Rozháraná mysl v samotě zimních večerů vyvrhla tento text v rozhodnutí nepodlehnout smutku, temnotě a beznaději, ale raději vzkřísit naději. Určitá ne-plynulost textu může vybízet čtenáře k netrpělivosti a bažení po zápletce. Ale nezapomínejte bratři a sestry, vy nechcete číst smyšlený příběh, nýbrž se ponořit do životní zkušenosti někoho jiného. Proto, prosím, nekruťte hlavou nad délkou textu a opakováním se, nýbrž se smysly napjatými k prasknutí vnímejte řecké slunce, rozpoluplnost víry i povrchní a snad i naivní pohled člověka na své bláznivé myšlenky, ženoucí se v koridě života od barrery k červenému šátku a zase zpět.

Děkuji. 2023/24

„Kdo nevedl zápas, nepoznal sám sebe.“

I.

Stejně jako když rozřízneme plod, zralý žlutý meloun, ve snaze z něj vysát sladký nektar a vyškrábnout omamně vonící dužinu, připomínající svou vůní první neopětovanou lásku, stejně bych nyní rád rozřízl sebe sama, vyjmul rozměklou buničinu všech starých a nepotřebných myšlenek a činů a pohřbil ji do úrodné černozemě. A pak! Ó slasti temných chvil – těmi bílými tesáky od krve a smilstva – trhal sladkou hmotu sebe sama jako hladový vlk, jako šelma, která přišla o rozum. Jako šlechtic, jenž ví, že má právo na vše. I na rituální sebevraždu, jenž jako jediná uspokojuje srdce opravdového muže, uvědomujícího si, že nechce pojít jako dobytek, ale zemřít uvědoměle a beze strachu. Toužím být jako znovuzrozený divoch, nezkrotný, však umírněný, se srdcem plným vášně, s rozumem uhlazeným svatým antickým světlem a s duší, vnímající jednotu. S jemnocitem, schopným ucítit čistotu a ušlechtilost pravoslavné víry. Jsem pohan na dovolené a šlapu po přezrálých moruších, plných sladkého nektaru, ležících na zaprášené silnici.

 Jsem na dovolené a dotýkám se nebe svých nervových tkání. S dvěmi ženami po boku a nejasným pocitem v srdci  chci prokličkovat k husté smetaně. Ke královskému pocitu mít a vlastnit, a také být součástí všeho. Cítit chvění vzduchu ráno v poledne i večer. Hned ve chvílích procitnutí, když fouká vítr a já polykám zbytky snů a pláču.  Podaří se mi rozlousknout neurózu všedního života? Jsem snad  domýšlivý, když žiju v jistotě, že všichni kolem mě mne milují? Prasknu na antickém slunci jako zralý plod?

II.

Je bláhové si myslet, že během čtrnáctidenní dovolené obnažíme svou nejsladší skutečnost, dřímající v nás již celé věky a splyneme s ní. Dva týdny jsou přece jako závan větru v horkém dni. Snad ale máme alespoň malou šanci v několika volných dnech k nektaru své duše přivonět, dotknout se ho jako hebkého, sametového těla, pohladit ho. Mnout prsty vagínu Světa.

Jsme zde, na ostrově Aegina, pod helénským sluncem a pomalu splýváme s kopcovitou krajinou, řídce zalesněnou smrky a borovicemi, stoupáme do kopců, noříme se do údolí, kde místní pěstují olivovníky a pistácie. A stále, jako smyslů zbaveni, hledíme na moře, tam do dálky pře Saronský záliv, k třpytícím se Aténám. To vše v blýskavém rytmu začínajícího léta. Na přelomu května a června.

Je čerstvé, svěží ráno, vonící mořem, broskvemi a ženskou kůží. Míříme, obaleni solí a načechráni červnovým sluncem, ke klášteru svatého Nektariuse. Jsme poživační a nenasytní a krájíme zážitky jako dort. Chceme všeho více a stále si neuvědomujeme, že v hojnosti vše splývá.  Ještě před několika minutami jsme se kochali dórskými sloupy a nadhernou vyhlídkou u antického chrámu Afaia. Teď se ale toužíme přenést – čiperně, a s lehkostí opilého šimpanze – do byzantské říše. Klikatou cestou míjíme domy bezejmenných vesnic, stromy, mezi kterými vyhlížíme slunce, až najednou.

“Podívej, tam, to je ono!” ta plavá zatřese zlatými kadeřemi a do kabiny auta vnikne její živočišná vůně jako povel k milování. Jsem přesycen všech vůní, jsem ve skafandru očekávání, jsem mlčenlivý krotitel duchů.

“A jak se mám dívat, když řídím?” ušklíbnu se, když kopule chrámu ve vteřině zmizí za dalším kopcem. 

“A víte, že za tím Nektariem jezdí všichni se léčit?” ta tmavá se vzadu dívá do telefonu a je bezstarostná.

“Ale my snad nepotřebujeme léčit, nebo?” řekne ta plavá a znovu ukáže rukou do prostoru, kde se za kopcem vyloupne kopule chrámu, lesknoucí se ve slunci. V našem slunci. Pak se letmo podívá na mně. Neřeknu nic, jen pomyslím na to, kterou bolístku bych chtěl vyléčit ze všeho nejdříve. Chronickou rýmu, nespavost, cynismus nebo snad zatvrzelé srdce pyšného maloměšťáka?

III.

Už z dálky vidíme mezi mírnými kopci kopule chrámu. Vyrůstá z krajiny jako její plod. I my sami v sobě odkvétáme a čekáme na chuť plodu. Bude trpká jako bezesná noc nebo sladká jako hebké tělo milovaného člověka?

Jsme tři. Já a dvě ženy. Jedna plavá a druhá tmavá. Jedna věří v Boha a druhá nevěří. Obě miluji stejně jako slunce, vodu, vítr a zemi. Obě dvě touží ve skrytu srdce po tomtéž, co já – po splynutí.

Celý klášter i s kostelem je usazen v krajině jako klenot, se strmým kopcem za zády je pokračováním Země, jejím zcela srozumitelným a vznešeným vyústěním.

Ještě včera jsem o tomto světci nic nevěděl. Netušil jsem, že je to jeden z nejuctívanějších patriarchů pravoslavné cirkve. Za energií, za svatostí, tryskající z tohoto místa jezdí lidé z celého světa, věřící i nevěřící. Všichni touží pocítit, byť jen i na tu krátkou chvíli boží milost, to podivné chvění na srdci, dávající naději. Jezdí sem turisté, chytající třaskavou sílu mista čočkami svých fotoaparátů. Z celého světa sem proudí davy lidí, trpící nemocemi, doufající v uzdravení. Věř a víra tvá tě uzdraví. Ale kdo z nás dokáže uvěřit opravdu z celého srdce? Víra ve svatého Nektariuse již několikrát prokazatelně pomohla k uzdravení, vyléčení, ke zmírnění utrpení a bolesti. My, děti pragmatické doby, tomu říkáme autosugesce, pobláznění, fanatismus. Někdy dokonce bláhovost.

My, rozmařilé děti slunce jsme rozptylování tolika rozkoši světa! Jak se máme usebrat, pro Boha Živého! Jsme tak vzdáleni svému opravdovému středu neustálou honbou za zážitky! Ale co naplat, naše touha nám nedá spát. Chceme složit svět jako rubikovu kostku a poznat všechna její tajemství skrz smyslová uspokojení.

IV.

Buďme opatrní, abychom se kvůli současnému životu nepřipravili o budoucnost, abychom kvůli péči a starostem o náš vezdejší život nezanedbali smysl našeho života.

Když už jsme tady tak se tomu starýmu vousáčovi, tomu chlapovi smradlavému, podíváme na zoubek. Když už jsme v Řecku a užíváme si dovolenou je přece naší povinností prožít alespoň hodinu duchovna. V rozvalinách antických chrámů jsme rádi, když polapíme trochu onoho uvědomění, jež nám říká, že čas tak rychle běží, ale pocítit duchovno! Antika už byla dávno. Zato pravoslavný chrám může být ještě stále živoucím tělem mystické zkušenosti.

Co zde pohledáváme? My, instantní poutníci, smysloví povaleči? Také bychom chtěli nasát trochu něčeho prastarého a přitom stále přítomného, také se chceme nechat obalit byzantským světlem jako vánoční stromeček. Uložit se pod jedličku jako Jezulátka svítící do temnot záhady Bytí. Taky se chceme jednou pořádně nalokat kadidla a cítit se čerství. A zahojení.

Jedeme zvlněnou krajinou ostrova se stáhnutými okýnky, cítím vyprahlost zdejší půdy i nedaleké moře, cítím také obě ženy, plavá vylučuje prastarou vůni cedru, hlíny a jasmínu, nikdy nevyřčeného tajemství, tmavá v sobě nosí hloubku všech moří a vulkanickou půdu, skrytou živočišnost zkrocené šelmy, měsíční svit. Přemýšlím jestli bych neměl něco říct. Jsem si tak jistý sám sebou, že neříkám nic. Vše je tak dokonalé, že k tomu nemám co dodat. Ale obě ženy chtějí mluvit. Osvětlit skutečnost slovy. 

“A v kolik jste šli včera vůbec spát”, ptám se nakonec. Zřejmě abych vyvolal dojem, že jsem tam s nimi a také vše prožívám. Protože jinak si ženy začnou vykládat vaše mlčení jinak. Třeba jako: “ Už mě tolik nemiluje. Už se mnou ani nemluví o obyčejných věcech, asi myslí na jinou. Nebo na nic a to je ještě horší, a co když už pro něj nejsem taková bohyně jako tenkrát?!” Začínají spekulovat. Pochybovat. Honí se jí hlavou černé myšlenky, které není možné vyhnat jinak než prachsprostou kopulací.Nebo ne?

Vy si zatím užíváte dokonalost okamžiku beze slov,  napojení na vyšší princip, aniž byste přitom zpochybňovali význam ženy a její nadčasový potenciál. Jen už o tom, kurva, nechcete mluvit, že je všechno nádherné a stromy se rýsují svatou zelení do oblých kopců a že nás svatý Nektarios očekává a že moře je průzračné a vzduch voní jako kopulace kentaura s andělem.

Když mi odpoví, už skoro zapomenu na co jsem se ptal. Stále vnímám nedaleké moře a hlínu a svou bránici, tak uvolněnou a křičící do světa “Já jsem, kurva, král, vy čuráci!”

“Asi o půl druhý” zaculí se na sebe, “Trochu jsme se sekli u toho dobrýho francouzskýho vína, cos nám koupil včera ve městě.

“ Ty brďo, koukněte na to, to je vono” řekne ta plavá, co věří v Boha a ukáže na pravoslavné kopule chrámu vystupující v krajině jako nějakej její zkurvenej jackpot. Tentokrát opravdu blízko. Má šelmí potměšilost chvíli váhá, jestli ji neokřikne za to tak nevinné slovíčko „ty brďo“, které mne vždy vydráždí k nepříčetnosti. Nevím proč, snad proto, že již přes hustou mlhovinu smyslů nevnímám podstatu, tedy absolutní krásu. Nadechnu se do břicha.

“ Někde jsem četla”, opakuje znovu dívka, sedící na zadním sedadle ve slunečních brýlích s dlouhými kaštanovými vlasy a hubeným, trochu posmutnělým obličejema a toužebnýma, ale nevěřícíma očima, “že se v tom kostele už několik lidí zázračně uzdravilo.”

“A ty tomu věříš?” znovu jí odpovídám. Nebo se ptám sám sebe.

“ A potřebujeme uzdravit? ptá se ta plavà a pak se zasměje, rptože si stejně jako já uvědomí, že se opakujeme, jen abychom nemlčeli v očekávání něčeho, co přijde.

Vzpomenu si na včerejší noc, jak jsem na ni čekal v posteli v touze se s ní pomilovat. Potom jsem usnul. Ano, naše láska se potřebuje uzdravit. Dokážeš to svatý Nektarie Eginský?

“Tak asi každý máme nějaké bolení, zašeptá ta tmavá, jako by se s tím jak se blížíme poutnímu místu stàvala pokornější.

“ Je to tady ale nádherný” vyhrknu abych uzavřel tuhle vážnou debatu a hážu blinkr doprava k malému parkovišti na úpatí kopce, v němž se drze, ale se svatou pokorou vypíná klášter. 

Kdo jsme, pomyslím si..že se opovažujeme zpochybnit léčivou energii tohoto místa? Ale vždyť dělám stále znovu to stejné – navenek shazuji věci, kterým tolik toužím uvěřit. Jsem ve svazku se svou a přesto toužím po jiných. Jsem ve svazku s Bohem a přitom toužím po věcech ďábelských. Po světském potěšení. 

“No to je úlet, “ povídá vysokým, uvolněným tónem ta pihovatá, rudá ze sluníčka s lesklýma očima z piva Kaiser, které jsme si dali ledově vychlazené na naší předchozí štaci, na antické památce, “ tady to úplně vibruje” snivě se zahledí na kopec, jenž stoupá k obloze nad terasovitými zahradami obklopenými klikatou zídkou.

V.

Snažte se zanechat vášně vaší duše stranou. Očistěte své srdce ode všech nečistot a udržujte je čisté, aby Pán přišel a přebýval ve vás, aby vás Duch Svatý zahrnul božskými dary.

A opravdu. Mystický vzduch zde praská v neviditelných záblescích, překračuje hranice času a prostoru a přikazuje nám se na chvíli zastavit. Pohlédnout na své životy z hlediska věčnosti. Ať už to znamená cokoliv. Pomyslím na to, jak dlouho jsme se s tou plavou něčemu společně od srdce nezasmáli. Nevěřím, že může láska vyvanout. To jen my, lidská cháska ji dokážeme pečlivě ukrýt pod strusku svých dní, plynoucích jako bláto z terasovitých zahrad a stékající do kanálů vlastních lží, viny a trestu.

Jsme pod klášterem a vystupujeme z auta. Do tváře, na celou kůži těla nás uhodí slunce a taky máme dobrý pocit, protože vše je teprve před námi. Je poledne, snídali jsme dobře na terase nad dlouhou pláží, ranní koupel nás osvěžila. Máme před sebou jen to dobré. Svatý kopeček. Odpolední slunce. Vyhřátý písek na pláži. Skvělý oběd v zapomenuté taverně v hlavním městě. Několik řádných doušků vína. Nic nás neděsí. Ve skrytu duše snad jen vzpomínka na to, jak jsme tehdy před deseti lety prožívali Řecko v mládí své lásky. Bez pochyb. Bez otázek. Bez viny.

Ale zpět k tý energii, k tý proklatý neviditelný atmosféře tohohle místa, co přikazuje zcela zásadní věc, a to – na chvíli se zastavit! Vypnout telefon. Unavený a zbídačený rozum nechat v autě společně s technickým průkazem a teplou lahví minerálky i se všemi svými myšlenkami na to, jak vykřesat ze svého středního věku něco pravého, ořechového. 

“ A já půjdu nejdřív do kláštera nahoru” řekne ta plavá a ztrácí se na úzkém schodišti v záplavě fialových květů. 

“ Tys ji včera pěkně zřídila”, ušklíbnu se na tmavovlasou hříšnici, “ jenom se svalila do postele jako špalek.”

“No snad jsis nemyslel, že ještě něco bude.” Odchází ta snědá s úsměvem baziliška. Zůstávám sám na širokém mramorovém schodišti pod klášterem svatého Nektariuse, stále v srdci  nerozhodnut, kterou cestou se vydám. Jakou medicínu si pro svou bolavou duši zvolím. Uvědomělou lásku rozumu nebo bezbřehou živočišnou vášeň?

Teď chci jen zapomenout. Na to, co budu dělat za hodinu. Večer. Příští týden. Kde se vidíte za pět let? A co po smrti? Jaké mám vyhlídky jako lidská bytost, vědomá si své bezbřehé lásky ke všemu stvořenému? Vědomá a citlivá a přesto nešikovná ve svém vztahu k nejbližším. Jak mám nosit svou zelenou kamizolku Velkého Myslivce, když nedokážu obyčejnou lidskost ve všedním životě? Jak mám uplatnit látku své duše v každodennosti? Když na mně v parku mrkne zrzavá veverka tak ustanu ve své chůzi a pláču. Když se mně má žena zeptá jak se mám, jen se ušklíbni a ztáhnu své rozbolavělé éterické tělo pod krunýř. Tak kurva kde to jsme?!

Po širokých schodech vystoupám ke kostelu. Najednou jsem konečně uprostřed davu sám. Chvíli se ještě ukrývám v chladném zákoutí hustých keřů, v jejichž zelené záplavě tu a tam probleskují malé narůžovělé květy. Než vejdu do chladného podloubí kostela osvítí mne krátce řecké polední květnové slunce. Je to jako pohlazení babičky. “Běž synku, ale moc nedivoč, víš, že si náš a my tě nikdy nedáme, ani za sto let”, slyším šeptat kostelní nádvoří. Vnímám mocnou sílu kamene, jeho mohutnost, vložená stavitelem do zdí, chodeb a sloupů mne pohlcuje jako paže mocného obra, vynořující se z krajiny.

VI.

Kráčím kam mne nohy vedou. Nejkratší cestou do srdce kostela. Rozříznout sladký plod a nacpat se dužinou až mi bříško praskne. V kostele je přítmí, chlad a zvláštní, pravoslavná atmosféra, tak jiná od našich katolických chrámů. Pochmurná, ale hřejivější. Jako by z dřevěného interiéru čišelo cosi daleko staršího než křesťanství. Snad antika naroubovaná poselstvím apoštola Pavla. Jsem rád, že jsem sám, přesto mi obě ženy chybí. V duchu se utěšuji myšlenkou, že své nejvnitřnější pocity s nikým stejně nemohu sdílet. S lehkým mrazením na koulích zírám na všechny ty vousaté patriarchy, zachmuřené a vážné ve svých pózách. Proč jsme udělali z víry tak proklatě vážnou věc? Katolíci i pravoslavní, my všichni se ve svých chrámech tváříme tak zasmušile, jako kdyby sladké zaslíbení Ducha Svatého nebylo sladkou potěchou, ale trestem. Jako by po všem odříkání a bolesti z odloučení měl přijít jeste daleko trpčí plod a ne království Nebeské. Zřím Tě Pane Bože můj, když mne má duše svírá, když mi má žena uniká ve svých přàních nebo když se slunce třpytí na hladině egejského moře v tisících záblescích. Proč se všichni ve svých chrámech tváříme tak zasmušile, když odříkáváme své modlitbičky?

Sednu si, opřu se s příjemným zapraskáním dřeva a přimhouřím oči. V hlavě mi doznívají záblesky posledních dní. Tváře a hlasy mých dvou žen. Bílé oblázky na mořském dně rozechvělé slunečními paprsky v průzračně čisté vodě zálivu. Slunce a zase jen slunce odhánějící všechny chmury. Vzpomenu si na hlas šedovlasého čišníka, který včera při večeři na otázku té plavé: “Viděl jste ten měsíc?”, pohlédnul s upřímným úsměvem na krvavý měsíc a měkkým barytonem zahlásil: “Welcome to Greece!” a svižným krokem s náručí plnou prázdných talířů odešel do kuchyně. Na krátký okamžik jsem si uvědomil jaký zázrak zažívám, když můžu jen tak pro nic za nic dýchat antický vzduch. Vstřebávat skrz oční sítnici slonovinovou patinu antických sloupů. Dovolit si být sám i ve společnosti mých nejbližších. Klovat a provokovat své štěstí svou domýšlivostí. Na tváři mi hraje mírný úsměv, chtěl bych dnes nasát trochu kouzla a svatosti svatého Nektaria, vtisknout mu na jeho vousatou tvář mlaskavý polibek a pokusit se s pokorou poděkovat za všechno, co mne v životě potkalo, za všechno co je teď i za to, co přijde. Znovu, jako vždy, když jsem chvíli sám, toužím po tom rozběhnout se ke všem mým blízkým a povědět jim jak je miluji. Nikdy to neudělám. Vždyť to přece musí vědět!

Stejně jako všichni ti pravoslavní vousáči na svatých ikonách kolem mně. Určitě svou zasmušilost jen hrají, jsou sice zachmuření, ale uvnitř se stále radující. 

VII.

Mezi kostelními lavicemi,  pod malým lešením, které podpírá vlhkem a plísní zničený strop, stojí malá modlitebna s obrazem svatého Nektariuse. Třpytí se zlatem. Leskne se hladkým dřevem. Vydává jemnou zář, stvořenou z milionu polibků. Jaký asi ten chlap byl? Jak voněl, jaký měl asi, kurva, hlas a  bylo jeho svědomí opravdu tak průzračně čisté jako egejské moře omývající břehy ostrova Aegina?  Protože pokud byl prohlášen za svatého, tak z něj přece musela proudit emulze, sladký balsám, stékající  z vousaté brady.. Chtěl bych slyšet jeho smích, křtěný cudností a uzdravující všechny kolem.

Je mi dobře, v polospánku slyším ze zadní části kostela, kde je snad nějaká kaple, monotónní, několikahlasé modlení. Zní to jako ukolébavka. V nervových tkáních se mi rozeznívají všechny mé naděje, všechna radost, pohřbená pod krustou zvyku a pochyb. Občas otevřu oči a pozoruji další a další návštěvníky chrámu, jak míří k motlitebně a klaní se s vážným a uctivým výrazem na tváři, jak se křižují, líbají svatý obraz, jak děkují a prosí.

Je to pestrá směsice lidí, od mladých, moderně oblečených lidí až po stařenky v šátcích. Jsem uchvácen z toho přívalu víry, jež se v mé blízkosti zhmotňuje na tvářích lidí v omamném větle prvoslavného kostela. Znovu si vzpomenu na bílé oblázky na mořském dně, rozechvělé sluncem, znovu si vzpomenu na úsměv mé ženy, snažící se i přes vleklou rutinu vztahu vykřesat znovu svátost okamžiku, intimitu společného prožitku, splynutí duší. Jako třeba při prvním kontaktu s řeckou půdou a jeho sluncem, když se na mně pokusila usmát a řekla: “ To je ale nádhera!”

“A co jako?” odpověděl cynický kníže ve mně.

“No přece to všechno..” špitla a ještě se naposledy snažila usmát se na mně. 

“Ale, vždyť to všechno už známe”, povzdechl jsem a pohřbil další nabídku ke splynutí duší. Tentokrát na řeckém slunci. 

“ Ale vždyť je to všechno krásný a podívej na ten úžasný výhled, tam je Akropolis.”

Odfrknul jsem a usrknul si ze sklenice frappé. Cítil jsem krásu a hloubku toho všeho a zároveň mi duši svíraly okovy, bránící mi projevit radost. Byl jsem jako mezi mlýnskými kameny. Jako Bych měl hrůzu z toho, že když svou radost projevím příliš halasně, tak všechnu krásu smetu jako přílivovà vlna hrad z písku. 

I teď dýchám opatrně, prohlížím si sladkou dužinu plodu, nevěda zda se do ní zakousnout a jednou provždy ji zprovodit ze světa nebo si k ní jen přivonět a odložit ji zpět na motlitebnu. Na chladný oltář obyčejnosti.

Jsem uchvácen z  přívalu opravdové víry, proudící v kostele a zároveň mne uvádí do rozpaků. Může být vlastně uzdraven někdo, kdo neuvěří až do poslední cévky svého srdce? Chvějí se mi kolena, možná jsem dojat, objímá mne vřelost. Tichý smír. Na patře cítím sladkou dužinu radosti a bojím se polknout. A rozum začíná klást otázky. To rozum kloktající rozkoše a bolesti světa mi nedovolí odplout do blaženosti víry bez pochyb, lásky beze strachu, síly bez viny.

Je zde snad stále energie, kterou zde zanechal světec? Je to vibrující třaskando grando, vznikající v srdečních chlopních a mozkových neuronech všech věřících i nevěřících, jenž tohle místo uprostřed aeginských kopců navštěvují? Nevím.

Vím, že se zde cítím dobře. Jako na návštěvě u babičky, kde vás obejme vůně prastarého klidu laskavost, hřejivý pocit blízkosti. Něčeho hluboce lidského a zároveň božského. Pocit dávné skutečnosti, jež důvěrně tušíme v každém nádechu a výdechu a přece nám každý den prokluzující mezi prsty. Snad hodinu sladce dřímu, ponořen do opiové tinktury polední únavy. K snídani jsem měl žlutý meloun a tahini a zatímco se obě ženy koupaly, hleděl jsem na moře a snažil se soustředěně dýchat. Ranní kofein mi roztáhnul žíly. Když mi hlavou probleskla myšlenka na to proč jsem se svou ženou už šest dní na dovolené a ještě jsem se s ní nemiloval, tak jsem se zprudka nadechnul, zadíval se do slunce  a zakousl do melounu. Vše je dobré. Není třeba nic přidávat. Řítím se přece samo pohybem ke zdroji všeho štěstí. 

VIII.

Dřímu, když mne z husté polevy snění vytàhne má roztěkaná mysl. Říká mi, že už bych měl jít. Zase dál od mého snění, neboť už je čas. Je načase si prohlédnout i zbytek chrámu, a kdo ví kolik už je hodin že jo, a taky koupat bychom se ještě dneska chtěli. A jíst! Ta slast, když si představím prostřený stůl v taverně a na něm džbán dobrého domácího vína, jež nás vytrhne z letargie. A světlý, křupavý chléb, který vezmeme a budeme jíst, protože to je jeho tělo, které se za nás vydává. Je to snad vyšší slast než  hřejivá blízkost středu Země či srdce světcova? Mysl a tělo mohou být mocnými protivníky duše a jen ti nejmoudřejší dokáží udržet tyto tři složky lidské bytosti v rovnováze. 

Dnes ráno jsem se ti znovu zadíval do tvých blankytných očí a až mně zatrnulo jak moc lásky z nich prýští. Měl jsem pocit, že se na můj povel vrhneš ze skály. Zabolelo mne z toho u srdce a abych ten pocit zaplašil, utrousil jsem hrubou poznámku na tvůj zvětšující se zadek. Musel jsem rozbít definitivní a neohroženou sílu tvé lásky svou zlobou, svou bezmocí, svým hněvem. Ať se děje co se děje.

Ano svatý Nektare Eginský, jsem stále tak pozemský a vrtkavý ve svých náladách a postojích, vždyť co by mne mělo naplňovat mne trýzní a co mne týrá mne jaksi naplňuje. Jako by plod z počátku trpký byl skutečně po čase sladký. Ale po jakém čase můj Pane? Za chvíli se budu koupat a budu jíst a možná také nakupovat. Dnes to bude však na tvou počest. U všech svých činností se budu snažit vzpomenout na tvůj chrám uprostřed eginských kopců. Mezi kopci, osázenými světle šedými kmeny pistáciových stromů, které mají teď, na přelomu května a června, tučné ovàlné listy a trsy plodů, připomínající zašpičatělé nehty vládců podzemí, vespod zelenožluté a nahoře planoucí prazvláštní červenou. Takovou jako se chlubí jablka rubíny  na Vysočině v brzkém podzimu. Růžová, přecházející do červené. Mládí, přecházející z dětství do puberty.

I když budu vkládat do úst první sousto favy nebo chorty a zapíjet je ledovým bílým vínem chutnajícím po sklepě a hlíně budu mít na paměti šimrání v břiše z tvé blízkosti a tlumené modlení v řečtině, rozléhající se v hladkém světle kostela jako zvuk byzantie.

Za to, že jsi mně nechal přivonět k dužině mého melounu. Byť jen na okamžik. Ale ve věčnosti přec nehraje čas žádnou roli a minuta nahlédnutí může někdy dosáhnout až na okraj vesmíru  a rozehrát v duši tu nejhlubší motlitbu – nesmazatelnou a připravenou se kdykoliv znovu vynořit v bronzové podobizně pravoslavné ikony, kterou jste si přivezli z dovolené na mramorovém obrázku a pověsili ji na chodbu, aby na vás ten vousatý parchant pohlédnul pokaždý, když se jdete vychcat. Až jednou – Bum! Prásk. Jsem člověkem, raduji se a trpím.

IX.

Taky je ale dost dobře možný, že šílím a přání je otcem všech mých myšlenek. Ale co na tom. Sled událostí, pocitů a myšlenek se v nás převalují jako vlna za vlnou. Ráno jsem si byl zaběhat a plaval jsem v ledovém průzračném moři a chtěl celý svět obejmout. Teď je ze mne uplakánek. Jsme snad vůlí schopni ovlivnit, který okamžik nám do srdce vyvrhne ten tolik žádaný pocit štěstí?

Znovu na slunci. Oslepen krajinou. Omámen pocitem, že vše je zde jen a jen pro mne. Po terasovitých schodech stoupám mezi upravenými záhony růží, ibišků, možná i kosatců, co já vím, co je to všechno za květy. Pro mne je tojen záplava barev, rozpitá nádhera vůní. To ta plavà mi vždy s úžasem v očích ukazuje rozkvetlé květiny a něco ve mně se znovu zatvrdí a nedovolí mi sdílet prostou radost s nejbližším člověkem. Teprve až zůstanu sám, tak si s mrazením u srdce prohlížím prchavou nádheru květů, teprve až stojím proti světu osamocen jsem týrán jeho krásou. 

Chrám a jeho kopule mne však ještě chvíli podrží ve svém objetí. Kostel objímá podloubí a mezi sloupy a klenutým stropem probleskuje krajina. Znovu má milovaná řeckà rozpálená krajina, jako žena, krajina kopců s cypřiši a borovicemi, žlutou tràvou a obnaženými skalisky. Je to ta stejná krajina, kterou jsem před hodinou opustil? Budou to ty stejné ženy, jež jsem před hodinou opustil? Spadne mi alespoň na chvíli z očí mlžná clona žalostného chvění, nedovolující mi vidět přenádheru jejich bytostí?

Obejdu kostel několikrát dokola, abych se nabažil a vypil kalich nektaru až do dna. Potom pomalu vystoupám v proudech horkého vzduchu, jenž je zde proto, aby mne udržoval v rauši, se zažehnutým srdcem. Zrovna tak o něm přemýšlím a vše co bylo předhodinou zdá se být vzdáleným snem. Kým jsem byl tehdy dnes ráno na pahorku u sloupoví antického chrámu? Rozpálenou žulou, co dává facku sama sobě? Znovu jsem oběma ženám zmizel, abych byl se svou radostí sám. Znovu unikám všem, co mluví a mluví a svými hlasy mne upomínají na marnost všeho počínání.

X.

Dojdu k vnitřnímu nádvoří kláštera. Uprostřed stojí prastarý smrk, chrànící nàs všechny – věřící i bezvěrce, tmavé i plavé, před beznadějí a marností.

Kolem je několik budov. Dvě kaple, muzeum, společenská místnost s dlouhým jídelním stolem, připomínající refektář pro turisty. Další schody vedou již k samotné budově kláštera, ve které dnes, stejně jako před sto lety žijí jeptišky, vzývající Boha a svého patrona svatého Nektariuse, jehož světský i duchovní život by vydal na několik knih. Co tady vlastně pohledávám? Další dovolenkovou atrakci? Zážitek? Duchovní osvěžení? Šum svistu myšlenek mne nenechá spočinout, jsme na kolotoči a nevěřím, že se někdy zastaví.

Osvěžím se vodou z fontánky uprostřed nádvoří. Kolem prochází lidé. Studenti, turisté, rodiny s dětmi – někdo fotí někdo se modlí někdo mluví, jiný jen mlčí – a skrz kulisy kláštera zírá do své obnažené duše. Nebo do prázdna. Hodnotí své skutky. A nejen to. Hodnotí své chování, jež se mu nyní v duchovním světle kláštera rozkládá před očima jako barevný vějíř. Proč jsem včera, před týdnem, tehdy nebyl smířlivější ke slabostem druhých? Znovu mne zamrazí u srdce. Jako při pohledu na prchlivou krásu květů, když se nikdo nedívá.

Krátký rozhovor se ženou, pomíjivost.. Ale já jsem přece tolik chtěl..vyznat jí lásku…na ulici v Aténách…když vycházela z domu s rozevlátými kadeřemi, šťastná, ale uvnitř smutná a toužící..

Stařík oddechující na schodech. Žena v zelených šatech schoulená za mramorovou hrobkou a mumlající modlitbu. Hlouček studentů před muzeem, živě gestikulující. Modro Bílá vlajka. Malinkatá dřevěná postel Nektariuse a obrázky na zdech. Na žádném z nich se nikdo neusmívà. Znovu se opakuji jako horský pramen, nevysychám, jen prahnu po tom se valit po kamenech a být ledově chladný. Kam se poděla Radost? A svatý Nektarius? Možná až po opuštění těla se řehtal na celé kolo, možná až po úmorné šichtě v lidském těle se v nebesích šklebí a rozhazuje žilnatýma rukama a na celé kolo huláká: “ Já to věděl, já to, kurva, věděl! To je šupa, do piče, vy chuje, chachá, chachacha!”

Po dalších schodech vystoupám na poslední nádvoří. Za ním už je jen vysoká hora. Její obrysy se protínají s oblohou.Přes zídku prorostly pruty okrasného keře, tlusté a kostrbaté jako prsty Kostěje Nesmrtelného. Znovu zírám do krajiny jako poprvé v životě. Nemohu se toho pohledu nabažit a zároveň jako by mne cosi táhlo dál. K dalším smyslovým podnětům. K ženám. K jídlu. K opilosti. Zírám do krajiny a stávám se mramorovou antickou sochou. To abych si vštípil do každé částičky svých nervů soulad duchovní stavby a přírody, která klášter obklopuje. Vyzařovàní mohutné stavby v místě, do něhož byla vsazena jako drahý kámen do šperku. Lidskou vůlí a tvořivostí. Velkou, neutuchající vírou.

Z nevědomého popudu jít někam dál, kde to ještě neznám, vstoupím do prosklené chodby modernější přístavby klášterního komplexu. Uvnitř tuším, že jsou to privátní prostory, že zde má přítomnost nebude žádána, že vcházím do míst, která nejsou k prohlídce běžným návštěvníkům. Přesto, nebo právě proto vstupuji po několika schodech do dlouhé, uniformní chodby. Zleva je prosklená a je z ní výhled na nádvoří, vpravo je několik dveří, podlaha z linolea se leskne a umocňuje zvláštní, instituční atmosféru. Jako bych se najednou přenesl z byzantského světa kamenných kvádrů a vousatých patriarchů do bakelitových síní mé základní školy v Karviné na ulici Rudé Armády v roce 1982 – i kytky v květináčích na oknech byly stejné, i světlo odrážející se od linolea bylo stejné i vůně dezinfekce byla stejná, celé to zkrátka evokovalo Ústav a to je něco,  co mě nějakým způsobem zvráceně vzrušuje. Ve školních komnatách, ve vojenských ubytovnách, v nemocnicích a zajisté, také v blázinci, se mě zmocňuje zvláštní tíseň, odporná i vzrušujíc zároveň. A klášter je také instituce. S pevným, neoblobných řádem a posádkou mnichů či jeptišek, co se zde pohybují ve svých slonovinově bílých, panenských tělech s duší, upřenou k Bohu. Pomstychtivě si představuji, jaké by to bylo uvrhnout obě mé ženy, tu plavou i tu tmavou do klášterních cel, bez možnosti jakéhokoliv smyslového uspokojení. A co já? Jakou hrozivou trýzeň by to přineslo mému mozku, obalenému kůží? Mé schránce iluzorních představ, založených na křehké jistotě, že když si užívám, tak zřejmě jsem? Jsem! Jsem?

Nadechuji se tedy až do bříška a jdu dále chodbou mých přání, obav, stesků i radostí, plazím se jako slimák chodbou života, který jsem stvořil z obrazů svých bližních a z nutkání umělohmotných potřeb, abych byl tím, za koho mne všichni pokládají. Proto jdu dál a chci vidět jeptišku. Toužím spatřit nevinnost. Stále hledám svého Pána. ADONAI. Čenichám po zbytcích živočišného pachu vousatého a zachmuřeného Nektariuse, toho Pána, jenž byl zcela určitě veselým a bodrých chlapíkem a kdybych ho jako stopaře nabral do auta, jistě by z naší dovolené vybrousil věčně se třpytící diamant věčnosti přítomného okamžiku. Ale zpět k faktům. K tomu co se dělo s mým fyzickým tělem, neboť kdybych měl popisovat eskapády mých dušecních výbojů, skonšil bych na osmsetpadesáti stranách zcela vyčepaný, bez jediné spermie, schopné oplodnit svět. Tu starou děvku.

Až vyděšené volání staršího muže, stojícího venku s igelitovými taškami v ruce, mne zastavilo a přerušilo mou pouť do neznáma. Vytrhlo mne z poblouznění. Z bláznivého popudu spatřit něco nevinného a čistého, co ospravedlní mou další cestu životem. Něčeho, co mi dá sílu být sám sebou.

XI.

Jako dnes ráno v antickém chrámu Afaia, vypínajícím se nad Saronským zálivem, kdy jsem mlčky a s neurotickým úšklebkem rychle poodešel od obou žen ve snaze být sám a najít ve slonovinově bílých sloupech svatyně, vypínající se několik set metrů nad mořem, něco, co v  duchu nazývám Přirozeností.Ve skutečnosti je to však možná jen útěk od tísnivé blízkosti svých nejbližších, tedy od sebe samého, protože se v nich zrcadlím stejně jako svit měsíce ve sluneční záři.

“A kam zase jako běžíš, haló, to nemůžeš být chvilku s námi?” uštěpačně se ptala ta plavá, tušíce již jak se jí znovu znovu znovu vzdaluji nenávratně jako kometa.

“Tak já jsem si to chtěl v klidu prohlédnout..” odpovídám s lehkým zaváháním v hlase

“A s námi si to neprohlídneš?

“Ale to víš, že jo, ale jinak, vždyť mně znáš, bejby..”

“A to aspoň na chvíli se mnou nemůžeš něco sdílet, kurva?” ta plavá zrudne jako krocan a já vím, že za chvíli, až ji obejmou mocné, dórské sloupy bude zase klidná jako indická kráva. Proto ji tak zoufale miluji a možná proto ji to nemůžu nikdy říct. A proto mne jednoho dne opustí, aby hledala něco vášnivějšího, než je zbloudilý býk, hledající Boha, povýšený a nevědomý si zázraku, že ho někdo miluje více než svůj život.

Ta tmavá hledí skrz velký obloukový skla slunečních brýlí někam do modravých dálek antického nebe a jakoby mimochodem podotkne:

“Tak ho nech, dyť ten už je mimo od té doby, co jste přiletěli. Jen si jdi a moc se nám nezatoulej”.mrkne na tu plavou a špitne ji do ucha: “Neboj, bude v pohodě.”

“A co když ne?” řekne ta plavá, když obě trochu poodejdou a začnou se kochat nadsmyslovou, éterickou krásou chrámu Afaia.

“Tak..podotkne ta tmavá, zvedne husté, kaštanové obočí, “tak, si dáme večer víno, ne?”

Linoleum chodby se leskne.

Staršíh muž, připomínajícíúdržbáře s kulatou černou hlavou a silnými pysky mne vyruší ve zběsilém přemítání o ničem a o všem a zastaví mé další kroky dlouhou chodbou. Mluvil řecky, a i když jsem nerozuměl ani jedinému slovu, dikce byla jasná jako facka.

“Kam jako jdeš?” “Kdo si myslíš, že jsi?” zněl ten hlas světa.

Kývnutím hlavy se shrbenému chlápkovi s bradkou omlouvám. Jindy bych toho čuráka odbyl povýšeně zvednutým obočím nebo ohrnutím rtů, ale teď pro mne představuje autoritu a já se zděšeně stahuji zpět do zkamenělé metamorfózy mé duše. Sakra kudla fix. Alespoň jednu  malinkatou jeptišku jsem chtěl vidět. Její výraz ve tváři. Její oči. Oči člověka, který žije celý život zde, na tomto svatém místě. Snad i zaslechnout její hlas. Vnímat její gesta, Chůzi. Pozorovat to jako moře v poklidném večerním přílivu. 

XII.

Je toho ještě hodně, co vám chci říct, proto si dejte pauzu. Vypijte rychlou skleničku(pití nutkavého rázu), zajděte si na hajzl, dejte si chleba se sádlem nebo foie gras, to je fuk, zkrátka rychle uspokojte svou potřebu, jež ve vás dřímá již od zrození světa..

A potom se znovu posaďte na gauč, nadechněte se do svadhistány a zkuste prožívat onen  příslovečný přítomný okamžik, holomci, nečtete zde červenou knihovnu, ale duchovní zpověď krvácejícího pardála s hořící pochodní v srdci a s rozbuškou v koulích, stonásobně silnější než bomby německého wehrmachtu při bombardování Londýna.

Ale rychle Zpět k Bohu. Nebo alespoň k jeho odleskům.

Kriste Pane! Je načase dopít pohár bolehlavu až do dna. Jaké je to štěstí a nezasloužená laskavost pobývat v Řecku začátkem června, kdy slunce ještě tolik nepálí a noci jsou příjemné s vlahým větříkem, občerstvujícím naše sny. Jaké je to životní štěstí nebýt obtěžkán ničím jiným než hlasy dvou žen, zvukem příboje a melodickou řečtinou. Jaká je to životní výsada mít kůži a vlasy slepené solí a ve zřítelnicích zpracovávat litografii řecké krajiny a posílat ji rovnou k rozbušenému kusu svalu, jež se zve srdce! Jaká to blaženost cítit vše a nemuset říkat nic. A při nádechu na klášterním nádvoří pod starým stromem laskat své štěstí jako odznak na staré beranici ze Sovětského Svazu. Radost z čisté existence. Je tohle řecký zázrak?

Budu se opakovat, neboť opakování je matka moudrosti. Chci si to vše vrýt do mozkových buněk pro pozdější použití a proto to budu dělat stejně jako když trénuji na kytaru. Znovu a znovu, dokud to nebudu umět nazpaměť. Chci umět kouzlo pravoslaví nazpaměť.

Opět vcházím v myšlenkách na obě ženy na svou budoucnost a své libido a svou lásku a strach ze smrti, do kaple s mramorovou hrobkou Svatého Nektariose. Je kolem ní a zdi právě tolik prostoru, aby jí obešel jeden člověk, a to ne moc tlustý, spíše jen muž s malým bříškem z piva a z pojídání kokoretsi nebo žena krev a mlíko. Jako ta moje, která za posledních pět let ztloustla, i když vím, že její duše je stále stejně přenádherná a křehká jako porcelán z Míšně. Jsem snad prokletý přemírou kritiky nebo doufám v to, že všechno a všichni se podřídí mým zákonům?

Zdi kolem hrobky jsou ověšené svatými obrázky, procházející lidé se dotýkají chladného kamene a křižují, ve tvářích mají úctu a znovu tu vážnost, onu ponurou vážnost, jež vyvolává dojem, že víra je proklatě vážná věc. Sakra proč, ptám se znovu ve skrytu své duše  a pátrám po svých choutkách. Myslím, že slovo znovu je pro tyto chvíle mým přáním a osudem. Jak se budu sakra bavit se svými ženami až odsud odejdu? Jakoby se nic nestalo?

Těším se na jídlo, těším se na budoucí okamžiky a zapomínám na přítomnost. Myslím na lásku. Co je to? A budu ji mít, i když ona odejde?  Jsem schopný se uspokojit se ve všedním životě jenom sluncem a svou vlastní kůží, pokrytou solí? Jsem génius nebo zoufalec? Nebo obojí?

Jak již bylo řečeno!, pravoslavné obrázky vyvolávají dojem, že víra je chmurná jako smrt sama. Ale já žádám – svět, bohy, i své bližní – dejte nám více usmívajících se svatých, dejte nám více usmívajících se obličejů Krista se spojenými prsty a zlatavou září nad hlavou jako od Giotta, dejte nám více žhavého, zářícího srdce a blažených úsměvů. Dejte nám možnost cítit se i přes všechnu svou hmotnou bídu, rozmrzelost a naučená gesta, alespoň na okamžik, jako když jsme na vše hleděli s údivem. Jako děti.

Chci si hrobku obejít, všechno si chci vždy obejít. Snad abych přelstil na chvíli čas  a prostor a spojil molekuly hmoty se svým vědomím. S rozevlátým kusem látky, jež může být v jednu chvíli smradlavým hadrem na podlahu v blázinci nebo také turínským plátnem. Samozřejmě. Je velmi pravděpodobné, že tyhle žvásty o ničem zapadnou do prachu světa stejně jako mocný plivanec havíře po noční šichtě. Glória!

Chci se s vámi tolik podělit o hmotnou skutečnost Řecka. Je to ale vůbec možný v kulisách  mého nitra? Zatím to nedokážu, vše ve mně totiž proudí  ve vnitřních obrazech. Nyní vám zde však slavnostně slibuji, že příští článek bude explicitní jako kostra heming fuck waye.

XIII.

Toto je poslední kapitola, děj se co děj.

Tak pokročíme, ještě před sebou máme celeeej dlouheeej den a Svatý Nektarius nikdy nespí.

Čím tedy jsem? 

Malá Toyota začala pískat, když jsem ji zaparkoval u apartmánu. Moře bylo modré jako její oči. 

“Hele, nějak ti to tam pípá”, řekla ta tmavá.

Ta plavá mlčela, protože věděla, že mám chuť na skleničku, na sprchu, na samotu, na moře.

Jsem kusem kvasu, bezcenným, nemám praktického využití. Ač mohu číst po nocích Hermanna Hesseho a srdcem obdivovat antického sloupy, přec jsem pro svět pouhým myomem, lesklým a krásným na pohled jako oholené koule, ale přesto čekající na odříznutí a spláchnutí do kanálu mezi ostatní nepotřebné sračky.

Za hrobkou asi stále leží na podlaze schoulená žena v zelených šatech. Objímá hrobku svatého frajera, kterému bych chtěl někdy stisknout ruku a pohlédnout mu do očí, abych zjistil, abych si prověřil jeho svatost. Žena má hlavu skloněnou, ukrytou v šátku. vyleká mně.

Jsem kusem kvasu, jenž se nyní stydí nad absolutní oddaností. Nad vírou bez pochyb.

Aniž bych se snažil nasát svatost a výzdobu mramorové hrobky, tak utíkám na světlo, do příjemné skutečnosti. Do světa, ve kterém se nemusím ničeho zříkat, ale vybírat si ze všech příjemností života dle své libosti jako zboží v supermarketu. Je ta ženská bláznivá vůbec normální? Pro Boha, tak hluboce věřit něčemu, čeho se nelze dotknout. Co nelze ochutnat. Čím nelze potěšit své smysly, ale jen záhadnou stvůru uprostřed hrudi, jen ten sladký balzám, obalující naši nejjemnější bytost a vypínající se vysoko nad naším fyzickým tělem. Já vím Ernie, že jsi ve svém díle SMRT ODPOLEDNE zmínil skutečnost, budící ve mně rozpaky. Mystiku používají jen autoři bez talentu. Chápu tvůj postoj, ale nebyl jsi příliš strohý? Chtěl jsi opravdu odhalit  v obyčejných věcech jejich pravou podstatu?

Tak tedy i když jsem to nikdy nikomu neřekl a už vůbec né té plavé a ani té tmavé, tak jsem se před onou ženou v zelených šatech hluboce skloněnou u hrobky toho vousáče, zastyděl. Ale jenom na malou chvilku. Než jsem si v sobě vybásnil představu karafy s vínem a překrásného pocitu se scvrklé kůže ze slunce a soli.

Celý život jsem přitahován náboženstvím. Studuji životy světců. Ne jako Kazantzakis, spíše ležérně, jako buran z Karviné. Nořím se do svatých knih, stejně jako do extatických vůní žen, koketuji s meditací a chápu, že musí existovat něco, co stojí nad hmotou. A přece jsem v sobě nikdy nenašel dostatek víry. Bez jakýchkoliv výhrad. S naprostou pokorou. Za všech okolností, ať se sžírám strachem nebo jásám Radostí.

Jako člověk moderního věku zacházím s vírou jako konzument. Pokrytecky si ze všech nauk a rituálů vybírám ta nejchutnější sousta, aniž bych se někdy sám před sebou a před oním Bohem, pokořil úplným odevzdáním, neboť jsem ve skrytu duše cynik. Ne, nikdy nevymažu svou sbírku miniaturních požitků od muk obraznosti při pohledu na krásnou ženu až po šálek silného espressa s náprstkem grappy, ne.

Lidsko – zvířecí milosti jsem však nyní naplněn až po okraj. Závan milosrdenství mi jemně mne koule, otevírá se přede mnou fialový květ kosatce, nejsem schopný odolat, abych si k němu nepřivoněl. Nic však necítím. Jako by krása zrakového vjemu předcházela a zakrývala pravou podstatu díla tvůrce.

Jdu znovu do pokoje Nektariuse, kde spal, žil, prděl, dýchal a možná i chrápal a sahal si na přirození. Na téhle směšně malé pelesti tedy ten vousáč chrápal, v tomhle malém pokojíčku pro panenky s oknem s výhledem na měkké kopce na vlnící se krajinu a nebe. Vše stále stejné teď jako tehdy a paní, stará dáma, vrásčitá jako zpuchřelé poleno v temné a vlhké kůlně, jež na chvíli ozářilo podzimní slunce, jež hřeje, ale nepálí.

Ta paní hlídá naši uctivost. Jestli snad nemluvíme příliš hlasitě, nebo se nesmějeme vlastním bláznivým vtipům nebo se dokonce nedotýkáme světcova lože a co kdybych si do tý malý postýlky lehnul, je krásně ustlaná a polední slunce sem nedosáhne. Udělal bych krásný hají, tedy následujících dvacet čtyři hodin bych se zde kroutil ve snaze pocítit alespoň desetinu víry té ženy v zelených šatech. Ne. Znovu se zamotávám do vlastních myšlenek a zapomínám na Hemovo ponaučení – méně poetiky a mystiky? Leze to ze mne však jako chlupatice z kalhotek Ciccioliny v roce 1987.

Tak dobře. Budeme pokračovat explicitně, svůj zásobník duchovna jsem již vyprázdnil, teď chci chlastat jenom krev. Cítit vůni ženy. Slyšet hlasy lidí a stále dál stavět zeď kolem své osobnosti, stahovat se do skrýše své samoty.

“Hej, haló,” mává mi před očima ta plavá, když se střetneme v záblesku poledního slunce na malém nádvoří před stromem u malé kamenné zídky.

Prohlédnu si ji a přitom koukám do dálky. vypadá vesele, je prodchnutá Řeckem skrz na skrz a vysílá ke mně signály, snaží se zachytit pohyb mých očí, chce svou radost sdílet. Já jsem však již nakažen virem, jež mne pomalu rozežírá a odsuzuje do vyhnanství. Ale chtěl bych vše sdílet, něco mne však poutá k zasmušilosti. Vousatí starci, vážnost víry a všechno to kolem. Nedám se lehce. Projdu kolem své milé s nepřítomným výrazem ve tváři. Jde za mnou. Už si zvykla. Jsem divnej. Stojíme spolu a přitom každý sám v pokoji svatého Nektariuse. Už znovu ve mně klíčí představy všech požitků, které jsou teprve před námi – oběd v taverně, podvečerní koupání v křišťálových vodách Saronském zálivu. Noční doznívání dne na terase se sklenkou vína.

Prohlížím si obrázky ze života světce. Nikdo se na nich neusmívá. A přece. Jako bych cítil nad celým pravoslavným klášterem cosi jako sladký úsměv. Možná přívětivost. Hřejivou vlídnost. Za vitrínou jsou světcovy dřeváky, motlitební korálky, vlastnoručně psané dopisy. Nic z toho se mne nedotýká. Jsem jen ospalý vagabund toužící probudit zlato v kameni, v krajině. V lidech. Sám v sobě. Nevím jak na to, ale něco ve mně to možná ví.

Třesky plesky. Hodina konzumní zbožnosti snad již stačí a tak scházíme pomalu  po schodech. Abychom se pokusili trochu toho posvátna zadržet, zakonzervovat pocit z tohoto místa v předávkovaných skulinách mozku. Scházíme terasovitým chodníčkem. Slunce již pálí a vánek k nám posílá vůni eginské krajiny. Mořem nasáklý vzduch se mísí s rozpálenou půdou, vůní květů a kadidla. Znovu obdivuji tvar chrámu, připomínající květ, to jak je zasazen do krajiny, jak to lahodí oku, jak je příjemné na to koukat. Mohutné mramorové lesklé schody. Je ticho, kterého se nedotýká ani šumění stromů, švitoření ptáků, vzdálený zvuk aut ani tlukot srdce. 

Sestoupat pomalu k na parkoviště k autu, které již přes hodinu vyčkává v červnovém vedru, trpělivě, na tři poutníky s rozervaným srdcem.

Ještě předtím než do rozpálené herky nasedneme a pohneme svým tělem blíž dalším smyslovým vibracím, tak si musíme koupit svatý obrázek. Toho vousáče musím mít doma. A basta.

U malého stolku sedí vousatý muž, před sebou vystavené obrázky, magnetky, pohlednice. Má tmavé vousy a černé oči a kůže na jeho obličeji je sežehlá sluncem. 

“Tak který myslíš?” ptá se ta plavá a tmavá jen zdálky přihlíží, protože tohodle zachmuřenýho vousáče doma určitě nechce. Já s mou plavou ženou jsme však duchovnu oddáni, a tak, i když se sobě vzdalujeme jako dvě komet, mířící opačným směrem, přesto vyciťujeme intimitu chvíle při výběru suvenýru, na který společně budeme koukat v obýváku mezi jídlem a sledováním seriálů. Vybíráme a muž mlčky přihlíží. Ani se nesnaží nabídnout nám dražší věci. Ani se neusmívá. Ani se nemračí. Jen tak tam sedí. Úkosem na něj civím a tají se mi dech. Má na tváří slavnostní výraz člověka, stojícího mimo radost i bolest. Možná jsme jeho první zákazníci. Možná druzí nebo desátí. Je to jedno. Večer si své obrázky sbalí a brzy ráno, když je slunce ještě za nejvyšším kopcem, tak přijde a v tichém rituálu rozloží zboží na malý dřevěný stolek a bude čekat.

“Tak tenhle?” ukáže žena na nevzhledný obrázek Nectariuse. 

Vidím se jak zvednu obočí a zašklebím se.

“Ne, kdepak, tady ten chceme!” Zbožně na mně pohlédne a přitaká. Já však nevidím nic než svatého muže u prodejního stolku. Ráno bude znovu čekat u stolku bez vnitřního chvění z očekávaného zisku. A večer bude odcházet ve stejném rozpoložení, ať mu ten den přinese zisk nebo ztrátu. Vybereme si obrázek a s rozjasněným úsměvem, neboť ráj je znovu na dohled, toho chlapa chceme vybídnout k interakci, k  tomu, aby se otevřel jako fialový květ kosatce, aby promluvil, obnažil před námi své lidství, své tajemství. Vytahujeme peníze.

Muž, snědý jogín, sedící celý den na parkovišti u kláštěra s nezměněným výrazem, balí obrázky do úhledného pytlíku, pomalým pohybem přijímá peníze, potom jen kývne hlavou a mírným úsměvem poděkuje. Tmavé oči září světlem pravoslavných ikon. Já vím. Kouzlo živého člověka na rozloučenou.  Naše hodinová zbožnost má dobrý konec. Ukořistil jsem a hluboko v kapse schoval výraz tváře prodavače, prodchnutý tajemstvím zbožnosti, daleko více než tajemné tváře světců na pravoslavných ikonách. A vyjadřující v jednom okamžiku odpovědi na všechny otázky mé přísné a všemu vládnoucí mysli.

Co je absolutní odevzdanost? Mohu se bez výčitek svědomí oddávat všem rozkoším vnějšího světa a přitom pít nektar nesmrtelnosti, Amritu? Proč jsem ke své milé chladný, i když ji zoufale miluji? A dokáží vlastně milovat? Proč jsou všichni pravoslavní světci zachmuření? Je ta bláznivá ženská v zelených šatech choulící se u kusu chladného kamene šílenější než my? Je bezvýhradná víra základním předpokladem k vycítění Boha? Vycházela hřejivá energie v kostele z ikony sv. Nektariuse nebo ze zhmotnění víry všech poutníků, líbající teplý povrch vznešené podobizny?

To vše jsem v jednom zásadním okamžiku věděl. Když jsem s nádherou výrazu prodavačovy tváře usedal za volant. Věděly to i ony. A věděl jsem to i když jsem zahloubán v mlčení projížděl krajinou Aeginy k jejímu hlavnímu městu.

Jakmile jsem však ochutnal první doušek vína a usazen v pohodlném křesle taverny, v příjemném stinném dvorku, tak všechny tyto pravdy a bláznové halucinace mysli mne náhle opustili.  Octnul jsem se znovu ve svém starém dobrém, lehce přiopilém těle. Sbalil jsem svůj krámek s ikonami. Vycucal jsem dužinu víry a vyplivl pecku do rozpálené trávy. S klidnou samozřejmostí milovníka Života jsem se zakousl do dalšího plodu.

Epilog.

“Ježíš, to je dobroučký,” říká ta světlá mezi sousty předkrmů a hlty vína.

“Jo to je.” řeknu suše a přemýšlím kdy jsem z jejich úst slyšel naposledy něco, co by mi znělo libozvučně. Ne kvůli tomu, že by začala žvatlat nesmysly jako dítě, ale spíše z vlastní rozmrzelosti životem. Ale opravdu je to dobroučký.

Sedíme hodinu po poledni ve stínu starého domu na zapadlé zahrádce asi dvě ulice od moře. Lehce fouká a dřevěné židle jsou pestrobarevné, kluci, co roznášejí jídlo a pití mají opálené obličeje s velkými řeckými nosy, svět se zdá být nádherným místem k životu. 

“To je zatím tanejlepší fava, co jsme tady zatím měli.” podotknu po zběsilém zhltnutí několika decilitrů bílého stolního vína. Je studené, chutná po hroznech a hlíně, je prosté jako sličná děvečka sedící v kroji u dřevěného stolu v chudé jizbě venkovského domu. 

Ta tmavá se jen potutelně usmívá, neboť ví. Teplou rozpečenou pitou nabírá hebkou hrachovou kaši, smíchanou s olivovým olejem a citronovou šťávou, a vkládá si je do úst, jež pro mne budou vždy záhadou, tajemstvím a nedostupnou pevností.

“Ty brďo,” přimhouří oči ta plavá, “Bože, to je..”

Je sice pravda, že ta fava je výborná, ale ještě před chvílí jsme byli na svatém místě. Hodinu. Dotklo se nás víc než chuť než první sousta výtečně připravených pokrmů a první, náruživé hlty vína?

Neboť, já vám něco povím. Ač jsem domýšlivý při pohledu na lidské plémě a jeho choutky a snažil jsem se ano snažil tu hodinu v mystickém místě v kopcích Áeginy pocítit zbožnost a čistou, neposkvrněnou Radost, přece jsem teď , když se mi v ústech rozplývá hrachová kaše fava, chutnající po zemi a malé smažené rybičky gavros chutnající po moři a játra chutnající po ohni a do tváře se mi opírá vítr a cítím vůni obou žen a slyším jejich hlasy, zde, asi dvě stě metrů od moře, mezi starými domy přístavního města, tak musím souhlasit s tím starým bezvěrcem Camusem, že jediný vlas dívky nebo její jedno gesto je nádhernější a sladší než všechny modlitby světa. 

“A jak se vám líbil kláštěr?” ptá se ta tmavá, zatímco objednávám další karafu vína.

“Nádherný místo,” zasní se ta plavá

“Jo, fakt krásný,” říkám se ústy, plnými živočišnosti jater, grilovaných na ohni.

Mé drahé děti,

nechť jsou veškeré vaše zaměstnání a péče soustředěny duchovní věci. Nechť jsou vaším neustávajícím cílem a touhou. Proto se modlete k Bohu. Hledejte Pána denně, ve svém srdci, a nikoli mimo něj.

Svatý Nektários Eginský, divotvůrce. Novodobý světec, významný církevní spisovatel, duchovní pastýř a obnovitel pravoslavné tradice mnišství.

(1846-1920)