mnoha převlecích, promenáduje se na bojišti světa vyzbrojen šatníkem plným zakořeněných zvyků, nacvičených postojů a falešných domněnek o sobě i o okolním světě.

“Po jejich ovoci” možná poznáme prosťáčky, neuvědomělé divochy, ovládané bezprostředními emocemi, lidskou masu, jež je absolutně svobodná ve svých projevech, nikdy se za sebe nestydí a nikdy do hloubky nepromýšlí dopady svých slov a skutků. Ale co my, kultivovaní, přešlechtěni svým rozumem a empatií a společenským taktem do té míry, že v jednom kuse zapíráme sami sebe. A kdo že vlastně jsme? Jsme tím, čím si myslíme, že jsme? 

Po několika sklenkách ušlechtilého destilátu jsem přenádherným stvořením s diamantovou srstí a každým nádechem v sobě tvořím nebesa, která předávám dál jemnou neslyšitelnou vibrací, nehlučnou explozí snad kdesi v okolí mého solar plexu, jsem hybatelem skutečnosti a vytvářím krásný nový svět. Jsem zde, abych vítězil, jsem zde, abych vás spasil, jsem zde, abych se stal nesmrtelným.

 Samozřejmě. Jen do chvíle, než chlast přestane působit. Potom přijde fáze B. Choulení se v brlohu v ulepené, studené krocaní kůži, v noční samotě své duše, týraný sadistickými sklony své mysli, svíjející se nedostatkem serotoninu v hlubinách žalu, lítosti a strachu. Ach Bože, jsem jen nedomrlou karikaturou opravdového člověka! Nikam nepatřím, nikomu nerozumím, jsem neúspěšný, jsem ztracený a zlý a nemocný a proboha, jednou opravdu zemřu! Doprdele.

Když se k někomu vplížíte ve tři ráno do postele, jste na dobré cestě odhalit jeho pravou osobnost. Pokud tedy něco tak absurdního jako osobnost člověka existuje, skrývá se pravděpodobně v hlubinách slizovité prázdnoty, kdesi na hranici mezi prvoplánovou a hlučnou intenzitou fyzického těla a nepochopitelnou a neuchopitelnou jsoucností duše. Stejně víme hovno.

Říkáme si: “Ten má tak souměrnou tvář a měkké hnědé oči, ten zvučný hlas a ta prazvláštní nadpozemská vůně snoubící ušlechtilé tóny parfému s dokonalým tělesným pižmem!” To je charisma, to je osobnost, to je král, to je vůdce, náčelník, soudruh, pantáta, úspěšný a oblíbený člověk, ředitel, vážený klient, frajer, náš osvoboditel! Ten může říct cokoliv a vždy to bude báječné, skvostné, duchaplné, zodpovědné, uvědomělé a šlechetné, vždyť z něj velikost ducha přímo prýští!

Co na tom, že je uvnitř skrz naskrz prožrán rakovinou morální bídy a všechny jeho skutky jsou řízeny sobectvím, sadistickou rozkoší z ovládání druhých, chorobnou touhou po moci a bohatství, nenasytným obžerstvím ega a děsivým strachem z nicoty.

Zatímco tady ten ubožák.. ten má tak ošklivou, unavenou, předčasně zestárlou tvář, špatné zuby a ten jeho mělký, vodnatý a nic neříkající pohled a divný hlas, jako zvuk probublávající z nitra bažiny.  A navíc, když něco řekne, tak to většinou postrádá hlavu patu a ani to není k smíchu, neohrabané plácnutí do vody, vzbuzující všeobecné rozpaky, je to divnej brouk a vyděděnec, sprostý omezenec, rozpadlá figurka z filmu pro pamětníky a je jedno, co tahle tragikomická figura vykoná, vždycky to bude jaksi pod naši úroveň, že hmm. Je nám úplně fuk, že právě on, tak nevzhledný, opotřebovaný a neúspěšný může být prototypem “opravdové, archetypální osobnosti”, či alespoň její levnou napodobeninou.

Aldous Huxley tuto dnes již utopickou představu o člověku s  plně lidskou a absolutní osobností popsal takto:

Je nefarizejský a nezajímá se o konvence a sociální postavení, nenafukuje se pýchou, že je lepší než ostatní lidé,

Je pokorný v tom, jak přijímá sebe samého, jak se nechce povznášet nad lidský stav,

Je chudý duchem – ne hloupý a omezený, ale spíše čistý v přijímání sebe samého, nevznášející věčné nároky na všechno a na všechny a spokojený s tím co by moderní osobnosti našeho Věku mohlo připadat jako psychologické a filozofické ochuzení,

Je jako malé dítě v tom jak akceptuje bezprostřední danou zkušenost, přítomný okamžik a odmítá pomýšlet na zítřek, jak ochotně ponechává mrtvým, aby pohřbívali své mrtvé,

Není pokrytec ani lhář, protože pro něj neexistuje žádný určený vzor, jehož následování by musel předstírat.

Ale takový byl snad jen ten Nazaretský, tedy tisíckrát přežitý, zastaralý a dnes již legendou opředený ideál člověka, jež je všem ostatním spíše pro smích, protože jeho království není z tohoto světa.

Takže co je vlastně příčinou naší víry v osobnost? Existence a trvání těla? Jeho charismatické vyzařování? Úspěch a důležitost jedince ve společenském řádu? Naše pochroumané vyciťování pravdy, falešné úsudky proudící z nepřehledné změti emocí?

Tak či tak budou ti první poslední a ti poslední první, že Kamile! Ty jsi opravdový frajer, umíš zachlastat a s ničím se nesereš, lituješ se snad, že si uvíznul v jednokomorovém kutlochu s malým, stárnoucím pejskem, s hlasitě bušícím srdcem, které tolik touží milovat? Sakra! Ty tvoje vypoulený oči loutky ze sedmnáctého století a mrzácký, ustrašený úsměv, jsi jedinec, jsi jedinečný, jsi Bůh, Kamile. Nezajímá mně tvoje osobnost, k čertu s ní, k čertu i s tou mou, teď nám v žilách klokotá karibský rum, tak se jděte vycpat se všemi těmi abstraktními zbytečnostmi, co se rojí v našich racionalitou posedlých palicích.

“A jak se vám tady bydlí?” obracím list od pika a hnusných dojezdů k přítomné realitě, ke každodenní skutečnosti  Kamilova života a dozvídám se že…

“No, víš, jsou to takový kutlochy spíchnuté horkou jehlou, jo máme výtah, ale je životu nebezpečný, když v něm jedeš tak kvílí a hučí a domovní správa nefunguje tak chodím raději pěšky, představ si, že by ses tam v pátek zasekl a ti čuráci by pro tebe přišli až v pondělí, no tři dny bez jídla vydržíš, ale bez vody? Chápeš, že?”

“A co teprve bez chlastu, že?” zasmějeme se uvolněným smíchem a konečně poprvé ucítíme onen dotek lidské sounáležitosti, jež k sobě dokáže přiblížit dvě cizí, osamocené duše a nechat tak na chvíli vypnuté všechny naše ostražité alarmy  zábrany, jimiž se běžně obrňujeme při kontaktu s cizími lidmi.

Nastal čas. Naleju si panáka. Přiťukneme si. Potykáme si. Povzdechneme. Můj čtyřista padesátý osmý kamarád z mokré čtvrti se nadechne k další salvě astrálních zvratků, jež tíží jeho nitro. Tři dny bez chlastu. Tak to ani náhodou. Tolik utrpení si přece nezasloužíme.

“Ten, jehož mysl je osvobozena od bolestné úzkosti, je netečná uprostřed potěšení, odpoutaná od vášně, strachu a hněvu, ten je nazýván mudrcem stálé mysli”

 Vzpomenu si na verše Bhagavadgíty a úsměv mi na chvíli zamrzne na rtech. Kurva. No co. Sevřu v dlani lahev rumu a dávám se do boje. 

“Také svou povinnost bys měl přijmout bez zachvění, neboť není nic vhodnějšího pro válečníka než spravedlivý boj” 

V duchu si recituji a nalévám dalšího jantarového mrzáka, dalšího podrazáka, skřeta, chechtajícího se démona. 

“Přijímaje stejně potěšení i bolest, zisk i ztrátu, vítězství i porážku, připrav se k bitvě. Tak se nedopustíš hříchu.”

A teď už budu jen mlčky přikyvovat a poslouchat Kamilovu toccatu a jen občas ze mne vyletí nedomrlá slova jako hmmm, chachá, aha, jo to je pravda, ách, no jo nebo tak to je a budu trpělivě čekat až se ožere do němoty, já ho zbavím přebytečných peněz  a on zmizí zpět ve svém bludišti, na svém začarovaném hradě se svou láskou Dulcineou, která existuje jen v jeho šedivé palici.

 A potom, náš stepní vlk tohoto století usne. S unavenou, šedivou starou, nenapravitelně tupou hlavou na proleželém otománku. Dobojováno jest. 

Ale teď jedem dál Kamile, povídej, ty kluku jeden ušatý, ty dobrodinče , ty hrdino, zasloužíš si zlatou medaili za to, že ještě žiješ, že máš ještě sílu ráno vstát a ploužit se nemotorně tímhle světem, ve kterém je smetana ke slíznutí jen pro ty chytřejší, hezčí a silnější, ty zmetku, proč jsi se vůbec vyskytl na scéně tohoto světa, z jakého záhadného důvodu tě zde prozřetelnost vyvrhla, ty celebrito zpackaného života, z kolika větrnými mlýny už jsi se srazil a přece pořád klopýtáš a skučíš a snad i toužíš po štěstí?

“A tu digestoř tu taky pěkně ojebali, šíleně hučí když natahuje ty výpary, ty se v té plechové sračce vždycky zkoncentrují a pak místo toho, aby to šlo do komína, tak to vypustí boční mřížkou zase zpátky do kvartýru, je to spíchnutý horkou jehlou víš, v tom kvartýru slyším úplně všechno, i to jak sousedi prdí, chčijou nebo souloží.”

“Takže máš o zábavu postaráno.” povzbudím ho k úsměvu zvednutým obočím.

“A tak nenudím se, však víš..” sklopí pohled k zemi a zazubí se. 

Starobylou tvář vytesanou ze dřeva, s velkým, hrbolatým nosem a očima podlitýma krví na chvíli ozáří paprsek slunce, proniknuvší sklem do našeho chlastacího terária, záblesk světla, překvapivě a zčistajasna vyšlehnutý skrz miniaturní, průsvitný diapozitiv na husté, těžce šedivé, lednové obloze.

Světlo ho jen tak švihlo přes ksicht a zase zmizelo. Mám trochu výčitky, že je den a my tady chlastáme jako by se nechumelilo. No, jo, ale když to pondělí je tak hnusný den.

Koncentrovaná osamělost stárnoucího chlapa, zatuchlý, zoufalý smrad tiše se vznášející na třiceti čtverečních metrech jeho existence. Obladi – oblada, Carmina Burana, Space Oditty, Óda na Radost a Requiem, to vše si Kamil pouští, když sedí ve svém bytě, za svým jediným stolem, u kterého žere, chlastá, pracuje na počítači nebo jen tak civí z okna na krásné staré domy města pražského, na oblohu, na hejna holubů, jež se vždy stříbřitě zalesknou v mihotavých paprscích lednového slunce.

“Stejně je to nespravedlivý, že mají pejsci tak krátký život, no řekni sám”

Kamil zvedne obočí a Rambo znovu zavrtí ocáskem. Tajnou morseovkou se nám pokouší cosi sdělit. Švih, švih švih, švih, švih švih švih. Je to zhruba toto:

” Jo, jo já vím, že brzy chcípnu, ale  mám to na háku vy čuráci, chichi, pro mně je přece každá vteřina jen věčnou přítomností, kiški lišky.!”

“Hmm, je to tak, no jo, všechny nás to čeká, že..” smutně mručí Kamil.

“Tak nám ještě nalej” Kamilova zmačkaná tvář by potřebovala napařovací žehličku, neposedné štětiny vlasů vysílají signály k tajemnému vládci vesmíru, oči mu září bledým světlem a jako blikající diody Bytí vydávají poselství o tom, že i on – Kamil, zkrachovalý ekonom a svobodný mládenec opuštěný světem je toužící lidskou bytostí zasluhující lásku a soucit.

“Víš, výhoda toho, že jsem záložák, je že chodím na pravidelné prohlídky. Vždycky mně celého naskenují a projedou rentgenem a vezmou krev, taková prohlídka, kamaráde, by stála tak padesát tisíc, no a víš co, já pak mám jistotu, že kdyby ve mně začal klíčit, jako bujet, růst nějaký morybundus, můžou to podchytit hned na začátku, no a …” odmlčel se a líznul si rumu.

“No to je dobrý, tedy pokud už to nemáme napsaný předem” natáhnu nosem omamnou vůni ušlechtilého destilátu a čekám.

“No, to jo, no” smutně se usměje, jako by tušil, že svému osudu stejně neunikne. 

Ta naše vzdorovitá touha do poslední chviličky věřit, že nás se nemoc, stárnutí a smrt netýká, ta nikdy nepřestávající snaha všechny ty hnusné věci oddálit, s omamným pocitem se choulit v náruči farmaceutických firem, lékařských kartelů, chlastu a sedativ a zatlačovat tak vědomí zániku kamsi do nechtěných říše, obývanou fantastickými zvířaty.

“Víš, mě je pětapadesát a nikdo z mojí rodiny se nedožil víc než šedesáti pěti. Všechny zabila rakovina. Když umíral táta, tak měl strašné bolesti a prosil, abysme ho zabili. No, ale já stejně nevím, jestli dám Ramba utratit”

Rambo se zvedne z podlahy, zakroutí ocáskem, otočí se kolem své osy, znovu si sedne a zvedne hlavu ke Kamilovi. Přes oči mu visí dlouhé chlupy, čumáček se leskne, uši jsou napjaté očekáváním povelu. Neodolám tomu něhu vzbuzujícímu stvoření, sehnu se a podrbu ho na krku. Má jemnou srst, útlý, křehký krček, dokonalý, živoucí zázrak stvoření. Utratit ho? Kdepak.

“Hele, to víš ne, jak vědci objevili v oceánu tu nesmrtelnou medůzu, ne?”

“Nesmrtelnou medůzu?”

“No jo, je maličká jak náprstek a vždycky když začne jako umírat, tak se nějakým záhadným způsobem začne sama omlazovat, víš jako že na buněčné úrovni, takže vlastně před smrtí začíná mládnou až se dostane zase na začátek, jako úplně do stejného stavu, v jakém byla při svém zrození a pak se zase rozprskne v miniaturních částech a začne to celý znova”

“Cože?” podívám se na něj s pobaveným, trochu nevěřícným úsměvem a dolívám panáky. Tentokrát trochu větší. Na oslavu nesmrtelnosti. 

“No ta svině prostě neumírá, no, jako jasně neví o své nesmrtelnosti ani prd, ale vědci ji prej nějak zkoumaj, že by nám mohla prodloužit život, prej třeba na tisíc let” Kamil už trochu mumlá, v jeho hlase je teď ale díky chlastu cítit místo smutné vyprahlosti vřelost, taková hřejivá radost, že vše je jak má být.

“Jen si to představ, že bysme tady ještě několik stovek let takhle chlastali”

Zasmějem se. Pak nám to dojde.

“A tisíc let makali a platili složenky..” říkám trochu sklesle

“A tisíc let vstávali na budíka, hádali se s ženskýma a chodili kadit” Kamil nasazuje opilecký škleb úplné odevzdanosti, Cynický výraz zraněného vlka, jež se z posledních sil snaží se smát světu i sám sobě.

“A tisíc let stříkali a byli furt nadržení.”

“Kurva, to je strašná představa.” Dolej to, přece tady nebudeš syslit takový zbyteček. V lahvi zbývá asi decilitr jantarové tekutiny…

“Ó já jsem hoden uctívání! Pro mne není zániku, budu trvat i tehdy, až zaniknou všechny bytosti světa, od nejvyššího Brahmy až po poslední stéblo trávy. Ó já jsem hoden uctívání! Jsem samojediný, a i když jsem zaklet v těle, přece nikam nejdu a odnikud nepřicházím: vším pronikaje, klidně stojím.”

Cink, cink. Zvonek na dveřích ohlásí zákazníka.

Do obchodu vejde mladá holka, trochu oplácaná, ale hezky, taková šťavnatá mladá jalovice tučná a celá lesklá, s hřejivým úsměvem, který nasazuje hned když při příchodu, je to zjevení zázraku ženské energie.

“Potřebovala bych láhev koňaku, prosím” Ten krásný, jemný hlas, jako violoncelllo z pera Wolfganga.

Snažím se nedrmolit a na chvíli potlačuji svou ožralost. Jsme přece seriózní podnik. Ale Kamil to má na háku. Je to zvíře a roztahuje chřípí jako kdyby větřil čerstvé jehněčí maso. Celou věčnost být hladový, znovu a znovu se ukájet a znovu být hladový, copak to nikdy neskončí? Tísíc let stříkat a tisíc let být nadržený, tisíce let se plahočit za pachem ženského masa. Znovu a znovu.

“Vy máte krásný úsměv slečno, nechcete nám zatančit?” Kamil se opírá o pult, v krvavých skleněných očích mu hrají plamínky, svléká nevinnou dívku pohledem a odhaluje přitom své nabroušené špičáky.

Dívka vidí ožralou trosku a celou situaci má pod kontrolu. Vyzařuje bezstarostnost, osvěžující jako sklenice šampaňského po dlouhém dni. A voní, voní na celý obchod ušlechtilým parfémem a špetkou něčeho, co každému zdravému chlapovi staví nádobíčko do pozoru. Něčím, co vniká do chřípí, do krve a do mozku a buší do nervů, odhalující v našem živočišném aparátu mechanismus touhy a uvolňující z muládháry elektrické výboje sexuální energie, tedy základní hybné síly vesmíru, jak říkají mudrcové a vědci ve švýcarském Cernu tomu pomalu ale jistě přichází také na kloub.

Jsme přece kultivované lidské bytosti a svou sexuální energii potlačíme nebo ještě lépe transformujeme ji v očistný a ozdravný proces, vyhánějící z těla i z mysli choroboplodné zárodky úzkostných stavů a nemocí. Ale hovno. To neumíme, tak daleko ještě nejsme a dlouho nebudeme. Jsme slabí a chceme stříkat, do prdele to nám bude ocas stát až do smrti?!

“Dneska bohužel nemůžu, musím koupit koňak a jít domů za přítelem.” blýskne na nás sněhobílými korálky zubů. Je mladá a energie z ní jen prýští, je přímým důkazem našeho ztraceného espritu, toho, že odkvétáme a jedinou možností jak naše stárnutí oddálit je milovat se s dívkami s hebkou kůží a vysávat z nich mízu, emulzi rozkošné, narůžovělé čerstvosti, lektvar nesmrtelnosti.

“Ale to nevadí, tak alespoň malý taneček..” Kamil se k ní začíná přibližovat s nataženými, kostnatými pařáty.

Rychle slečnu odvádím stranou, jdeme spolu k zadním regálům. Nasávám a znalecky ochutnávám magnetickou sílu všech čtyř živlů, linoucích se z její kůže, šarm, elegantně se vychloubající v jejích ohybech a hlase, jenž hebce přede a je stejně nevinný jako vzrušující a provokativní. “Koňaky jsou tady vzadu, takže pro přítele…kolik do něj chcete investovat?”

Chvilku se koketně a s profesionálním odstupem bavíme jemných nuancích odlišujících jednu flašku od druhé, dívka mi visí na rtech, když procítěně hovořím o nádechu tabákového kouře, o pražených oříšcích, o ušlechtilosti vinné révy s genetickou pamětí a kořeny hluboko zapuštěnými v zemi, o půdě a slunci, o všech těch pitomostech, kterými by měl destilát projít, aby se z něj stala opravdová eau de vie, tedy voda života. Myslím, že mě žere. Hypoteticky vzato už jsem ji během našeho krátkého obchodního rozhovoru několikrát ojel, teď už vedle mně leží pokořená, vlhká, vonící mlékem, strdím a orgasmem.

“Kolega trochu přebral, co” špitne na mně když už je naše obchodní jednání u konce. I tak dál čumíme hypnoticky na třpytící se lahve ušlechtilého vinného destilátu z francouzského regionu Cognac. Pak na sebe. Potom znovu na ty flašky.

“No jo” zašilhám na potácejícího se Kamila, jenž teď, když do našeho opilého světa vtrhl svědek z vnějšího světa vypadá uboze, nepatřičně, smraďák odpaďák na odpis, kymácí se u naleštěného pultu z ebenového dřeva a dolévá sklenky zbytečkem rumu, ždímá tu láhev trpělivě a poctivě.

“To je taková místní figura.” Trochu se zastydím, že jsem svého parťáka z mokré čtvrti takto bez mrknutí oka, bez váhání odepsal a udělal z něj šaška a opilce, budižkničemu, vandráka. Ale jsme přece seriózní podnik, ne?

Baculatá, šťavnatá nóbl slečinka opouští náš seriózní podnik s flaškou v papírové tašce, loučím se s ní kultivovaným “děkujeme madam a krásný večer přeji” a rychlostí blesku si ji znovu představím nahou a odhodlanou ke všemu. Zasraná síla zvyku.

Kamil přidává na rozloučenou přiblblý úsměv , opilé kývnutí hlavou a vztyčený ukazováček, už už se nadechuje, že jí řekne na rozloučenou něco milého, ale nestihne to, zvonek nad dveřmi udělá cink cink a zbude tady po ní jen sladká vůně drahého parfému, evokující divokou mrdanici v rozkvetlé louce v medových plástvích nedaleko mořského břehu na matraci z ovčího rouna postříkanou vorvaním spermatem a zvlhlou tinkturou z květů sakury, vonných pryskyřic vzácných stromů a klokaním potem.

“Mrcha jedna” uleví si Kamil a přikládá si k suchým, popraskaným rtům finálního panáka. “té bych dal do kožichu” Z mordy se vynoří špičatý tmavě rudý jazyk a zašvihá rychle třikrát doprava a třikrát doleva. Rambo zakňučí a zašvihá ocáskem tajnou řečí kmene Starých a Unavených Psů.

“Drž hubu Rambo, už půjdeme”

Intermezzo

“Potkají li se muž a žena v prostoru, cítí násilnou potřebu (pravím násilnou potřebu a ne těkavou touhu) po splynutí, to znamená, že v těle právě “této” ženy je substance, materie, produkt chemický, který nepřekonatelnou silou hledá substanci, materii nacházející se v těle právě “onoho” muže.

Pitigrilli

Představte si, že…

Hraje Mozartův “turecký” koncert pro housle a Kamil jen v zelených slipech s  obrysem hrozivě ztopořeného vlčího ocasu honí baculatou, šťavnatou krásku po obchodě, lahve v regálech se třpytí, mlčky a se zájmem sledují to divadlo. Vyzáblý, apokalypticky se pohybující archetyp ztroskotance si se svou obětí hraje jako kočka s myší. Dívka nemá kam prchnout, dveře jsou zamčeny a roleta stažená, v malém prostoru obchůdku je to jen otázka času, kdy ji  zvíře jménem Kamil chytí do svých kostnatých pařátů, strhá z ní šaty, povalí na zem a naloží, co se do ní vejde. 

Kamilovo “namlouvání” je velice prosté – pokaždé když už ji má v hrsti, svlékne, strhne z ní část oblečení a znovu tu slabou a křehkou bytost laskavě propustí ze svého zvířecího objetí. Zdá se, že i naši milou slečnu ta divoká pravěká milostná předehra začíná trochu bavit, zrudla v obličeji, z očí jí šlehají blesky strachu i vášně, je rozdováděná, potvora jedna. Běhá kolem stolu jen v kalhotkách, mocné kozy s tučnými bradavkami se kývají ze stranu na stranu, v očích výraz odevzdanosti smíšený s jemnou šíleností nabádá zpustlou, zdivočelou trosku k dalšímu útoku.

“Tak co ty čuráku, omrdáš mě konečně, nebo tady budeš jenom běhat s tím směšným ocasem ve slipech, co? Co?!”

Ze začátku se jí to možná moc nezdálo, mrdat s tímhle poničeným divochem, ale stejně se bránila jenom naoko, kdyby chtěla dá mu facku a uspí ho hubeňoura nebo mu vyškrábe oči, santusákovi jednomu neomalenému. Po chvíli zápolení, laškovné koketerie s nádechem sadismu, však s jistotou, že když nebude chtít, tak ten chudák nemá šanci, začala být jen obyčejně zvědavá jak daleko to nakonec dojde.

Prokrista, jsem zvrhlá děvka, tohle přece nemůžu. No jo, ale co se dá dělat. Pár měsíců už nemrdala, kunda ji svrbí tak, že už ji z toho někdy fakt jebe. Tak co no.

“Ty kurvo jedna, já ti ukážu” Kamil si strhává své artisanální slipy a odhaluje před zraky Bohů, třpytících se lahví a jedné tmavovlásky, jež se ocitla ve správnou dobu na správném místě, své mocné, žilnaté tykadlo. Je to labutí krk a na konci tmavě rudý, kynutý knedlík, lesknoucí a hrozící světu dunivým prasknutím, po kterém by se z Kamilovi bambitky vyvalily mraky hustého pekelného kouře a smrad jako po bombardování Bělehradu.

“A doprdele..” 

Naposledy laškovně vyklouzne Kamilovi z náručí, aby mohla v zápětí záměrnou nešikovností zakopnout a na poslední chvíli se chytit prodejního pultu. Jak široká tak dlouhá spočívá horní polovinou těla přilepená k exkluzívní dřevěné desce, mocné, tučné kozy statné dojnice se rozlévají  po lesklém a chladném ebenu, překvapivě pěkně tvarovaná prdel v béžových bavlněných kalhotkách vysílá signál pro vpuštění torpéda do hlubin noci. 

Vesmírná stanice Sputnik je připravená na přijetí cizí posádky.

Dívka oddychuje se sklopenou hlavou a letargicky vyčkává. Dá ji ten čurák už konečně do kožichu, nebo co bude?

Kamil se s tím nesere. Jedním trhem odhaluje hladovou díru, jež se pod kulatýma, šťavnatýma půlkama vyjímá jako nějaký cizopasný živočich pokrytý hustými černými chlupy. Roztáhne ji bleskově půlky a sotva spatří narůžovělou buničinu, vrazí ji ho tam až po koule. Ráj je teď. Mozartův houslový koncert se chýlí ke konci. Životodárné samičí šťávy se řinou naší mladé dámě po vnitřní straně stehen, mlaská to jako kdyby mrdali vodníci, prdel je fakt pěkně rostlá, velká tak akorát, aby si držela pevnost a zároveň obalená tukem, který se při přírazech třese a vydává rajcovní pleskavý zvuk.

“Achtung” zařve Kamil jako tur, “ já BUDU, kurva a aaaaaaaa!”

Vytáhne beranidlo z měkké a pružné ždímačky čůráků, chytne dívku za ramena a stáhne ji z pultu na zem, mademoiselle zkušeně kleká a rudý žalud ve vteřině mizí v krásně tvarovaných, drobných ústech. Kamil se začne nekontrolovaně třást a v několika vteřinách ji do krku vyprázdní celý zásobník. 

V obchodě se vznáší hustý živočišný smrad. Je dobojováno.

To si možná myslí Kamil, ale ta mladá nadržená civilistka ho jen tak nepustí. Když už se s tím čurákem spustila tak si nechá vymrdat mozek z hlavy. Dál ho kouří a kouří a…to už by byl jiný příběh. Ach jo. Omlouvám se. tahle scénka do tohoto příběhu vlastně nepatří, ale když ten Mozartův houslový koncert k tomu vybízel, to husarské tempo, tam ta dam ta tam ta dam, pam pam..

OUTRO či vlastně neboli  možná CODA

Ale zpět k naší samotářské zabijácké  černé hodince, kdy se den v zádumčivém stmívání překlene do tmavé večerní odevzdanosti, skřítkové noci vylézají ze svých skrýší a svádí nás lákavým pokušením vychlastat se zběsilou rychlostí sedmičku vína, vytrhnout velrybě stoličku, sjet lajnu dlouhou jako koleje do Košic, vyšukat někomu duši z těla, dát si horkou sprchu a smýt všechnu tu špinavou upatlanost dne.

“Tak na tisíc let chlastání, bráško” snažím se uchlácholit svědomí a naposledy si s Kamilem připíjím. Chci, aby odcházel s dobrým pocitem, chci aby se svalil do pelechu s pocitem nesmrtelnosti, s halucinačním snem nikdy nekončící, extatické veselosti, nepodmíněné žádnou světskou radovánkou, ale jen křišťálovým zřením Věčnosti, prýštící ze zřídel našich srdcí, chci, aby zapomněl na strach z pomíjivosti fyzického těla i na nesmrtelnou buničinu těla medúzy a ukotvil své Bytí v tom jediném a nejblaženějším Teď, v tom nejposvátnějším Výstřiku nepomíjivé rozkoše, jenž v horkých dávkách vesmírného spermatu tvoří stále nové a nové existence..uff. A jedeme dál.

Dopíjím poslední doušek lektvaru nesmrtelnosti a vyhazuji toho ožralého čuráka na ulici. Nechce se mu, furt něco mumlá o nesmrtelné medůze a o mrdání, pomalu ho poplacáváním a přátelskými úsměvy strkám blíže a blíže ke dveřím, Rambo poskakuje kolem nás se staženým ocasem, věčně ustrašená zvířecí přítomnost, chundelaté cosi obdařené snad také duší, tou prapodivností, jež možná je a možná není, kurva, nakonec se mi Kamila podaří vytlačit ze dveří, potom dalších pět minut opileckého loučení, jako by se chystal odcestovat za oceán a já byl jeho jediný a tudíž nejmilejší přítel. Zamykám dveře.

Vše se mi teď před očima třpytí, čas je převalujícím se přežraným lvem v ohlušujícím tichu savany.

Sednu si do koženého křesla a vychutnávám tu ušlechtile opilou chvilku samoty, rum mi vře v žilách, opioidní receptory řvou nadšením. Žluté elektrické světlo oživuje každou láhev, každý kus nábytku jakýmsi skrytým významem, vše kolem mně a ve mně tiše vibruje nesmrtelností. Jsem králem říše věčnosti, shlížím na království času a prostoru se smířlivým úsměvem, teď už konečně chápu teorii o tom, že nesmrtelnost je skryta v přítomnosti, vždyť ji teď každým nádechem zažívám, vždyť to co je teď, teď, teď, tak je navždy, navždy, navždy..

Civím na jako u vytržení na třpytící se lahve, zcela vyprázdněný, odosobněný kus opilé duše, vznášející se nad pomíjivou existencí, nad šalbou vzpomínek na minulost či představ o budoucnosti, plachtím jako orel nad trýznivou ideou sebe samého, hlasitě se vysmívám karikatuře, kterou jsem za čtyřicet let uplácal z mazlavého bláta šeredných zvyků a dusivě předpotopních názorů většiny.

Kde jsem? Jsem mimo zisk a ztrátu, ať stojím, jdu či odpočívám. 

Kdo jsem? Jsem duchem a neznepokojuji své srdce ani pevnými úmysly, ani váháním.

Jsem opilý vagabund a seru na medúzy, seru na nesmrtelnost. Mou přirozeností je blaženost. Jsem proklet, protože zatímco ostatní, obyčejní lidé cítí po alkoholu “jen” jakousi otupělost, malátnost, nebo jiný pocit opojení, tak mne otevírají molekuly chlastu dveře do ztraceného ráje, do říše nadpozemsky příjemných pocitů, po kterých má duše, snad zmrzačená nedostatkem serotoninu v útlém mládí, horoucně touží tak mocně, že neváhá kráčet mezi nastraženými stahovacími oky závislosti a vrhat se bezhlavě do chmurné náruče kocoviny a spolu s ní do neodolatelné chuti po dalším a dalším opojení. Kde se stala chyba? Kdy se ten můj zasraný dopaminový aparát porouchal? Mohlo to být kdykoliv, ale nejspíš to bylo až poté, co jsem se narodil. Tedy doufám, protože s karmickým zatížením bych se mohl taky vyrovnávat ještě tisíc životů, ale zmrvenou nervovou soustavu snad dokáži dát do pořádku ještě za tohoto života. 

Jsou to chvíle opravdové Rozkoše z neexistence času vyvazující mé pocity a myšlenky z pevného řádu světa, ze stísňujících pravidel lidského společenství, které svým systémem odměny a trestu znemožňuje obyčejnému a tíhou existence prokletému člověku zažít opravdovou svobodu duše a tak častěji a častěji sahá různých omamných látkách.

Jsem virtuální jednotkou Bytí a zavěšen v prázdnotě Universa a svým Duchem pronikající do nehmotného světa příčin a následků, hallelujah!

Konečně to zase po dlouhé době udělalo cvak a člověk je náhle zbaven pocitu, že by měl činit něco důležitějšího než jen být. A co víc.

Na malou chvíli odhazuji do černé díry světa svou odpovědnost a naučenou tíseň z toho “někým” být a nahlížet na vnější svět i sám na sebe skrz omezující filtr své přeslavné mrzácké osobnosti.

Ne. Jsem, který jsem. Vážka s briliantovými křídly, sedící nehybně na zrcadlově klidné hladině jezera v krajině fosforeskujících barev a tichého, osvobozujícího smíchu šumícího v korunách obrovských prastromů svobodně jako vítr. Jsem uvnitř křišťálové koule a zároveň jsem tou křišťálovou koulí, jsem nikým a ničím a zároveň jsem vším, chci se vrhnout sám sobě k nohám a klanět se a klanět, s úctou vzdávat díky za tu vymoženost prociťovat svou existenci až do morku kostí do buněčné struktury nervů až do poslední mikročástice viditelného světa, jsem ožralý, stárnoucí vagabund a bylo by pro mne lepší kdybych byl jako každý normální člověk po chlastu jenom ten omamný účinek a ne ten obrovský pocit úlevy, nadpozemské radosti, blaha – něčeho, co chybí.

Jsem tedy křišťálovým princem a klaním se knížatům jantarového Boha, jsem svobodný, protože neexistuji, seru na to, že přijde kocovina a s ní úzkost a deprese, vždyť teď je každá vteřina věčností, nesmrtelnost ta opravdová je možná jen a jen a pouze v osvobozené mysli a nikdy ve věčně mladém těle, co nekontrolovaně žere bobtná a stříká století za stoletím, do prdele už to mám!, teď jsem na to kápnul a dorazím se koňáčkem, ale kdepak už žádnej chlast, hezky si tady s tou posranou nadsmyslovou blažeností ještě chvilku posedím, načechrán sám v sobě briliantovým peřím nebeských albatrosů a budu se snažit oddálit okamžik, kdy chlast přestane působit a já se tak vrátím do neohrabané masitosti svého těla, za mřížoví své mysli, odkud neustále vyhlížím světlé zítřky a natahuji svá lačná tykadla k příjemným pocitům, schopným rušit všednost okamžiku a proměnit ho ve svátek.

Po hodinové, opilé meditaci v koženém křesle jsem zpět v naší slavné skutečnosti. 

Nerozluštil jsem nic. Jsem stále tělem, ve kterém snad klokotá cosi nehmotného a touží po nesmrtelnosti, ale je to tak hluboko, v šachtě nevědomí a já i Kamil i vy stále dokola přemítáme o tom, co pro nás bude znamenat opravdový konec hry. Už žádná opilost, žádný smích, žádný orgasmus, žádné tlačení na hajzlu ani žádné složenky, nic, game over.

Ale stejně. Jděte s nesmrtelností těla někam. Jen si to představte. Jak by to vypadalo, kdyby se po ztichlé noční ulici starého města pražského šoural Kamil dalších tisíc let. Pane Bože děkuji ti za to, že se generace střídají jedna za druhou. Že nechodíme po našem nádherném světě s mozky tři sta let starými; co s tou naší snahou o prodloužení lidského života, když by po světě chodili pravěké příšery s prastarými mozky, konzervované ve svých požitcích, ani o píď blíže osvícení, prozření, nahlédnutí za oponu hmoty, jen další tuny hoven, spláchnutých do oceánů, jež jsou stále připravveny nás přijmout zpět.

A ať už je to s věčností a smrtí a stříkáním jakkoliv, usínám s jistotou, že kdybych se nějakou shodou strašlivých náhod stal obětí vědeckého experimentu  a byl infikován genetickou výbavou nesmrtelné medůzy a  spěchal tak časoprostorem místo do náruče stáří a celkové zchátralosti do květinové zahrady mládí či snad dětství, tak raději zamířím do prvního provaznictví, kde bych si pořídil pevný konopný provaz, na kterém bych sveřepě demonstroval svou povinnost zemřít a zmizet jednou provždy z fyzického světa. 

Bez ohledu na to, jestli by se mi prdel třásla strachy nebo ne.